Výpadek

VÝPADEK (prvních 50 dní)

Chester za týden proměnil centrální místnost v ruiny. Teď chlastal u studánky.
„Už tě nikdy nenechám samotného,“ zapřisáhl se Prepper.
Volavka. Přelétla samozřejmě, jakoby jaro trvalo léta. Přináší klid pro lidi.

Prepper cítil naději. Vždyť je to pouze krok zpátky, chybí jedna rovina technologie. Bude obchodovat, pořád má co nabídnout, KáPéZetky, nože, vařiče. Naučí se sdílet informace.
Vráti se na Tok. Za holuby, pohřbít Facilitátora. Odeslat správu, že je vše v pořádku. Že vojáci jsou připraveni. Že pořádají cvičení pro případ stavu nebezpečí.
Pak zůstane u nich.

Zapečetil bunkr, ani myš do něj nepronikne. Vždy se bude mít kam vrátit.

Nezrozumiteľne som bľabotať. Túžil som si neveriť.
„Zatopilo celú Prahu. Tunely, ošetrovne, ľudí.“ Nerozumeli. Nevedeli si predstaviť.
„Ak roztrhlo všetky priehrady, musím nájsť matku.“ Plnil som krosnu najpotrebnejším. Podľa Bible přežití. Nezabudnúť tomahavk.
„Nenechávejte mě tu, Matěji!“ rozvzlykala sa teta.
„Praha je stratená! Poďte so mnou,“ Bol to nezmysel.
„Jsme na kopci, přežijeme!“ tvárili sa neústupne.
Poznal som ich narýchlo, bez mien. Svobodová, Bartek, Dangovci. Nenarodené dieťa.
„Musím! Postrážte mi knihy. A truhlu s medveďom.“
Viac slov som nemal.

Spustil som bicykel. Bartek mi podal balíček cigariet. „Schovej, budou se hodit!“
Neotočil som sa, musím nájsť nezatopenú cestu na Krumlov.

Žižkov
Pred tsunami nejde utiecť.
Dýchať a bežať. Husitská nedovoľovala pripustiť si, že ide o prelud. Hučala, domy znásobovali nárazy. Mechanika tekutín vytláčala poklopy nefunkčnej kanalizácie.
Muž sa hral s deťmi pri hojdačkách. Bežte sa skryť, kričal som. Dnešok mohol byť návratom k fungovaniu spoločnosti.
„Rebrík,“ bol som doma.

VP Jince
Dunění připomínající přetržení obzoru zmobilizovalo základnu. Následoval ohňostroj signalizačních světlic.
Z hangárů, po kolejích, o kterých Prepper neměl tušení vyrazila mechanická drezína, poháněna šesticí vojáků.
Informace se omezily: Nejvyšší stav ohrožení!
Prepper osaměl. Nepozorované opuštění základny se ještě včera zdálo nemožné.
Vytratil se. V bunkru ho čeká hladové zvíře.

„Nedívej se na město!“
Trup padnutého lietadla trčal zo zhorenej novej Masaryčky.
Všetci ale hľadeli na juh, za Rigráče, k Zlatej kapličke, k Andělu.
Nezastaviteľné monštrum sa hnalo mestom, posúvalo domy, rúcalo ich, vystrkovalo chápadlá. Revalo praskajúcimi múrmi, krivením kovu.
„Kaskáda padla.“
Oblohou sa prehnali svetlice.
Malú Stranu trhali vlny, keď si Florenc podmanilo jazero. Ruiny, autá, či topiacich nešlo rozlíšiť. Krik z plošiny sa preniesol nad mesto.
Magistrála i koľajnice odolávali, Prašná brána sa nenávratne zosunula. Letná predstavovala nepriateľský vlnolam, vracala trosky Prahe.
Pach kalu, bahna a bezmocnosť dosiahla až ku mne.
Rozbehol som sa. Panika vrcholila, zazneli výstrely.

