DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Klášter svatého Jiří byl spojen s knížecím dvorem na pražském hřbetu poutem nejpevnějším - poutem pokrevním. Sestry, dcery, tety... ty všechny uchylovaly se do bezpečí kamenných zdí, chráněny před porody a nevzdělaností.
Kdo ale obýval skromné cely lemujících klášterní chodby? Tisíce a tisíce duší, z nichž jen málokterá má jméno.
Anežka.
Markéta.
Kunhuta.
Alžběta.
Anna.
Jaké byly jejich životy, dnes nikdo nemá možnost nahlédnouti, jen skrze listiny, seznamy úmrtí a krásné breviáře, co v klášteře zůstaly.
Čísi ruka vložila do breviáře abatyše Kunhuty českou píseň*. Komu patřila odvážná ruka a čí ústa v době poněmčené česky hovořila, toužíme vědět a nevíme.

Byla jednou jedna stará posunovací lokomotiva. Plášť měla už trochu zrezavělý, někde chyběl nějaký ten nejtek, ale ta vám pamatovala věcí.
Jak mělo Smíchovské nádraží úplně jiné jméno.
Jak se slavně otevřel velký železniční most.
Jak stavělo se nádherné nádraží pod Vyšehradem.
I pamatovala si, jak měl pan Blahoš husté hnědé kadeře a místo dýmky pokuřoval v boudičce viržínka.
A znala i všechny výkresy, které vyhodil oknem inženýr Zababa, potkala i mašinku, co objela celý svět.
Ale stařičká lokomotiva už nejezdí na Smíchově. Slouží daleko, až v České Třebové a všechno, co vypráví ostatním mašinkám, jsou pro ně jenom pohádky.

Polorozpadlé stavení uprostřed lesa býval kdysi jistě výstavný dům.
Teď zůstaly jen zčernalé oprýskané zdi, střecha shořela. Místo dveří otvor zarostlý kopřivami.
Xénie váhavě vstoupí dovnitř.
Rozhlíží se po tom místu dávné zkázy.
Vtom se jí před očima začnou objevovat zvláštní obrazy, zprvu jako bledý kouř, ale stále výraznější a barevnější. Odkudsi z minulosti se zvolna vynořuje vzpomínka na podobu domu z dřívějších časů.
Výhled na nebe zakryjí pevné trámy. Místo pavučin spatří těžké závěsy, plesnivé harampádí se začne jevit jako solidní starožitný nábytek. Kde se dotýkala pobořené stěny, tam se před užaslým zrakem otvírá mohutný krb.
„Tak jsi přišla.“

Zavřel oči. Zadívala se na něj ze tmy. Figura s parožím hodnotící jeho poslední myšlenky. Protáhla se. Mohly to být jen sekundy, možná minuta, ale jeden skok byl jako celý jeho život. Vzpomínky, pocity, rozhodnutí. Patřily vlastně ještě jemu?
Na krku ucítil vlhký dotek. Prudký pád mu bral z plic kyslík, zatímco ho svíraly paže druhého muže. Hannibal. Jeho Nemesis. Jeho spřízněná duše. Kus do celku. Schrödingerovo monstrum ukryté pod postelí, dokud ho rodiče nepřijdou hledat. Našel ho první. A jeho vlastní nestvůra oděná do rafinované sofistikovanosti předla s ním.

Drak usnul navěky. A oni ho brzy budou následovat. Spolu.

Anina tvář byla uvolněná a práce, do které se pouštěla, připomínala zvláštní formu meditace. Soustředění střídal úsměv, rozhodila rukama a stvořila vzpomínku. Pár dětí, svíčky, balónky, dort. Stvořit prostředí hezké zahrady s pár speciálními detaily jako houpačka, pohozené kolo a uvolněné prkno v plotě. Hotovo. Vzpomínka byla kompletní, sada 3-8 by měla sloužit v mateřských školách, je tedy třeba dbát na hezké vzpomínky na vlastní dětství.
Ana se nadechla, zamžikala a potlačila pár vlastních vzpomínek. Ale dřevěný koníček, dárek od okupoval její mysl a odmítal odejít. Ostatně, proč ne, řekla po chvilce. I to je součást plánu.
Detektiv K procitnul.

„Upřímně doufám, že nás zase nevyruší nějaký vrátný,“ zamumlal Lucius, zatímco nohou za sebou zavíral dveře a zároveň se dobýval Charliemu pod košili.

„Myslíš tu ženskou, co ti chtěla předat psaníčko s vyznáním lásky?“ Charlie nezaostával; hbitými prsty rychle rozepínal jeden knoflíček Luciusova hábitu po druhém.

„Ne, myslím mudlu, co nám chtěl přinést snídani,“ opravil ho Lucius a zaútočil na jeho rty poté, co košile odletěla kdovíkam.

„S psaníčkem. A byla to ženská,“ nesouhlasil Charlie. „Bylo to vůbec se mnou?“

„Možná vypadala jako muž,“ připustil. „Ale rozhodně to bylo s tebou.“

„Možná,“ pokrčil rameny a nechal se povalit do peřin.

Seděla usazená poblíž oltáře, bradu podepřenou, prohlížela si nashromážděné věci, a vzpomínala...

Tenhle byl mrštný jako had. Bronzová zbroj a nechutně ostrá sekera. K tomu zelená tunika. Malachit.

Nebo tamten? O dvě hlavy vyšší než ona. Ostnaté brnění, v rukou kyj. Žula.

Tenhle zbraň neměl. Filozof. Chtěl ji udolat argumenty. Jadeit.

Zvláštní, že pokaždé je výsledkem jiný kámen. Tucty a tucty, a žádný z nich stejný.

Zrak jí padl na malou křišťálovou sochu poblíž vchodu. Tohle jsem nechtěla, ale vyděsil jsi mě. Proč si pasáčku musel chodit zrovna sem?

Ze vzpomínek ji vytrhl zvuk kroků. Hadi na její hlavě zasyčeli.