Povídka

Zatímco já svého protivníka zpracovával kolenem do boku, jemu se podařilo mi ubalit jednu na ucho, až mi v něm začalo pískat. Vteřinku jsem zahlédl jeho oči a přišlo mi, že jsou opilecky prázdné, že za něj bojují jen reflexy.
Já na tom nebyl o moc lépe, viděl jsem rudě, zhluboka funěl a bušil kolem sebe z posledních sil hnaný jakousi momentální nenávistí.
Drželi jsme se pevně za rukávy a límce v klinči, aby se jeden druhému nevysmýkl. Potáceli jsme se ze strany na stranu a ve snaze druhého strhnout na zem přitom vráželi do stolů.

Davy se řezaly.

Smíchy.

"Je to svinstvo s tim Pellegrinim, že je gay. Kdyby to nebyla taková svině, tak změňim dres.“
"Dyť aňi nejseš Slovák voe," ohlásil se z druhé barové židličky Ludvík.
V gejbárku Freja bylo nad ránem ospalo. V pozadí duněla dýza, na které se svíjely všehovšudy dvě postavy.
„Ty debil já mám dvojí vobčanství!“ ohnal se iniciátor debaty a začal z kabely tahat pasy.
Ludvík mu vytrhl z ruky ten slovenský a ustrnul: „Sam Švončiarová?! Já myslel, že jsi jen gay?!“
„Nie, já som trans Luďi.“
Luďimu klesla čeľusť: „To teda čučim Same, ...“

V gejbárku Freja v tu ránu nebylo ospalo.

„Detektivní kancelář Podhorský a otčím,“ ohlásil jsem se ve sluchátku.
Bylo slyšet přerývaný dech.
„Poslouchejte, jestli je to nějaký šprým-“
„Potřeboval bych pomoct s, ... s vyšetřením vraždy.“ přerušil mě hlas.
„Ano, pokračujte.“
„Vím, kdo to byl, ..., ale... ale... je to soudce. Zkrátka... kryje mu záda Výbor i StB."
Zatípnul jsem špačka do popelníčku, a rezignoval: „Tak to se nezlobte-“ čímž jsem chtěl telefonát uzavřít.
Ale nedalo mi to.
K prokuratuře jsem měl odpor.
Nerad jsem přepouštěl kšefty, ale rozhodl jsem se pro tentokrát pomoci: „Haló, slyšíte mě ještě? Zkuste doktorku Miladu Horákovou z Vinohrad. Ta si poradí zpropadeně se vším.“

Nejistých konstant moderní doby jistě bylo hodně, ale že sestoupí Ježíš Kristus do Severní Ameriky, zatímco emzáci už okupují vše od rovníku dolů, to se neslo těžce.

Pročítal jsem kurzy na Fortuně na další příchozí duo, a nakonec vsadil dvacet korun s kurzem 1:250 na asteroid a odpálení atomovek Severokorejci. Analytici do nabídky zařadili i Blanické rytíře a nesmrtelnost Jaromíra Jágra. Byl na ně neodolatelný kurz 1:4500.

Opravdu jsme byli smějící se bestie.

Já sám měl v nitru klid. Můj děd byl partyzán.
Přežili jsme už pár režimů, přežijeme i ten další.

Ať už bude utopický nebo dystopický.

Nějaká holčička mě vzala do rukou a odnesla mne, překročila plůtek a vynesla mne vraty ven na trávu. Zdvihl se vítr a já poprvé v životě ucítilo vánek čerstvého vzduchu.

„To byla v životě tvá nejhezčí vzpomínka?“

Zamyslelo jsem se, ale nic jiného mě nenapadalo. Vlastně to bylo vcelku příjemné, jíst, pít a spát, v bezpečí, v teple, vedle svých. Ani bolest jsem na samotném konci necítilo.

„Inu dobrá tedy,“

Ještě než všechno na dobro zmizelo, zahlédlo jsem kdesi nad sebou nějaká lidská jména, vedle kterých se začaly objevovat černé tečky. Tedy až na jedno – u jednoho vysvitl bílý puntík.

V mládí mě vyloučili z kroužku Malých fotografů. Odmítal jsem fotit zrcadlovkou.

Zrcadel jsem se vždycky bál. Tak divně se na mě dívaly. Všude. A úplně ze všeho nejhorší bylo, když se v zrcadle objevily oči. Znáte to. Procházíte kolem výlohy. Zadíváte se na něco. A najednou zrcadlo. Zjistíte, jak jste vlastně zamračen. Cizí oči. Taky jsem přišel na to, že když zrcadlo pláče, tak pláču s ním. A tak mě vlastně mrzelo, jak se na mě zrcadla tváří.

Pousmál sem se. Oplatilo mi to.
Pousmál sem se. Oplatilo mi to.

Došlo mi to.

Se zrcadlem nakonec nikdy nejste sám.