DMD č. 24. pro 24. 4. 2023. Téma: Omyly moderní drezury

Císarovně Anně Kristýně hořely tváře. Čeho se to jenom dočkala? Tak tohle je výsledek moderní výchovy? Prý nemá smysl dívky tlouct, ani rákoskou, ani holí. Vždyť ona na ně ani nekřičí. Kromě etikety učí je i dějepravu, k čemu jim to bude, princeznám? Jak se naučí poslouchat na slovo? Co z nich vyroste za manželky, když nebudou řádně zkrocené?
Anna Kristýna vzteky práskla dveřmi a jala se křičet na Jeho Veličenstvo.
"Stále nechápu, v čem vidíte problém, drahá choti? Princezny jsou vždy ozdobou našeho dvora."
Císařovnu hněv nepřešel. Snad proto, že zaslechla, jak obě princezny říkají vychovatelce Karolíně Fuchsové "maminko".

"Ano, jistě slečno,"
"Seržantka Kowalski, prosím."
"pamatuji si na ten případ, tmavovláska, průměrný typ. Přišla, že potřebuje být co nejdříve fit. Tady to není problém, kdo platí, má rychlost zajištěnu. Jsme vyhlášená soukromá poliklinika. A za své peníze dostanete kvalitní služby."

"Jak se jí to mohlo stát? Tušíte, pane doktore?"

"Samozřejmě. Víte, použil bych výraz, vhodný tak do cirkusu, omylem moderní drezůry je, že si myslíte, že můžete spěchat, dávat si pozor a nic se vám nestane. Velký, ale velký omyl. Odhadoval bych to, podle dalších symptomů, na uklouznutí při běhu."

"A kontakt na ni máte?"
"Samozřejmě, adresu trvalého bydliště."

Evžen otevře oči.
Zjistí, že je na ulici.
Kouzlo ho jen vyhodilo ven. Vydechne úlevou, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Další chybu už si rozhodně dovolit nesmí.
Vrhne se zpátky. Teď už ví, jaké nástrahy ho čekají. Neomylně se vyhýbá překážkám, mávnutím ruky odráží zákeřné útoky, na rozcestí nezaváhá.
Prolétne začarovaným domem jako blesk.
Ocitne se v šedozeleném šeru tiché ložnice. Všechno pokrývá hustá vrstva prachu. Těžkými závěsy neproniká téměř žádné světlo. Nábytek je kupodivu docela moderní, jako by byl pokoj obýván ještě nedávno.
Jen postel zůstala prachem naprosto nedotčená.
Leží v ní vysušená mumie.
V kostnatých prstech svírá hůlku.

„Co si čteš?“
Nepřekvapilo ji, že bratr ani nezaklepal.
„Knížku o koních. Teď, v moderní době, hodně pokročily metody drezury. Nerada bych se dopustila nějakých omylů v moderní drezuře.“
„Ty a omyly u koní?“ Arthur se upřímně podivil. „Děláš chyby spíš v životě, vůbec ne v práci nebo u zvířat, Cass. Zvířata u tebe na ranči tě úplně zbožňují. No a drezuru znáš, moc dobře. Nepotřebuješ se zaměřovat na omyly, když zrovna u koní máš pevnou ruku a cit. Zaměř se spíš na rozšíření ranče jako takového a sežeň si pomocníky. Jsi na všechno sama.“
„Hlásíš se dobrovolně?“
„Já?“ Zaskočeně.

Překvapil jste mne. Nebo jsem špatně slyšela? Ale ne. Opakujete, že jsem krásná. Nechápu, jak jste na to přišel. To nemůžete myslet vážně. Moje šaty jsou krásné, to ano, ale já?

Neviditelné ruce mi svírají srdce, tak jako krejzlík krk. Jsem v rozpacích. Nevím, co na to říct. Ruměnec hovoří za mne. Je mi horko, jako bych měla horečku. Tváře vysrážely můj vnitřní žár.

Matka zaměnila výchovu s drezurou. Musím ji bezpodmínečně poslouchat. Ostatně měla pravdu, když mne varovala, ať si dám pozor, že jste velký lichotník. Ale už mi neřekla, co dělat, jak před tím požárem ve mně utéct.

