Originální

Jak to bylo v tom inzerátu? Hledám vysokoškolačku bez závazků? No, tak to jsem přesně já. A dneska se s ním mám sejít.
Přemýšlím nad oblečením, na prvním dojmu záleží. Ne moc vyzývavé, nechci přece vypadat lacině a podbízivě. S vlasy toho moc nenadělám, krátké a tmavé, stejný účes nosím už dlouho.
Stojím na dohodnutém místě. Vida, blíží se nějaký sympaťák, že by to byl on?
„Vy jste přišla na ten inzerát?“
„Ano,“ odpovím.
„Tak na shledanou.“
Překvapeně za ním hledím. Nejkratší rande mého života.
Náhodou ho zahlédnu o měsíc později. S dlouhovlasou blondýnou v křiklavém oblečení a třemi dětmi.

Bílá sterilní místnost, prudké světlo žárovek.
Sedí v půlkruhu kolem tebe, sledují každý tvůj krok.
Co řekneš? Co neřekneš? Jak si sedneš?
Otázky, otázky, otázky. Malé stolečky, u každého jeden z nich, na jmenovkách zkratky, které jsi v životě neviděl.
Sledují tě.
Věk, motivace, zkušenosti, motivace.
Odpověz!
Pečlivě skryj svou nejistotu.
(Ale taky prosím buď sám sebou.)
A nezapomeň, sledují tě!
Co na sebe prozradíš?
Otázky, otázky, otázky. Pět minut na každého pána se jmenovkou.
Další lidi. Tvoji protivníci. Ale dneska taky parťáci. Trpíte společně.
Ukaž, že umíš spolupracovat.
Poper se a vyhraj.
A hlavně nikdy nezapomeň… sledují tě!
Vždycky.

Nejdřív přišel lev. Hříva, velké silné tlapy, zuby co dokáží rozervat hrdlo. Mocný řev, který se promění v zoufalý pláč.
Přibyla hlava. Neškodné čelisti, ale zato dlouhé rohy.
A nakonec had místo ocasu pro jedovatý jazyk, který umí i zabít.
Příšera, které by se měli bát. Stvůra, od které je lepší se držet dál.
Když ji skolí, bude z něj hrdina. Všichni ho budou milovat. On se pak bude chvástat, jak odvážný byl. Jak silný a mužný.
Lev řve, kozel mečí, had syčí a ona se v bolesti svíjí. Jak snadné je uvěřit fantaziím, když to z vás udělá hrdinu.

Přijde maminka domů z práce.
V předsíni jsou srovnané boty.

Děti mají uklizené hračky. Domácí úkoly jsou hotové a bez chyb. Aktovky nachystané na další školní den.

V kuchyni je nakoupeno a navařeno, nádobí uklizeno, krabičky od svačiny jsou v myčce.

V koupelně je opravený půl roku kapající kohoutek!

„Miláčku,“ zeptá se ho opatrně, „stalo se něco?“
„Co by se mělo stát?“
„Já nevím. Nějakej průšvih?“
„Proč?“ reaguje naprosto nechápavě.
„Já nevím, přijde mi to, jak kdyby tu přistáli mimozemšťani.“
„Ale miláčku,“ zavrtí hlavou a láskyplně ji k sobě přivine.
Ona ho opatrně pohladí po vlasech.

Jsou tam – zelená tykadýlka.

"Ó, Khimaria, má jediná lásko. Klečím tu před tebou na nejvyšším vrcholku. Cítím tvůj žár a tvou vášeň. Chodil jsem za tebou každý den, snažil se zlomit tvé prokletí, abys mohla být šťastná a nermoutit se z mé ztráty. Bohužel jsem už starý, nedokázal jsem dodržet slib, že tě zbavím tvého prokletí. Každý den jsem vzýval bohy, přečetl každý svitek, žadonil jsem u nejmocnějších bytostí... Nikdo nevěděl. Nyní zemřu ve tvé náruči. Sbohem, má lásko. Vždycky tě budu milovat!"
Starý muž se vrhl do nitra vulkánu a rozhněvaná žena... Chiméra, navždy nešťastná čekající,
až bude moci pomstit smrt svého milovaného.

