Tři mušketýři

Byla spokojená, úkol splnila dokonale

V klášteře šlo vše snadno. Sestry viděly dámu na útěku, ušlechtilé způsoby, unavené oči, hedvábí vonící lepším světem. A Constance? Ta ji považovala za spojenkyni, protože slušné ženy prý poznají jedna druhou.

Což je jejich nejmilejší omyl.

Když jí podávala pohár, dívala se na ni s důvěrou, skoro s vděčností. Jak málo stačí, aby člověk vypadal vznešeně. Trocha elegance, pár tichých slov… vražda bez komplikací.

D´Artagnan udělal osudovou chybu. Zabít jeho milou představovalo jen první bod z pečlivě promyšleného plánu pomsty. Navíc, jako třešnička na dortu, jí za to byli vděční i její mocní spojenci.

"Vánoce jsou svátky klidu a míru, Vaše Eminence," řekl tiše král. "I vy, ač duchovní, můžete chvíli odpočívat."

Richelieu se na něj zvláštně zadíval. "Pokud si to přejete, Vsše Veličenstvo, nicméně musím upozornit na círskevní povinnosti, které ..."

Král zvedl ruku. 

"Přeji si, ne, nařizuji Vám odpočinek, Eminence. Vím, ne dnes, ale zítra..."

"Rozumím,"uklonil se kardinál.

...

"Dostal jsem úkol, Eminence."

"Ano, kapitáne?"

"Mám vás vzít na venkov."

"Hmmm?"

"Odpočinek. Král to nařídil!"

"Ach..."

"Proč mám pocit, že jste to zařídil vy?"

"A jak bych to mohl udělat?"

"Armande!"

"Ano, Jeane?" 

Kapitán se zamračil.

"Vím, že jste to udělal!"

Kardinál mrknul.

"Vaše Eminence, přece nemůžeme odmítat Anglického velvyslance po více než dva týdny."

"To je právě to, v čem se pletete Vaše Výsosti, mohu. A pokud se nemýlím, zahraniční politika nepatří mezi vaše oblasti zájmu..."

"Vaše Eminence...!" 

Kardinál mu beze slova nastavil ruku s prstenem. Králův bratr tiše zavrčel, ale nakonec se dle etikety uklonil a prsten políbil. 

Pak odešel.

"Proč je musíte vždy tak vytáčet, Eminence?"

"Teď pujde za velvyslancem, budou intrikovat a já pak svolím ke schůzce. Oni budou přesvědčeni, že jsem slabý...a pak jim unikne to podstatné."

"A to je?"

Úsměv.

"Že dělaji to, co chci já."

"Když jsem řekl, že to můj wing zvládne, VĚDĚL jsem, že to ZVLÁDNE! Intervence vašich mužů málem celou operaci zhatila!" Maršál komander Richelieu se díval na kapitána speciálních jednotek - Mušketýrů.Ten stál v pozoru a při jeho výbuchu nehnul ani brvou.
"Kdyby tam nevlítli, Rochefort by zařval."
Richeleu nehnul ani brvou.
"Možná."
"Měl poškozený stroj."
"Cahousac by ho vyzvedl."
"Nařídil svým mužům se stáhnout..."
"Blbost..."
"Chtěl se obětovat, aby to ostatní zvládli domů."
Richelieu stiskl rty.
"To by..."
"Udělal. Je jako ty,... splnil by misi ..."
Richelieu zavřel oči.
"Všemohoucí..."
Kapitán k němu přistoupil.
Objal ho.
"Žije."
"Ano."
"Syn svého otce."

„Takže mušketýr je něco jako hodně dobrej voják, jo?“ ujišťoval se Křovák.
„Přesně tak!“ přisvědčil d'Artagnan hrdě. „Chci chránit krále a Francii. A hlavně… být víc, než jen nikdo.“
„Chlapče, věř mi, bejt nikdo má svý výhody. Nikdo tě neposílá na smrt. Teda… většinou,“ upřesnil v náhlém záchvatu pravdomluvnosti.
„Radši zemřít jako hrdina, než žít nudný život!“
„Hm… já se snažil držet stranou. Křovák, chápeš? Křoví, skrytý. Stejně jsem obvykle skončil v první linii. Asi že mě bavilo si hrát s práskavkama,“ zašklebí se nostalgicky.
„Nebo proto, že křoví v pravou chvíli vyroste a padne, aby ostatní přežili,“ navrhne d'Artagnan.

Treville probodával kardinála pohledem. Kardinál seděl v křesle, pil heřmánkový čaj a pozorně kapitána sledoval.
"Vy jste VĚDĚL, že vás ten chlap chce zabít. A že je napojený na toho idiota králova bratra a stejně jste to nechal dojít až k činu?! Co kdybych tam nebyl?!"
"Byl tam Juscac a Cahousac."
"Richelieu!!!"
"I když králův bratr je idiot, je to idiot královské krve a je lepší ho mít ve Francii než ve vyhnanství třeba v Rakousku."
"!!!"
"Klid, věděl jsem kdy a kde. A měl jsem tam vás. Co se mohlo stát?"
"Mohl se trefit."
"Nemohl. Moji lidé mu vyměnili zbraň."

"Říkal jsem, že spolupráce bude špatný nápad,"de Treville rázoval po kardinálově pracovně sem tam.
"Nevidím v tom žádný problém. Je veřejným tajemstvím, že mnoho mužů i dam od Dvora dává přednost stejném pohlaví."
"Ale jsou to naši lídé!"
"Ano, naši."
"Může z toho být skandál!"
"A kdo by o tom mluvil?"
"Panfletáři i vaše jméno vláčejí blátem."
"Vím, nadané sleduji. Zbytek skončí jak si zaslouží."
"Nemůžete každého hned poslat do vězení."
"De facto můžu."
"Richelieu!!!"
"Ano?"
"Ale Cahousack a Aramis?!"
"Aramis je bývalý kněz..."
"A?"
"Rozumím mu."
"???"
"Slib čistoty příliš zavazuje."
"Vy se jím zrovna netrápíte."
Mrknutí.
"Já vím."

Poslední slova mohou být různá. Hrdinná, pronesená vojevůdci (těsně před prohranou bitvou), z dávných dob...

A vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se tohle všechno u nás událo.

...nebo o obyčejné budoucnosti...

"Hvězdy blednou," řekl Šedivý bratr a vtáhl jižní vítr. "Kde si vyhledáme doupě? Vždyť ode dneška půjdeme po nových stezkách."

...s ponaučením...

"Jste ještě mlád," pravil mu Athos, "a vaše trpké vzpomínky se časem změní ve vzpomínky sladké."

...ale já mám nejraději ta s nadějí...

"Neupozornil nás právě hrabě," namítla Valentina, "že veškera moudrost lidská obsažena ve dvou jen slovech?"
"Nu?"
"...čekat a doufat!"

Díval se na ně, když se dohadovali na válečné radě. Kardninál vířil po místnosti, srovnával všechny velitele svým výborným řečnickým úměním. Zavrhl své oficální róby, po dobu války je nahradil vojenským oděvem. A stal se velitelem za nejž vojáci ochotně umírali.
Pohled kapitána jeho mušketýrů byl podmračený, jen občas se usmál. Třeba když kardinál srovnal Bassompierra.

Stejný pohled mu kapitán věnoval, když ho následovali při inspekci pozic. Ludvík si uvědomil, že je to pohled někoho, kdo miluje.

Myslel si, že je to jednostrané.

Pak se ohlédl za sebe.

Stáli vedle sebe na hrázi.

Kardinál se usmíval.

A král jim záviděl.