“A když budou mít připravené pistole, Ukko?”
“No co, prostě pojedeš přímo na ně a budeš hodně křičet. Nikdy nevydržej čekat. Nejspíš vystřelej brzo a netrefí tě. A máš poctivej kabát z volské kůže, ten něco snese.”
“No nevím, jet proti hlavním s mečem v ruce…”
“Právě že tak! Ty máš v ruce meč a oni jenom vystřelený pistole. A tvůj kůň si to žene přímo do nich a je zvyklý na srážku, zatímco oni cvičej spíš jistej krok a střelbu v karakole. Což je úplnej omyl. Buď je rozstřílej naši mušketýři, nebo je rozsekáme. Starý dobrý nájezd na meče!”

"Parchanti nenažraný, dřív podobnejm stačilo podstrčit chlast a pár cinkrlátek!" nadává Jorcha.
"Oškubali nás pěkně, jediný štěstí, že nás nepodrazili."
"To je tím, že se poučili. Byly doby, kdy se jim věřit nedalo - pak s nima nikdo nechtěl nic mít," vysvětluje Fleuriot.
"Jsme venku z města i podzemí, ale ne v bezpečí, předčasně se neradujte. Třeba nás naprášili kudyma zdrháme," hořekuje nervózně Oktar.
"Ještě jednouc vám ďjekujů za pomoc, kamarádí. Kdyšžtak mužů poradit, pár hodinek cšesty odsůd mám skrejš. Je tam pár druóbnejch pro štrejčka příhodůů a taky se tam dá chvílejc skrejt," zabrebentí Ježek.
Lepší nápad nemáme.
"Ukaž, kudy."

Jednou povídá soudružka učitelka: "Milé děti, zítra půjdeme do cirkusu," a Šebestová z toho byla trochu na rozpacích: "Machu, cirkus už radši ne," ale Mach povídá: "Šebestová, tohle bude moderní cirkus," a Šebestová řekne: "No tak jo."

A druhý den všichni koukají, tenhle cirkus vypadá vážně jinak, krotitel zvířata nijak nedrezúruje, ale slušně je poprosí, jestli by neráčila divákům něco ukázat, jenže zvířata neráčí, a diváci bučí a odcházejí, ale Horáček vytáhne bič, zapráská, a zvířata najednou cvičí tak jak mají, a Pažout povídá: "Vidíte, že ty moderní metody jsou na nic," a soudružka učitelka dá Horáčkovi jedničku s hvězdičkou.

Když si Odysseus a vojáci vlezli do dřevěného koně a museli čekat, tak samozřejmě někteří vojáci chtěli přečíst pohádku.
Odysseus hledal knížky, které si přinesl, a říkal: "Sakryš, kdybych na to viděl!"
Voják zapálil svíčku a Odysseus hledal dál:

"Omyly moderní drezury."

"Ne!"

"Tady to je!"

"Jak šla Maruška v lednu pro jahody"

A začal číst:

"Maruška to měla doma těžké. Macecha jí dávala nemožné úkoly a nevlastní sestra Holena byla líná. Macecha jí zrovna poslala pro jahody. V lednu. Maruška se dostala na palouk, kde sídlilo dvanáct měsíčků. Ti ji vlídně přijali a od těch dob se Maruška nevrátila."

Lesem běží psík podobný lišce, jemu v patách štíhlý šedý pes.

„Má to ještě smysl?“
„Krvácela. A synek prý zná její pach dokonale.“
„Vezmete ho s sebou?“

Nos plný vůně vlhké země, jehličí, Ley. Vítr hladí srst. Filip je blažený.

„Obrazy ze vzpomínek… mohly by vám pomoci při orientaci. Mohu vám je přenést do vědomí.“
„Raději jemu. Mladá hlava.“

Stopa zřetelná jako pěšina. Kolem se míhá povědomá krajina. Zrychlí.

„Mohlo by to být nebezpečné.“
„Nebude. Jestli se tu neodnaučil poslouchat.“

Zachytí pach spáleniště. Tlapky se sotva dotýkají země.
Varovné zaštěkání.
„Zpomal!“

Plameny šlehající kolem, pach spálené srsti, bolestné zavytí.

Ticho.