Originální

Sen končí probuzením nebo smrtí.

Janice Kellawayová byla jak v Jiříkově vidění. Před chvilkou postel, teď viděla fantastický lunapark. Pár atrakcí oběhla a momentálně po ní házel očkem snědý chlapík.

„Líbí se ti tady?“

„Jako jo, bezva cukrová vata.“

„A naše kolo štěstí jsi zkoušela? Vypadne kulička a možná ti změní osud.“

Šla do toho. Červená stužka.

„Kotě, ty máš kliku! Natočíme s tebou kraťas! Támhle je Frankie, náš kameraman. Svěř se mu do rukou a nebudeš litovat!“

Noc plná zázraků, to si Janice myslela. Snová pohádka, ale ve skutečnosti… náměsíčnost, plato s léky a pak už jen černočerná tma.

Seina se leskla jako stříbrná nit, jež protkává svým tokem nasvícené skvosty Paříže. Eiffelovka mrkla svýma nočníma očima myriády světel.

Na lavičce pod Chaillot bylo krásně. Přitulili se k sobě. Večerní vánek rozčeřil letní vzduch. Býčí hlava němě vystupovala z šerosvitu, daněk splynul v kaňce černého inkoustu.

Hubička zintenzivnila přikrádající se vůni jasmínu s omamnými tóny tuberózy. Martovo pole se v dálce rozpilo jako kapka lásky na obloze plné hvězd, které hleděly na ruch kaváren a brasserií na Trocadéru nad nimi.

Slova nevyřčená zkameněla. Němá života svěžest se zachvěla jako list platanu. Město bdělo zasněně jako oni, opojeni růžovým oparem.

Mluvil jsem pomalu a tiše.

„Mně se to stalo jednou, při horečkách…
Seděli tam všichni vedle mě společně u ohýnku.
Rikitan, jeho srdce nás hřálo víc než srdce táboráku. Clarissa McClellan s očima Lucy in the Sky with Diamonds stála a básnila o životě.
Hank se usmíval, sympaťák, moje hodný číslo 70, vlastně já. Opodál stál v přítmí jeden z Rytířů čtyřiceti ostrovů. Ten by se jen tak neposadil. Kývnul jsem na něj. A pak tam byla truhla,“ přeskočil mi hlas, do očí vyhrkly slzy.

„...A v ní Maxmilián,“ usmála se konejšivě.

„Znáš mě dobře,“ nemohl jsem se nepousmát, „Prášku,“

"Domácí mazlíčci na palubu nemohou."
"Ale ona je součástí rodiny."
"Je mi líto."
"V tom případě také nepoletím."
"Jste blázen!"
"Jak jsem říkal, je součástí rodiny."

***

Jak se vzdaloval od nástupiště, pozoroval propuštěná zvířata běžící do bezpečí od vzlétající kosmické lodi. Jen pár lidí zůstalo se svými mazlíčky.
"Tak jsme zbyli jen my dva. Nikdo by neměl zemřít opuštěný."
"Mňau..."
"Tak a jsme doma, pojď, počkáme na ten konec světa spolu, dobře?"
"Mňau."
"Aaa, Noc plná zázraků ... vždycky jsi ležela s námi na posteli, když jsme si z ní četli... Bylo nebylo..."

Kočka spokojeně vrní. A pak...

...bylo jen ticho.

Do městečka se přemístil profesor a další Frankovi kolegové. Jemně vodstraňovali černej prach, pohyby rukou byly skoro nepostřehnutelný. Kde černota zmizela, ustaly i rvačky. Zaťatý ruce povolily, prsty pustily vlasy, který držely, nohy přestaly kopat do bližních. Vodkletý lidi se zmateně rozhlíželi, jako nezvedený spratci, když dospělý přerušej bitku, jako nemocnej, co se mu náhle uleví, jako když se topící nadechne nad hladinou.
„Nechte děťátka si dál hrát,“ zašišlal démon dětským hlasem. Jenomže jako dítě nevypadal. Mrak černýho popela se mu točil nad hlavou, hnusnej a zvrácenej vír.
„Zmlkni,“ zasyčel Frank. A pak se rozezpívala magie a zněla jako zvon.

