Hans? Ja?

"Osamělý Brambor pro Asociální řízek, kuře nemůže přejít silnici."
"Řízek pro Brambor, kde je zádrhel?"
"U tří prasat se přemnožili krkavci."
"To se dá vyřešit. Pamatuješ, jak nám tu zbylo po těch Anglánech pár padáků?"
"No, jo, ale co to má co dělat s kuřetem?"

"Hans, můžeš se postarat o to, aby vaši našli v lese u Vache-Sacrée pár anglických padáků, co tam umístíme? Potřebujem, aby ta vaše nová divize z Trois-Cochons pobíhala tak týden dva po lese a hledala paragány, co tam nejsou."

"Kein problem, pánofé. Já je tam s chutí nafetu. Arschlöcher nám fčera sdemolofali naši oblíbenou chospotu.

"Tobrý fěčer, pánofé."
"Dobrý, Hansi-"
Hovor je náhle uťat cizím hlasem.
"007, tady 008. Stále v tajné službě Jejího Veličenstva?"
"Přirozeně, ani doktor No, ani muž se zlatou zbraní mi v tom nemůže zabránit."
"Ovšem, jen Bond a diamanty jsou věčné. Ale víš, že máš dneska umřít, že? Ostatně žiješ jednom dvakrát."
"Dnes neumírám, nemám na to čas. Co dělá 009?"
"Posílá srdečné pozdravy z Ruska."
"To je milejší vyhlídka na smrt."
"Přeháníš, a hlavu vzhůru zítřek nikdy neumírá a máš povolení zabíjet."
Hlasy se vytratily.

"Hansi?"
"Ja?"
"Co to..."
"Nefim... ale prz... perze... snofu si nalaďte fysílačku. Pro jistotu."


 

"Kašpárek v rohlíku pro Loutku bez nití, loutkohra se odehraje pod zraky Otce veškerenstva."'
"Loutka bez nití pro Kašpárka, kdy že to?"
"Už by sis to taky mohl pamatovat."
"Víš, že na tyhle věci jsem blbej. Hans?"

"Nein. Taty Erich, bratranec, sloušíme fe stejné jetnotce. Hans dostal na tnešek propustku. Jen saskakuju."

"Bonsoir. Nenechal ti Hans nějaké instrukce?"

"Na ja, co on to ržíkal... Fšechno je nastafené, posor na katze, ráda kouše kabely, f pět ji nakrm a pusť fen, nechlastej schnaps pržet tesátou, rauchen absolut verboten, jinak na nic nesachej, a chlafně se nebaf s Francousi... och to prtell..."

"Dobře, jdeme na to, Kájo Maříku."
Rádio zapraští.
Úúúúíííúúúááá... CVAK!
Non, je ne regrette rien...
"Teď ne, Vrabčáku."
Óóóííííóóáááúúúíííí... CVAK!
Z rádia zazní cosi wagnerovsky německého.
"Dej to pryč, Francoisi. O jízdu valkýr teď opravdu nestojím."
Úúúúúííííúúúú... CVAK!
Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů, ti mi nejdou do páru, ne a ne a ne...
CVAK!
"Proboha Pierre, kam ses to napojil?"
"Já nevim!"
Úííííííúúúú je teď opatrnější. CVAK!
Bodré podoledne... pozorně poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat...
"Přepni, to sou Angličani."
Óóóóííííáááá... CVAK!
"Pánofé...?"
"Hansi! Rádi tě zase slyšíme!"
"Já fás také. Pržes prásdniny se to chrosně rozladilo."

Pobřeží Normandie je větrné celoročně. V srpnu navíc svítí slunce. Nad pláží, která se nezúčastnila vylodění a je tímto nezajímavá, sedí postarší muž. Jako každý rok od konce války. Sedí a kroutí knoflíky podivného rádia. Čert ví, co ten člověk hledá. Najednou se do prskání a šumění ozve:
"... ré naděje pro Patagonské pingvíny. Myš dobré naděje pro patagonské pingvíny. Prší kolíčky."
"Patagonští pingvíni pro Myš dobré naděje. Kopu kyblíčky."
Muž se zhluboka nadechne.
"Pánofé...?"
Hlas se skoro zlomí.
V rádiu je bezdeché ticho.
"Hansi...?"
I tenhle hlas se třese jak polštářový pinč.
"Še fy... še fy ste sase směnili příručku?"

