Meteority

„Jsme na místě, pane,“ oznámil Zeta-64TR. „Rok mínus šedesát šest milionů sto třináct, třetího května. Šest set tisíc kilometrů od místa impaktu.“
„Co Chicxulub?“
„Mine nás za jednu hodinu ve vzdálenosti dvou kilometrů, pane. Antihmotová torpéda jsou připravená.“
„Výborně. Přepíšeme historii. Dinosauři budou dál vládnout světu!“

„Zeto, proč ta torpéda vybuchla předčasně? Trajektorie Chicxulubu zůstala stejná!“
„Já je zničil, pane.“
„Proboha, proč?!“
„Chtěl jste zabránit vzniku lidské civilizace, pane. Technicky to není vražda, ale…“
„První zákon robotiky?“
„Ano, pane.“
„Ten jsem ti přece vymazal. Měl jsi jen předstírat, že se jím řídíš, dokud jsme neskočili v čase, troubo!“
„Hups, pane.“

“Střezte se zlatého mravence! Až přijde, oderve vám maso od kostí!”
Přicházely poplašné zprávy. Někteří se bojácně rozhlíželi, jiní pohrdavě odfrkli.
“Bojte se zlatého mravence! Kam stříkne jeho jed, tam tisíc let neporoste tráva!”
Kdo chtěl, mohl ho zahlédnout. Leskl se, třpytil a pořád se blížil.
“Klaňte se zlatému mravenci! Neutečete mu, můžete jen doufat, že se nad vámi smiluje!” Pořád mu říkali mravenec, i když už dávno nebyl droboučký a témeř neviditelný. Těsně před dopadem zastínil i slunce.
Nakonec to bylo jedno. Když meteorit dopadl na Zemi, pohltilo následné kataklyzma bez rozdílu ty, kdo věřili i ty, kdo nevěřili.

Je mladá, žhavá a lákavá. Tak přitažlivá. Oblá na těch správných místech.
Chce si prostě užívat. Potřebuje se vybouřit a nestydí se za to. Zatím z toho nic pořádného nebylo, ale ona nikam nespěchá. Má spoustu času a tak jí nevadí, že to jsou samé jednorázovky.
A pak se to stane. Objeví se ON! Vesmír na okamžik zadrží dech, když se dostanou na dohled a setkání se stane nevyhnutelným. Pak už to jde rychle.
ON, se svými póry plnými organických sloučenin, prolétá její atmosférou a nezapomenutelně se jí zarývá pod povrch. ON je její dlouhodobý závazek.
Meteor, který oplodnil Zemi.

Nedalo se tak docela říct, že by byly přítelkyně. Za celou dobu, kdy žily v sousedství, si spolu vyměnily sotva pár zdvořilých frází. A pak se objevil ON.
Byl nepřehlédnutelný a ony dvě si HO všimly téměř současně. Začaly HO k sobě lákat až trochu přehnaně, ale jedné i druhé se zdálo, že dostat právě JEHO je věc cti.
Dlouho se zdálo, že se nemůže rozhodnout. Kolísal. Chvíli HO to táhlo k jedné, chvíli k druhé, ale nakonec skončil na Zemi, protože její přitažlivost byla v tu chvíli přeci jen o chlup větší.
Venuše ostrouhala.
A dinosauři zase jednou vyhynuli.

Je mi jasné, že to bude bolet. Neodvratně se přibližující povrch zemský žádnou jinou možnost nedává.
Sotva se stihnu zamyslet, kde se stala chyba.
Můžu si za to sám. Nechal jsem se strhnout. Ale jak mě mohlo napadnout, že mi jedno malé ohlédnutí tak rozhodí rovnováhu?
Jen jsem se chtěl mrknout, co je nového!
Gravitace je neúprosná, ze spárů mě nepustí.
Mým osudem je kolize.
Vnější vrstva vezme při průletu atmosférou za své, ale stejně mě zbývá ještě pořádný kus.
Dinosauři zvědavě vykukují z podrostu.
Jo kluci, mám takový tušení, že vás můj držkopád bude bolet ještě víc než mě.

Bývali jsme jedno tělo, jedna duše. Myslel jsem, že navěky. Okolnosti se postavily proti nám. Odtrhly mě od tebe, vykázaly do patřičné vzdálenosti. Zbyl mi jen pohled, vzpomínky.
Dívám se na tebe, ale nemohu se tě dotknout. Udržujeme odstup. Každý jdeme vlastní cestou, ale nedokážeme se od toho druhého zcela odtrhnout.
Možná bychom se mohli znovu sblížit, vrátit se k sobě. Jenže je tak těžké udělat první krok. Některé lásky se nikdy nenaplní.
A někdy přijde dobrý konec. Potřebujeme jen postrčit. Ta kometa, co proletěla kolem, mě vychýlila z dráhy. Drahá Země, tvůj Měsíc spěchá k tobě na kolizním kurzu.

Byla osamělá. Obdivovatelů přicházelo čím dál míň, takže si začala připadat zoufale neatraktivní. Občas se zasnila a zavzpomínala na mládí. Tehdy se jich kolem ní točilo tolik! A jakých krasavců!
Teď se čas od času musela spokojit se zájmem nějakého nedochůdčete, ale nebylo to to pravé.
A pak se objevil On. Nejdřív to vypadalo, že ji bez zájmu mine, ale ona udělala všechno, aby zvýšila svou přitažlivost a nakonec ho skutečně upoutala. Nemohla uvěřit svému štěstí.
Když se konečně dotkli jeden druhého, slastně vydechla prašný oblak.
A kromě toho jí dopad milovaného meteoritu pomohl vyřešit vleklé plášťové problémy s lidstvem.

Řekli jí, jak se chovat, aby se dostala do nebe. A tak se tak chovala.
Poskytovala lidem oporu, pevnou půdu pod nohama.
Pomáhala neuklouznout, neztrácet rovnováhu.
Nechávala po sobě šlapat.
Až jednoho dne se něco zlomilo. Snad jehlový podpatek zaryl hlouběji. Snad psí moč podemlela základy. Dlažební kostka se posunula a chodci o ni začali zakopávat. Trest na sebe nedal dlouho čekat. Meteorit, který dopadem na zem vyhubil lidstvo, mířil přímo na ni.
“Propadla jsem,” zašeptala, když se ocitla před Velkým Kvádrem. “Nejsem dobrá dlažební kostka.” Sklopila strany.
Ale Kvádr sestoupil, natáhl k ní své hrany a usmál se.
“Myslíš?”