Pronájem letní chaty byl báječný. Užívali jsme si pobyt a konečně vypadali jako harmonická rodina. Dokud nepřišli oni…

Při vyhazování odpadků jsem zahlédl střapatou dětskou hlavu za stromem nedalekého lesa. Dívalo se na mě divnýma černýma očima. Otočím se, abych šel zpátky do domu, když vtom vrznou vrátka.

Ohlédnu se a nemůžu uvěřit vlastním očím. Střapatá hlava je hned za mnou. Vedle ní další, dívčí. Černé oči bez duhovek se jim podivně lesknou.

To už od zahrady přichází škvrně s nadrzlým výrazem.

Ustupuji pozpátku do domu. Vzduchem prosviští táhlé hvízdnutí, načež děti odněkud vytasí nože a vrhnou se na mě.

"Prý se nemám pokoušet o černý humor."
"To bys teda neměl."
"Ale i tak to zkusím."
"Chjo."
"Víte, co se plazí po zemi v červené louži?"
"Dítě s uřízlýma nohama!"
"Stařenka bez hlavy!"
"Jste všichni mimo! Přece rajče v malinovém sirupu. Člověk řekne černý humor a hned to musí být nějaký krvák, ale takové rajče plazící se v malinovém sirupu... zrádce, který se spřáhl s nepřátelský rodem. Zelenina v ovoci. To je jako...
"...by se Julie plazila v Romeově krvi!"
"...by se Harry miloval s Voldemortem."
"Bože! Co je to s váma. Vy snad máte nějakou nemoc šílených dětí? Přestaňte!"

"Padá sníh, pojďme ven!"
"Ráda sněhuláky stavíš?"
"Ne, ale ráda se kouluji, tu máš, chytej!"
"Ty jo, to byla pecka. Tady máš jednu nazpět!"
"Vedle, hihi."
"Nemyslím si, haha."
"Podívej, ta je tvoje?"
"Ne, není... ale tamhle pokračuje. Jdeme po stopách krve?"
"Co když je to zlá krev?"
"Jak to myslíš?"
"Co když nás má jen nalákat na nějaké temné místo..."
"Ale, cožpak na tyhle věci věříš?"
"Ne, ale i tak se to ozývá vzdadu v hlavě, víš?"
"Tak pojď."
"Vidíš, temné místo, já to věděla!"
"No jo, ale vždyť víš, že jsme v tomhle příběhu potrava."
"Já zapomněla, škoda."

Frank zfoukával černej prach na hromádky, na který Naty pršela, což teda zní docela ujetě, ale bylo to fascinující. Tak jsme dojeli až do městečka.
Vohrada z mátožnejch lidí se mezitím rozpadla na malý hloučky, co byly bohužel živý až až. Všechny ty malý nevraživosti, žárlivosti, nelásky, nenávisti, starý i nový, vopravdový i smyšlený křivdy, všechna ta zlá krev, se podebraly v jeden hnusnej vřed, co se protrh a hnis z něj zaplavil celý město jako řeka žluči.
Jinými slovy – všichni si svorně a vzájemně dávali do držky.
A na hraně viditelnosti stál černočernej démon s křivým úsměvem na ksichtu.

Když sny proudí jako ta záclona u otevřeného okna, neslyšíš volání sýčka. Měsíc se vyhoupl na oblohu a listí šumí noční písní, ale ty tvrdě spíš.

Neznámé kroky se plíží kolem domu, peřina tě tíží, ztěžkla ta pokrývka měkoučká.

Je to snad hořkost sousedova? Kvůli rozorané mezi se tady potlouká? Noční můry zhasly ten svit stříbrný. Mysl však kape jak z olova.

Sova zmlkla, kroky zametají světnici. Ticho jako v hrobě nastalé, neklid vnitřní v posteli se hází.

Záviděls mu, stodolu zapálil. Svědomí hryže, svědomí pálí jako kostka ledu.

Ruka už nad spáčem se sklání. Polštář dech tlumí, duše odlétá.