"Zajíček ušáček pro Kuřátko v obilí. Jste tam v pořádku?"
"Tady Kuře. Jo. A dneska nešifruju, jen ať to všichni slyší."
Druhý hlas zněl velmi unaveně.
"Ale Francoisi..."
"Je mi to jedno, merde!"
"Pánofé...?"
"Hansi... nemoh bys... já na to nemám náladu, někde tam budeš mít hlášení."
"Ein momment."
Zní šustění papírů, kroky, další šustění.
"Ja. So... was? Was?? WAAAASSSS? No to snat ani... utělal co? ..."
Ve sluchátkách prská muchlaný papír a německé nadávky. Osobní a rodinné.
"Pánofé, toto... echm... jde mimo fšechno. To je nešestné a nesportofní. Na potrazy jsme svyklí, ale fše má chranice. Pište si. Tajné kódy..."

"Zajíček ušáček pro Kuřátko v obilí. Potvrď příjem, přepínám."
"Kuřátko v obilí pro Zajíčka ušáčka. Potvrzuji spojení. Skotačivý hroch porazil slona do porcelánu. Opakuji, skotačivý hroch-"
"Pánofé! Konečně!"
"Hansi? Co se děje?"
"Nemáte náchodou prsty v té sásobovací katastrofě?"
"Zásobování přece neděláme, Hansi."
"Na ja, máte recht. A so my teď s těma dvasetima vagonen mit zweibel..."
"S čím?"
"Ah... zwe... s sibulí."
"Dvacet vagonů???"
"Ja. Zwanzig... ééé... dvaset."
"Hansi, ty musíš být hodně mimo, takhle německy jsem tě ještě mluvit neslyšel."
"Jsem poněkut..."
"Uklidni se. Cibule je trvanlivá, dvacet vagónu vám vydrží... no... dlouho."
"Ale co s ní?"
"Cibulačku?"

Werner von Unglücklichburg si byl jistý, že věci už nemůžou být horší. Zatímco se zotavoval z následků poslední havárie, jeho Jagdgeschwader přesunuli na ruskou frontu. Šoupli ho k jednotce nočních stíhačů, musel projit přeškolením na velký, neohrabaný Dornier. Jak to tak bývá, osud ho přesvědčil, že vždy může být hůř. Při prvním volném dni si udělal výlet za kamarádem v posádce v Cul-de-Chat, snědl něco zkaženého a chytil průjem. Jeho zběsilý úprk na latrínu byl ale přerušen zlověstným pískotem padající bomby, která kůlničku srovnala se zemí. Jak ležel na zádech, poražen tlakovou vlnou, dospěl k názoru, že ho život nenávidí.

"Zákeřné Vidle pro Skryté Hrábě, orli bělohlaví zase pokáleli vosí hnízdo, tentokrát číslo šest."
"Skryté Hrábě rozumí, tedy vlastně nerozumí, která základna to je?"
"Taky by ti občas neuškodilo kouknout do kódové knížky."
"Neštvi a vysyp to."
"Číslo šest je komunikační a odposlechová stanice v Cul-de-Chat."
"Komunikace a odposlech, říkáš? Musime ověřit stav Slunečního Paprsku."
"Hans?"
"Ja? Nein, jsem v poržátku. Slafní Amerikanische Flieger trefili akorát latrínu."
"To jsme rádi, Hans. Byla by tu bez tebe nuda."
"Ah, fick mich, teť jsem prosradil, kde se nachásím."
"Buď v klidu, tím spíš víme, kam ty naše magory neposílat. Zákeřné Vidle konec."