DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

„Nechal jste si můj byt?“ užasl Edward.
Harry odemkl a nechal ho projít dovnitř.
Edwarda šokovalo, že se tu za 13 let vůbec nic nezměnilo.
Dokonce ani postel, na níž mezerou ve dveřích zahlédl své bouřkově šedé povlečení.
Když si Harry všiml směru jeho pohledu, malinko zčervenal.
„Pyžamo mám vlastní.“
„Protože jste ve skříni žádné nenašel?“
„Když už jsme u skříně…“ Harry cítil, jak mu hoří tváře.
„Byla v ní krabice. Díval jste se dovnitř?“
„Omlouvám se, neodolal jsem. Máma je na těch fotografiích nádherná. Dělal jste je vy?“
„Ne,“ odpověděl po dlouhém zaváhání. „To fotil Severus. Její první kluk.“

"Myslím, že bude stačit, když mi tu baladu předneseš," vydechl Adam a začal urychleně uklízet střepy z vázy. Všiml si totiž hostinského blížícího se ke stolu. Bez kuše, ale s rukama jak medvěd.
"Baladu o zradě Jiřího a Anežky?" zeptal se hostinský, "To ti řeknu sám, tenhle troubadůr falešně i přednáší!"
Začal vyprávět:
"Ti dva nesli králi nějaký poklad. Ale pak se rozhodli zradit. Roucho dali jakési čarodějnici, vypálili celý les, aby se zbavili důkazů, a pohrozili královraždou..."
Takhle si to Adam nepamatoval. Ale všichni ostatní ano. Někdo jim musel podstrčit zmanipulované vzpomínky, nebo tak něco. Adam už tušil, kdo.

"To je zajímavý obraz, proč zrovna tento motiv?" přemýšlím.
"Asi měl autor špatné období," přidala se maminka.
Z přemyšlení nás vyrušil hlas průvodce. "Autorovi, když maloval tento obraz, se zrovna narodilo dítě. A jelikož zjistil, že mít dítě není sranda, tak vzpomínal na svobodný život. Autor vzpomíná hlavně na neomezenost, svobodu a utrácení peněz. Co dříve dal za zábavu, v době dítěte šlo na jiné věci. Když mělo jeho dítě 20, on měl 39. Nevíme, zda bylo dítě plánované, ale autor pořád vzpomínal na neomezený život. Nakonec se s dítětem smířil. Takže tento obraz vystihuje vzpomínky významného autora na mládí."

Cesta do opuštěného kostela byla vzrušující, prohrabávání zaprášené půdy už méně.
„Co tu vlastně hledáme, himbajs?“ hudral Rychlonožka.
„Ježka v kleci?“ rozkašlal se popadesáté Jindra.
„Tleskačův deník?“ zkusil Červenáček.
Vtom opravdu objevili jakýsi sešitek…
Radost byla předčasná. Deník psal nějaký chlapec, který v kostele ministroval zřejmě ještě dávno před Tleskačovým příchodem. Bydlel nedaleko s nevlastním otcem, truhlářským mistrem.
S násilnickým otčímem zakoušel peklo. Z některých zápisků chlapce opravdu mrazilo.
Jenže…
„Tohle do Tamtamu nemůžeme dát,“ vzdychl Jarka.
Mirek zapřemýšlel.
Tleskač byl zámečnickým učedníkem. S mistrem míval spory.
„A co takhle…“
Nové číslo Tamtamu se zápisky Jana Tleskače se stalo trhákem.

"Co jsi dělal celý den?" ptá se Neklan zpoza recepce.
"Venčil dvouhlavé kůzle," odpoví Artur jakoby nic.
Neklan zírá.
Artur zírá zpátky.
A pak - "Cože? Co jsem to řekl?"
"Takže jsi nevenčil dvouhlavé kůzle," vypadá Neklan poněkud zklamaně.
"Jasně že ne, to nejsou moje vzpomínky! Co to má do háje znamenat a proč je mám v hlavě vedle svých?"
"Těžko říct. Ještě něco si pamatuješ?"
"Červená chalupa na kopci. Za ní jeskyně. Všude jsou tam vyřezávané zvířecí kosti."
"Vím, kde to je. Měli bychom tam zajet."
"Teď v noci? Na samotu obloženou kostrami?"
"Ty vzpomínky máš určitě z nějakého důvodu."

