DMD č. 1. pro 1. 4. 2024. Téma: Slepičárna

"Za brankou drůbežárny si pyšně vykračoval kohout.
"To je náš kohout," chlubil se Ferda.
"Jak to?" zamračil se Honzík. "Přece je družstevní."
"No, teď je družstevní," připustil Ferda, "ale předtím byl náš. Vzali nám ho."
"To sis vymyslel!"
"Nevymyslel," zlobil se Ferda, "Táta ho nechtěl dát."
"Proč ne?"
"Ále..." Ferda nakopl kamínek, takže několikrát poskočil. "Kohout mu byl ukradenej, ale vadilo mu nechat družstvu koně."
"A teď už mu to nevadí?"
"Nevadí. Teď už mu je všechno jedno. Odstěhoval se do Prahy k prezidentovi."
"K prezidentovi?" vykulil oči Honzík.
"Nojo. Máma to řikala tetě. Že teď žije na prezidentovy náklady."

U Božích muk je místo Kristu za zády. Plácek pro stařeny, vyvracení drbů a nedořešené pravdy.
„Našli ju! Tu pľundru od Bôbarov. Pištovi sa uľaví!“
„Zagniavilo ju v lese.“
„Ktožehovie!“
Nepřijmou do vesnice, když jsi odjinud. Můžeš mluvit jejich řečí, jejich kroje nosit i písně zpívat. Kata se ztratila v únoru. Nehledali ji. Cizí se zaběhla.
Z místa za křížem žádné slovo neujde. I svatý slyší pouze kdákání.
„Anča sa prespala. U mlynárov.! Už to vidieť.“
„Jedna sa podeje, nové príde. Ale aspoň naše.“
Krpce a sukně se vytratí do soumraku.

Do rána liška zardousila všechny slepice ve farském kurníku.

Madam Dvorak neměla ráda ženy. Neměla je ráda v jakémkoli množství, odpor pak chovala především k ženským davům. Jakožto královna kurníku nesnesla pohled do běžného ruchu slepičárny.
Před okamžikem se vrátila z ženského klubu, kde na přímluvu švagrové šířila svou životní moudrost a podnikatelské wissen-wie. Zvažovala, že se za tento výkon odmění něčím ostřejším, kupříkladu černým čajem.
Stála u okna, uvažujíc o dekadenci takového nápadu, když se ozvalo zaklepání.
A pak otevření dveří.
A zakašlání?!
Po velkoprůměrové piruetě nalezla ve své kanceláři muže.
„Madam.“ Nepostřehnutelný úklon hlavy. „Mé jméno je Fehér, soukromý detektiv. Přicházím se zprávami o vaší slečně neteři.“

Smyčka se stahuje příliš pomalu. Bolest vystřeluje do tlapek i k čenichu. Tělo se škube strachem. Konec… ne tak docela konec.
Když vesnická čarodějka vyjde z kurníku, neznatelně se jí podlamují nohy. Jakubíčkova Markétka jí podává džbánek.
„Víš, proč zanášejí?“ zeptá se Markétka když čarodějka dopije.
Jakubíčkovic slepice jsou vyhlášené. Před týdnem se začaly vzpouzet, když je hospodyně zaháněla do kurníku.
„Tvůj muž klade pasti,“ řekne čarodějka.
Markétka přikývne. Každý v lese občas položí oko.
„Už týden vám pod přístřeškem visí liščí kůže.“
Markétka to překvapeně potvrdí.
„Ta liška není se svou smrtí smířená. V kurníku máte jejího neklidného ducha.“

„Rožnili si poslední prase, když jsme je našli,“ oznámil velitel stopařů poté, co srazil dva do krve zbité zajatce k nohám své náčelnice.
„Za tohle zaplatíte, vy zavšivení zlodějští psi!“ zasyčela Harma vztekle mezi zuby. „Hoďte je do klece!“ rozkázala svým mužům.
Ti na nic nečekali, vytáhli dva nešťastné zloděje na nohy a vlekli je do středu tábora.
„Zas tak zlý to nebude,“ zasípal jeden na druhého ve snaze zahnat strach. „Prasata jsme jí sežrali, psy nemá, tak čemu by nás mohla předhodit?“
Záhy ho však odvaha přešla. Mezi kůly velké dřevěné klece natahovaly své supí krky stovky hladových slepic.

