DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2024.

Probíhal Den Země.
Pršelo, až se paneláky zelenaly.
Byla taková zima, že Juliánova současná a bývalá lidská companion statečně klepaly kosu na netopýřím stánku zababuchané do zimních bund a než se vrátily od kavárenského stánku, horký džus jim vychladl.
Takže žádné hlučné davy lidí, jen sem tam otužilé skupiny a jednotlivci.
Takže jsme se vyflákli na důkladné schovávání.
"... zubohmat..."
Klíčové slovo!
Člověk strká do boxu krabičku se zophobáky.
Julián slušňácky uloví jednoho a couvá do úkrytu baštit.
Já vrazím křídlo do krabičky, aby ji člověk nemohla vyndat, a lovím a lovím.
"Už máš dost, pusť...!"
Však nebe nespadne, no ne?

„Hlasy bohů jsou čím dál rozčilenější,“ poznamenal pobočník nejvyššího Andragenského generála. „Náš vliv na Zemi stále slábne.“
„Musíme jim to zarazit. Přejít k radikálnějšímu řešení. Tohle se mělo úspěšně dotáhnout do konce, tak proč to himlhergot najednou nejde? Víte, co nás čeká, když nevykonáme oběť?“
Pobočník nervózně polknul.
„Budeme muset obět vykonat my sami.“
„A tomu se celá tisíciletí úspěšně vyhýbáme. Tak kde se najednou stala chyba?“
„Našlo se pár jedinců, kteří se vzepřeli systému. V utajení celá desetiletí žili původním stylem života a zachovali si plodnost.“
Generál zavrčel. „Jakto???“
„Zdá se, že lidé to mají v povaze. Jsou nevyzpytatelní.“

"Proč zrovna Biootec?"
"Zeptej se Lili, co pracuje na IT. Podívala něco o tom, že program vybírá nejlepší záběry ze všech kamer, podobně jako se na nejlepší víno vybírají nejlepší hrozny. A celé to je bio. Nebo je to celé jinak a jde o nějakou sofistikovanou zkratku," usmíval se Alex. "Raději řekni co tohle bylo za magora?"

"Kde vlastně je?" Vyhrkla vyděšeně Ell.
"Neboj, spoutanej a v limbu po zásahu taseru."
To byla ta rána uvědomila si Ellie.

"Alexi řekni, u Beccy jsme srdce nenašli?
"Ne, ale informaci mělo jen pár policistů. Proč?"
"Má ho tenhle zmetek. Chlubil se mi."

Toník s Alešem a velkým medvědem od Apatyky seděli na dece u kačenkovýho rybníčka, koukali na modré nebe a pili čokoládu.
Tonda vyprávěl Alešovi o Bibinkovi a ani si nevšiml, že sedíme s Bibinkou jen kousek od něho. To je dobře.

Kousek vedle seděl děda Tonda s manželkou. Nakonec se s ním smířila, protože se konečně sebral a přestal svádět své životní tragedie na její smrt a dostrkal Lukáše k odpovědnosti.

A Monika? Celou dobu se to snažila hodit na Aleše, i když na tašce s penězi byla hromada jejích otisků a Tondova krev. Posedí si dlouho.

Toníkovi bude chybět.

Krev dávno umyl déšť. Markétka vyplakala poslední slzu. Zbývá zapomenout.
Ale není to stejné. Už nikdy nebude. Mají to v sobě.
Myšlenky naskládané jedna k druhé jako jablka uskladněná na zimu.
Otrávená myšlenka je jako shnilé jablko mezi zdravými. Když ho nenajde, neodstraní, rozšíří se hniloba všude.
Možná za to může Jakubíček, ale možná tam ten odpor, ta nenávist, byla vždycky. Neprojevují je navenek, mají strach.
Čarodějka mezi nimi chodí. Pomáhá jim. Stará se o ně. Doufá, že s hnilobou lze bojovat. Kousek po kousku.
Přestože ví, že Jakubíčkova smrt jen oddálila nevyhnutelné. Jednou se její lidé postaví proti ní.

