DMD č. 1. pro 1. 4. 2024. Téma: Slepičárna

Děti jsou tiché, pouze zadní skupinka vede zajímavý rozhovor a dávají si brambůrky s kolou.

"Týpek si myslí, že jeho kecama o zelenině a kuřecím se změníme, ale no to jako ne, nebudu kvůli postavě jíst věci bez chuti," říká kamarádům žačka s váhou sumo zápasníka.

"Vy vzadu, uklízet, uklízečky tu nejsou od toho, aby uklízely", okřikuje je učitelka.
"Důležitost s výrobou kuřecího masa a nutnost pohybu jsme si vysvětlili. Nashle."

Školáci opouští tělocvičnu. Drbny vzadu se ale nemohou zvednout. Učitelé je
pozvedají a ředitel píše na OSPOD. Zde totiž selhali rodiče, a tohle by mohly drbny
vědět, kdyby poslouchaly.

„Uhni, znervózňuješ ji. Proč děláš pacholka, když se bojíš koní? A jak se jmenuješ?“
„Mikael. Musím, platím otcovy dluhy. A pán se stará, abych je splatit nedokázal.“
Toto ztuhl. Pány rád neměl.
„Co je tedy tvůj obor, Mikaeli?“
Mládenec se rozjasnil.
„Hudba. Na cokoliv, hlavně na lyru. Chtěl jsem se jít učit…“
Podíval se na jeho umouněné ruce. Mikael sklopil oči.
„Proč tedy ve volnu nehraješ na rynku nebo v hospodě? Vykoupil by ses!“
„Nemůžu! V akademii by mě strašně pomluvili. Tohle se nesmí!“
„Nechápu. Radši budeš otrokem? Nech je, ať si kvokají. Chceš hrát, ne? Život máš jen jeden.“

VZDĚLÁNÍ JE NADBYTEČNÝ PŘEPYCH
ROZUM SE NESNOUBÍ S ŽENSKOSTÍ
ŠKOLA NENÍ KURNÍK
ČEKÁRNA NA MANŽELA
PODPORUJETE KONKURENČNÍ BOJ

První ročník ruku v ruce kráčel ulicí, dívky se bořily do klobouků, aby nemusely číst posměsné transparenty. Bylo 16. září a snad i počasí snažilo se prvním gymnazistkám řádně zavařit.
Boj v parlamentu se vedl dál, Krásnohorská a Adámek donekonečna žádali emancipaci vysokých škol. Ale největší hrdinky seděly ve škamnách, s hlavou zabořenou v matematice, latině a řečtině, jejichž výsledky musely být excelentní. Nebyl čas na chichot, nebyl prostor pro barevné pentle.
První rok jich bylo pouhých 51.
Za čtyři roky 263.

Dorian, jakožto doprovod své přítelkyně Rózy, vstoupil do auly Akademie de Colees. Polkl. Tolik čarodějek pohromadě! Vysoké klobouky, účesy plné jiskřících drahokamů, černá barva oděvů občas narušená tmavě vínovou či indigově modrou, zářící úsměvy. Odvážně vkročil do sálu, když v tom se mu poklidná scéna před očima zavlnila a on nevěřícně zíral na sekající zobáky, krvácející hřebínky, kopající pařáty. Vzduchem vířilo peří, hlasité kvokání trhalo uši. Ze změti obrazů na něj vyhlédly oči. Hluboké, nenávistné. Poděšeně ustoupil, do kohosi vrazil. S úlekem se otočil.
„Dáte si, pane?“ Jakási dívka mu nabízela pití.
Sál se poklidně koupal ve slunci.
Vidění zmizelo.

1941, Whitechapel
Dolores, Lizzie, Dotty, Isabela, Phoebe, Kathy, Kate, Lotty a samozřejmě taky Mary sedí u svých přístrojů, sluchátka na uších, úsměv na dokonale nalíčených rtech. Klidnými hlasy odpovídají na všechny hovory, ruce s pěstěnými nehty přepojují kabely. Celý den čilý ruch, který vyplňuje klábosení v těch vzácných momentech, kdy nikdo nehlásí zločin.
Když vstoupí inspektor Whiteman, změní se profesionální spojovatelky v hihňavá stvoření. Stačí, že zvedne obočí, nahodí křivý úsměv svůdníka a řekne "zlatíčko", a všechny mu zobou z ruky.
Škoda, že na toho protivného Irčana můj šarm nepůsobí, vzdychne Whiteman a nechá si od šéfovy sekretářky připálit cigaretu.