"Slepičárna?" koukl fyzikář kolegyni přes rameno. "Vždycky se říkalo drůbežárna. Nebo kurník."
"Žádný kurník. Potřebuju cool název pro workshop s vejci."
"A co tam budeš dělat?"
"Nevím, až co vygooglím."
"Vygooglím..." vzdychl muž. "Piš si: Jak dostat vejce do láhve. Jak dostat vejce z láhve. Jak poznat uvařené vejce od syrového. Jak postavit vejce na špičku. Bez naklepnutí. Jak udělat z vejce hopíka. Jak zvýšit osmotický tlak ve vejci. Jak snížit osmotický tlak ve vejci. Jak poznat staré vejce od čerstvého. Jak určit průměrnou hustotu vejce..."
"Tý jo. A pomůžeš mi s tím?"
"Klidně. Pokud akci vymyslíš méně pitomý název."

Nějaká holčička mě vzala do rukou a odnesla mne, překročila plůtek a vynesla mne vraty ven na trávu. Zdvihl se vítr a já poprvé v životě ucítilo vánek čerstvého vzduchu.

„To byla v životě tvá nejhezčí vzpomínka?“

Zamyslelo jsem se, ale nic jiného mě nenapadalo. Vlastně to bylo vcelku příjemné, jíst, pít a spát, v bezpečí, v teple, vedle svých. Ani bolest jsem na samotném konci necítilo.

„Inu dobrá tedy,“

Ještě než všechno na dobro zmizelo, zahlédlo jsem kdesi nad sebou nějaká lidská jména, vedle kterých se začaly objevovat černé tečky. Tedy až na jedno – u jednoho vysvitl bílý puntík.

"Těchto konin už mám plný zuby!"

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, svět okolo byl zaplavený slepicemi. Kvokaly, klovaly, pletly se mi pod nohy.

"Myslíš slepičáren?" opravil mě můj průvodce. Zaškaredila jsem se na něj.

"To je fuk. Morfeus má zvrhlej smysl pro humor. To je čirá pravda... nebo se do země propadnu."

Nepropadla. Místo toho jáma pukla pod jednou ze slepic.

"Prosím, řekni, že odsud můžeme vypadnout?" požádala jsem.

"Dobrá."

Vydali jsme se k zámku.

"Proč vlastně Morfeus přivolal všechny ty slepice? Proč zdržuje a nechce mě vidět hned?"

"Musí si napřed naondulovat každičký chlup na těle."

"Já to věděla!"

„S kým sloužíš noční, Gréto?“ obrátila se sestra Otýlie na kolegyni.
„S Krásovou.“
Sestra Irma se ušklíbla. „Ta se na tebe bude zas vytahovat!“
„Myslí, že je něco víc, když študovala lékařství,“ přisadila si Otýlie.
„Ale nedoštudovala,“ vyhrkla Gréta. „Prý ji asistent vyhodil od zkoušek.“
„Nemá se cpát, kam nepatří,“ kývla Irma. „Ženská mezi pány doktory…“
„Holt tatíčkovy peníze všechno nezařídí,“ zasmála se Gréta.
„Pokud mluví o anatomii, pořád lepší než o rovnoprávnosti,“ dodala posměšně Otýlie. „Modrá punčoška.“
Teď už se smály všechny.

Toninka skrz otevřené dveře slyšela všechno. Jen ať si kvokají! Takové hloupé řeči ji už ranit nemohou.

Hugo bol vo svojich dvadsiatich ôsmych rokoch slobodný mládenec, čo malo niekoľko neoddiskutovateľných následkov.
Napríklad sa ho každá matka v okolí snažila oženiť, a tie, ktoré to nerobili očividne, tajne dúfali, že sa im to stane náhodou.
Proti týmto snahám vyvinul Hugo unikátnu obranu - poriadal každé dva týždne pánsku jazdu so prevahou ženatých mužov, aby sa "nadchol pre výhody manželstva na základe skúsenosti starších". Proti tomu sa nedalo protestovať, takže dokonca aj Hugova babička po čase rezignovala. Našťastie nevedela, že vedľajšou produktom večierkov je vytváranie manuálu výhovoriek pod názvom "Jak uniknúti slepičinci". Kniha mala cez sto pikantných záznamov, keď zmizla.