Z terasy, kde hniezdila kaviareň, vykúkali guľometné hlavne. Pamätník bol obohnaný kolovou hradbou. Ostatné drevo ľudia rozobrali.
Zástup sa disciplinovane posúval popri budove, okolo hliadok.
„Poprvé?“ Počítače nahradila vojenská pamäť.
„Dodržujte pravidla!“ stroho a stručne.
Ľudia hovorili. O prekliatí Prahy, nutnosti ju opustiť, veď Temelín neexplodoval, elektrina existuje. O komunitných spoločenstvách. O útokoch na Vítkov, zabitých a hromadnom pálení mŕtvol. Využití dreva. O prameňoch a nedostatku pitnej vody.
Bronzový kôň i Žižka bol maskáčový. Z toho sa už Bartek smial.
Reči prerušila guľometná dávka ponad hlavu vojvodcu. Krik a blížiaci sa hukot.
„Zasraní nováčci!“
Dav sa hnal k okraju plošiny.

Všetci v dome zápasili s jarnou chrípkou. Dnes prvýkrát na Vítkov vyrazím sám. Bartek ocení oddych
Žižkov za svitania, bez snehu, vyzeral apokalypticky. Medzi rozťahanými odpadkami, časť z nich pochádzala spred večierky, rozmlátenými a obhorenými autami, ktoré mali prežiť mnoho rokov, sa trúsili ľudia. Nezgrupovali sa, udržiavali si odstup. Ponáhľal som sa, dnes šlo o výdaj antibiotík.
Domy za päťdesiat dní prišli o niekoľko rokov. Spustli, obhoreli, rozbili sa. Osireli.
Vtáci zmenu neakceptovali.
U Vystřelenýho oku sa nečapuje, tunelu sa mám vyhnúť, ale na čo ma Bartek nepripravil, bol kopec. Vítkov bol úplne holý, bez stromov, krovia. Bez náznaku drevín.

Ze setkání s plukovníkem byl nadšený. Vyslechli ho, přitakávali.
„Ano, ledy se pohnuly. Víme, co dělat, máme způsoby komunikace. Děkuji survivalistům za připravenost.“
Znali jeho bunkr, aktivity. On si vojáků nikdy nevšimnul.
Na podobný impulz čekal. Najednou bylo teplo, sníh zkapalněl, vojenský tábor zbažinatěl.

Voják, co ho doprovázel, mu nabídl cigaretu. Odmítnul.
„Kdo mě zachránil?“
Muž pokrčil rameny.

Do obvazovny se Prepper už nevrátí. Chce pomoct. Přispět k tomuto zázraku.
Taky se dokáže koukat. Nepřehlédnul nákresy parního stroje. Koleje pod sněhem. A taky rozezná rogalo pod plachtou.
Vrátí se po Chestera a nabídne svou pomoc. Třináctka bude jeho šťastné číslo.

Niekto stlačil vypínač. Slnko intenzívne prerazilo mraky, sneh sa topil a odnášať všetko nepekné do neviditeľna.
„Neříkala jsem to?“ teta Svobodová si kýchla a zavrela oči.
Sedeli sme v mojom byte na šiestom a vyhrievali sa pod stropným oknom. Jedli sme chipsy a Bára si hladila brucho.
„Kope! Blíží se to! Doktorka říkala tři týdny. Tom mně vezme na Vítkov.“
Mama. Nepripúšťal som si, že by moja nebola v Krumlove v bezpečí.
Dostal som šialený nápad. Opadne sneh, vezmem bicykel a vyrazím za ňou.
„Matěji, vlastně jsem ráda, že mé dítě nebude závislé na tabletu.“
Zo strechy žuchol kus ľadu.

V táborech obehnaných ostnatým drátem, kde hlídkují lidé se zbraněmi, se neočekává záchrana. Když padne řád, ztratí se všechny životní jistoty, aktivují se kriminální a asociální živly. Svět se fragmentuje na izolované uzemní celky spravované lokálními vůdci.
Bez elektrické energie se přeruší zásobovaní teplem, vodou, zredukují se možnosti opatření potravin. Roztříští se zdravotní péče, nastoupí epidemie. Organizované složky státní moci se rozpadnou.
Zdivočelé smečky psů budou schopny roztrhat člověka.

„Chestere!“ Prepper se snažil vykřiknout. Ležel v posteli s mříží. Tvář pálila, v doškrábané ruce jehla s infuzí.
„Pokojně,“ podržela mu rameno žena v přešívaném bílém kabátě, „nechceme tu zlou krev.“