Skořápka praská.
Čaroděj se zmítá na podlaze.
Křídla bijí do mříží.
Z noční můry se umí probudit, jenomže nespí.
Zlatý pel se mísí s prachem.
Pod sevřená víčka se vpaluje spirála času, roky, desetiletí.
Dětské prsty tápají tmou.
Nahá těla v klecích, chlapci, dívky, zvířata.
Stvoření tiše naříká.
Bodce a bolest, zvídavý, chladný obličej.
Leží v ostrých úlomcích skořápky.
Ohýbání kostí, trhání kůže, jekot a vytí zkřížených proměněnců.
Třese se.
Únik a let, on a ona, on mezi jejími křídly, pod nimi lesy, skály, voda.

Není to sen.
Je to obsazení.
Čaroděj se vymaní se vzteklým řevem.
Kdo se opovážil?!

Tři velmi staré sestry žijí ve společném domě. Jednou večer si nejstarší sestra napustí v koupelně v prvním patře vanu. Opatrně do ní leze, vtom se zarazí a volá na sestru do přízemí: „Nevíš, chtěla jsem do té vany vlézt nebo z ní už vylézt?”
„To nevím, přijdu nahoru a podívám se!”
Jak se tak opatrně šourá po schodech, v půli schodiště se zastaví a volá: „Chtěla jsem jít nahoru nebo dolů?”
Nejmladší sestra zakroutí hlavou, zaklepe na stůl a říká: „Musím to zaklepat, doufám, že nebudu taková jako ty dvě. A teď se musím jít podívat, kdo to klepal.”

Po měl pocit, že čím víc se snaží zjistit, kým je a odkud přišel, tím víc se sám v sobě ztrácí. Vzpomínky, keré nedokázal zařadit mu již několikrát zhatily plány v těch nejhorších situacích. Vlastně ani nevěděl, že jde o vzpomínky. Měl to jen za noční můry a denní přeludy.
"Přestaň s tím bojovat," poradila mu věštkyně, "nech to plynout".
A tak se po přestal snažit a propojil svou neklidnou mysl s tělem.
Nakonec to dokázal. Měl to před očima. Jsou to vzpomínky z jeho dětství. Raného dětství. Když pro něj maminka obětovala vlastní život.
Teď už ví, kdo je...

„Vzpomínáš, jak jsme byli na výletě ve Wiltshirre? Byl nádherný jarní den, takže jsme si vyjeli na kole a pak si udělali piknik na rozkvetlé louce.“ rozplývala se manželka.

Pamatoval si ho. Toho roku to byl první den teplý tak akorát, aby si mohli vyjet na kole do přírody a nezpotit se jak prase. Martina připravila naprosto boží sendviče, osvěžující limonádu. Pochutnali si na svačině a po krátkém odpočinku chtěl využít liduprázdnosti okolí, když Martina příšerně zaječela. Vedle ní stálo podivné ušaté stvoření.
Pamatoval si ten den, jen přitom cítil nepochopitelnou tíseň. Na rozdíl od něj si žena nic nepamatovala.

K lidem přistupovala jako jiné rozvedené samoživitelky z maloměsta 50. let, rázně a bez zbytečného sentimentu, dovedně se starala o pokrytí základních potřeb, teplý čaj, teplá večeře, čisté oblečení, vzpřímený postoj, úpravný zevnějšek, citová ostražitost. Z práce byla zvyklá rozhodovat a případná selhání řešit sama za zamčenými dveřmi, na kompromisy nebyl čas.
Čím víc vzpomínek ztrácela, tím větší lehkost získávala. Problémy mizely, vztahy byly jednodušší, výčitky se vyprázdnily.
Teď je z ní holčička, která chodí na procházky s panenkou. Moc nemluví, ale nemá z ničeho strach, směje se.
Otázka není, kdo jsme, ale kým budeme, když přijdeme o všechny vzpomínky.