Honzíkova cesta

"Za brankou drůbežárny si pyšně vykračoval kohout.
"To je náš kohout," chlubil se Ferda.
"Jak to?" zamračil se Honzík. "Přece je družstevní."
"No, teď je družstevní," připustil Ferda, "ale předtím byl náš. Vzali nám ho."
"To sis vymyslel!"
"Nevymyslel," zlobil se Ferda, "Táta ho nechtěl dát."
"Proč ne?"
"Ále..." Ferda nakopl kamínek, takže několikrát poskočil. "Kohout mu byl ukradenej, ale vadilo mu nechat družstvu koně."
"A teď už mu to nevadí?"
"Nevadí. Teď už mu je všechno jedno. Odstěhoval se do Prahy k prezidentovi."
"K prezidentovi?" vykulil oči Honzík.
"Nojo. Máma to řikala tetě. Že teď žije na prezidentovy náklady."

V jedné vísce řvalo dítě,
to se narodilo Skřítě - moje maličkost.
Prošla jsem se po příbězích ve světě i vlasti,
na hrdiny připravila roztodivné pasti.
Kolumbovi nakukala jak dát vejce na špičku,
Honzík už má jen skořápky po družstevním vajíčku.
Hrubínovi vyprávěla o vajíčku pohádku,
na vandr šlo s kamarády - znáte ji i pozpátku.
Na tradici Velikonoc nemám ovšem podíl,
byť by se mi malý zásah někdy vážně hodil.
Holky kluky mrskali by a jak řekl Potter,
tatarem by díky tomu dostal každý lotr.
Nebudu tu vychloubačně skládat sobě holdy,
na holou a včas by dík mě dostal bídák Voldy.