Rozpálené, staletím ohlazené kameny úzkých stezek, které stoupají vždycky prudce vzhůru, vycházíme se srdcem v krku. Naše město snů, které spolu žijeme, nám leží u nohou, vzduch voní solí a vítr přináší každý den tolik příslibů, až je to mámivé.
Bludiště staré Alfamy nás vtahuje svými šňůrami prádla i modrými kachlíky.
Jak přesně se ocitáme v Sé, nevíme, ale znaveni poledním sluncem tiskneme se na mramorové zábradlí a líbáme se na svaté půdě, protože jsme šíleně zamilovaní.
Portugalské víno je sladké a opojné. Skořice a cukr se nám lepí na rty.
Lisabonské noci u otevřeného okna ve mně žijí doteď.

Geralta probudilo zasténání ze druhé strany postele.
„Už nikdy… nebudu pít,” řekl Jaskier rozespale a přetáhl si peřinu přes třeštící hlavu.
Nebylo to poprvé, co se takhle probouzeli, takže Geralt už věděl, co funguje nejlépe. Kbelík už stál vedle postele, ještě přinesl láhev vody a něco na bolest. Poodhrnul peřinu a pohladil mladíka po vlasech.
„Možná že kdybys nestáhl během první hodiny ty dvě láhve vína v podstatě sám, tak by se mohlo dít i něco zajímavějšího, než jen to, že jsem tě bezvládného hodil do postele.”
A mrknul. Jaskier zaúpěl mnohem bolestněji než prve.
„A navíc… varoval jsem tě.”

Člun se prodíral hustou mlhou. Vlhký chlad se zahryzával pod kůži. Hladina jezera se podobala černému zrcadlu. Její klid rušily pouze záběry vesel.
"Zatracená mlha," ucedila Frances. Očima se snažila proniknout šedobílou oponou oblohy. Zachytit stín břehu. Závan větru. Svírala je těsném objetí a hrozila zřícením.
"Kam to vlastně plujeme, madam?" zeptal se Milton.
"Máme doručit zásilku pro jistou Tess," kývla k bednám uloženým mezi lavicemi.
Náhle se člun zakymácel. Námořníci přestali veslovat. Ostražitě sledovali hladinu.
"Co to bylo?"
"Nevím," zamračila se Frances. Úkol se jí zamlouval čím dál méně.
V jezeře by přece nemělo žít nic většího než lososi.

Bělovlasý kapitán poslední divize Gotei 13 vešel do soukromých pokojů svého kolegy a zároveň nadřízeného. Kyourakovo pozvání přijal rád. Už dlouho spolu nebyli, jen ve dvou.
Shunsui se rozzářil, když Ukitake vstoupil.
„Juushiro, rád tě vidím. Uděláme si pěkný večer. Co si dáš? Mám tu saké… nebo víno z Reálného světa, různé druhy.“
„Tenhle odpočinkový večer jsi plánoval dlouho? Myslel jsem, že si vyrazíme mezi lidi, ne? Někam do restaurace.“
„Dnes ne, jestli nevadí. Chci s tebou strávit nerušený večer. No tak, uvolni se. Mám tu i výborné polosuché víno, výběr z kvalitních hroznů.“
„Tak dobře, nalej mi.“ Znovu podlehl.

Z lesa to zavoní. Pryskyřicí. Pryskyřníky. Je… květen? Někde jsem ztratila měsíc života. Jeden celý duben.
Třicet šest plus jedno napsané drabble. (Plus jedno je tohle.)
Stovky přečtených. S nimi… Tisíce slz. Tisíce úsměvů. Nesčetné chvíle němého úžasu; to přece nemůže být jen sto slov, to je román, to je celý svět. Myšlenka-bumerang: tohle nepatří jen sem; tohle by mělo zaplnit veřejný prostor. Komentáře, někdy se rozvíjející v dlouhý dia-tria-polylog, jindy zanechávající rozpaky. Řekla jsem něco špatně? Promiň, asi Ti nerozumím. To nevadí. Ani tentokrát obloha nespadla.
Duben. Měsíc drabble. Měsíc virtuální (?) blízkosti. Neztratila jsem ho. Našla.
Nikdy nepřestanu děkovat.