Ztrácel jsem se v černotě. Bolest mě rvala mě na kusy. Plul jsem v temným oceánu šílenejch představ, kolem mě jen temný stíny, nepřátelský věci, divný přízraky.
Byl jsem proti nim úplně sám. Vopuštěná duše, bílej bludnej albatros.
Bylo to všechno jenom v mojí hlavě.
Bylo to všechno strašně skutečný.
Nakonec přišel bizon. Tiše se na mě díval a já věděl, že umře, jestli něco neudělám.
Tmu proťal muj výkřik.
Zved jsem kameny, co jsem měl místo víček. Ležel jsem na nemocniční posteli, Frank a Naty se skláněli nade mnou a jejich slzy smíchaly s mejma.

A nakonec přišlo smíření.

Vlaštovka jara spadla jako rosa na mou dlaň. Ztratil jsem se v dešti okvětních lístků. Vzápětí se ozve hlas májový, milý, vlídný, rozpíjí se v mraku dýmu na obloze.

To hoří naděje, planá, vyslyšená, povzbuzující, ztrácí se za horizontem neznáma. Peříčko ve vzduchu zná odpověď na němou otázku, nevyřčenou, tichou jako léto za poledne.

Barvy zpívají hymnu podzimu, který se odráží v kaštanech loňské úrody. Ulétlo listí, osiřely větve, teplo sebral severák dující od strnišť.

Poryv roztříštil zrcadlo zimy, dál nevidíš přes jíní na skle. Daleko je DMD, duben za kamny vyhlížím. Uhlík drabble řeřavé v duchu píše, čekání krátí.

Proklouznul jsem opačnou stranou kolem domu. Taktak jsem se vyhnul copaté holce, která se po mně ohnala sekáčkem na maso. Černé oči jí házely zlostný pohled, když minula.

Utíkal jsem, co mi nohy stačily, zatímco z domu mně svíraly srdce beznadějné výkřiky ostatních členů rodiny. Každý správný filmový hrdina by jim teď šel na pomoc a zachránil by je. Já se však snažím před posledními zvuky jejich života uniknout, v uších mi zní jako ozvěna.

Doběhnu k silnici za lesem. Akorát tudy jede dodávka. Stopuji ji s úlevou. Jaké je mé překvapení, když vystoupí patnáctiletý černooký řidič třímající obrovský perlík.

Nebyla ráda. Dexter by byl úplně obyčejný třináctiletý kluk, kdyby se u něj neprojevovala typická démonická škodolibost.

„Slíbil jsem, že ti pomůžu se Sandersovejma. Máš štěstí. Dneska se tu sejdou děti ze sousedství a… jo, řeknu ti to. Před dvěma hodinama se tu mihnul velikonoční zajíček, poschovával po zahradě vajíčka. Vidíš ty děti? Jdou je hledat. Je to veliká pochoutka.“

Elietta zpanikařila. Všechny ty posměšky o tom, že ji vytrousil velikonoční zajíc, mohla to být pravda? Pak to znamená, že se tyhle příšerné děti chystají pozřít její budoucí sourozence. Pustila se do honu na vejce! Musí jich zachránit co nejvíc!

"Koukněte na něj, zelenáče," řekl, zatímco seděl na trámu a vychutnával si svačinu. "Ani sem za námi nevyleze."
"Ale Luisy, nesměj se mu, vždyť je ještě malý. Dobře si pamatuji, jak jsem tě musela tahat za krk, abych tě sem dostala." Seskočila z trámu, aby poradila nováčkovi.
Smutně se zahleděl na svou mísu plnou jídla. "Tohle bude na dlouho ..."
"Podívej, vím, že jsi tu novej a potřebuješ pomoc, tak začnem od začátku." Přišel k němu a shodil ho ze stolu.
"Luisy, vždyť je to kotě!"
"A já kocour! Dokud sám nevyleze na ten stůl, tak ani ne na ten trám."