Bezejmenný žížalí plácek pošlapaly zástupy kožených botek. Šupem s kopce do Buben. Bez milosrdenství, bez návratu. Konečná Terezín.
Trávu vystřídaly nízké dřevěné baráky revoluční samosprávy. Za lepší budoucnost. Všichni do klecí. Tak přísaháme!
Jsme dál.
Umělé osvětlení, mizerná klimatizace, ani závan čerstvého vzduchu. Dopravník unáší bytosti mechanicky z patra do patra. Vpravo klece, vlevo klece. Barevné, voňavé pasti.
U nás zažijete chvíle štěstí. Víme, co potřebujete. Krásný nový svět. Tady jste člověky!
Zařadíte se do hejna. Vejce ze zlata i z čokolády. Letošnímu jaru vládne žlutá. Naklíčili jsem pro vás obilí. Nikdy nezvadne. Nikdy nevyroste.
Vítejte v nákupní galerii Stromovka.

Tátovi se líbilo jak dělám slepici.
"Zakvokej," prosil mě, když jsme byli návštěvou u babky a on nechtěl poslouchat její historky o mrtvých Němcích.
"Koooooo-ka-ka-ka-DÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
Babka pak běhala po zahradě a naháněla zatoulanou slepici od sousedů. Když uviděla, jak se s tátou smějeme, řekla nám, že jsme Mistkerle.

Cestou domů jsme zastavili u obecní slepičárny.
"Zakvokej," řekl táta.
Já na to poslušně "Koooooo-ka-ka-ka-DÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" Slepice, které se dosud lenivě popelily za plotem, zbystřily. Desítky hřebínků se otočily naším směrem. A slepice odpověděly.
"Kokoko?"
"Kááá?"

Táta zapomněl, že má v puse nezapálenou cigaretu.
"Ty vole..."

Do toho dne netušil, jakou mám superschopnost.

Bořek převrátil oči v sloup. To je zlý sen.
Zrovna teď, když neví, kde mu hlava stojí, protože musí roztřídit tady tu hromadu mrňavounkých kamínků, přijdou za Radkou její pitomé kamarádky, co nemají nic lepšího na práci, než se roztahovat po celé kuchyni, kdákat a štěbetat a otravovat.
„Bořku, co je tohle za kámen? Předveď s ním nějaké kouzlo!“
„Jé, ten je hezky růžový!“
Radčiny omluvné pohledy mu nejsou nic platné, proč si ten svůj zatracený kurník neodvede někam ven? Táta slíbil, že ho vezme s sebou do města, ale co když nepočká? Čas letí, aby ty nány čert vzal.

Robal Kinsiv přibyl do třídy z místa, jehož jméno si Mael nedokázal zapamatovat.
Dali řeč, pak pivo a za pár měsíců jakoby se znali odjakživa.
Pak tu byla Margalai - nevlastní něco od Kamala Drenza.
Řeči o svobodě zvířat šly klukům nejdřív uchem tam a kdovíčim ven. Margalai byla ta zapálená, a měla vícero způsobů jak přesvědčit.
"Jste srabi. Jenom kecáte nad pivem jak fotři."
Dva experti na potíže se nemuseli dlouho hecovat.
Tak se stalo, sešli se po západu slunce na okraji metropole, poblíž haly automatické velkovýkrmny jatečního kuru společnosti VEtimac s jasným cílem a nejasným plánem jak jej dosáhnout.

Život byl krásný. Těch prvních pár (stovek) krušných let s nízkou hodností měl dávno za sebou, a jeho nynější podoba skýtala mnohé výhody pro jeho mlsný jazyk.

Úkol splnil a věděl, že by se měl okamžtě vrátit, ale kručení v břiše bylo silnější. Místo k Čertově skále zamířil zpět ke statku. Při pohledu na velký kurník zaváhal. Slepic tu bylo dost, ale chybějící si určitě všimnou. Pak si vzpomněl na trik, co ho naučil Vraník. Jeden dukát zanechaný ve slepičárně bude stačit.

S plným žaludkem se spokojeně vracel domů.

Zbloudilého pírka, co se zachytilo na skále u vstupu, si nevšiml.