Výklenek

Muž zavřel oči a napočítal do deseti. Pak se rozhodl. „Pojďte se mnou,“ vybídl děti.
„Kam?!“ ptal se nedůvěřivě desetiletý. Stál před svými kamarády jako stráž.
„Ven,“ odpověděl muž. Dětem spadly brady. Ven?! Myslel tím opravdu Ven?
„Není v tom nějakej švindl?!“ udeřil na muže blonďatý chlapec.
Muž zavrtěl hlavou. Stiskl několik tlačítek a obrazovka zmizela. Prošel prázdným rámem. „Tak pojďte!“
Blonďáček vyběhl za bráškou. Ostatní se však ani nehnuli.

Muž se jim nedivil. Neměli důvod mu věřit. Navíc se mu zdálo, že dvě nejstarší děti prohlédly jeho dobráckou masku. Jenomže netušily, že k jeho povolání jich patří celá řada.

Z nadšeného výskotu se rázem stal řev. Zvlášť, když děti zjistily, že nejmladší nemůže zpátky. Nejstarší udeřil na muže, který se zrovna zvedal od počítače.
„Dostaňte ho dovnitř!“ zakřičel a po krátkém zaváhání přidal. „Prosím!“
Muž zavřel oči. Ne snad, že by nemohl dětem přání splnit, ale obával se následků, které by to mělo. Jeho zrádná mysl mu podstrčila rozhovor, který vedl před několika týdny.

„Populace Habitatu vymírá,“ oznámil lékař.
„Jaké jsou podle vás příčiny?“ zajímalo muže s křeslem.
„Jednou z nich je přílišná regulace porodnosti. Je nutné zavést opatření na její podporu,“ odpověděl lékař.
„Potom ale hrozí Habitatu přelidnění.“

„Proužky? Předpokládám, že byly na každém rohu a křižovatce?!“ zavrčel muž. Ani nečekal na souhlas. Ty pruhy sem kdysi přivedly i jeho. Nebyla v nich žádná magie, jenom prastarý únikový kód.
Muž se obrátil k počítači a přestal si dětí všímat. Věděl, že odsud se nedostanou.
Slyšel zpívat ptáky, ale vnímal je ještě méně než děti. Byl na ně zvyklý. Ohlušující koncert slýchával na jaře celé dny. Děti však tyhle neznaly. Brzy začaly výskat nadšením a mačkat se u obrazovky. Když si muž uvědomil, co se děje, bylo pozdě.
Zkázonosný koncert zlákal nejmladšího, aby se dotkl obrazovky. Pustila ho skrz.

„Tak ven s tím. Kdo jste a jak jste se sem dostaly?“ začal muž s výslechem. Dostalo se mu čtveřice vzdorných pohledů a jednoho zafňukání. V duchu si povzdechl. Zalitoval, že nemůže vyslechnout děti jednotlivě. Rozhodl se to zkusit z jiného konce. Něco o těch dětech přecejen věděl.
„Vy jste ministranti od Svatého archanděla Michaela, že? Pan farář se asi diví, kde dneska jste,“ řekl vlídně.
„Asi!“ zavrčel blonďáček.
„Když mi povíte, jak jste se sem dostaly, může mít pan farář zítra své ministranty zpátky,“ sliboval muž.
Děti si vyměnily nedůvěřivé pohledy.
„Byly tam takový proužky. Magický. Zářivý...“ ucedila dívka.

„Co tu děláte?!“ Muž s houpacím křeslem nevěřícně zíral na partu dětí ve svém obydlí. „Jak jste se sem dostaly?“
„D-dveřmi,“ vykoktal nejstarší chlapec, zjevně vůdce celé party. Nejmladší zafňukal.
„Nelži! Tyhle dveře nejsou napojeny na centrální tunely!“ udeřil muž na hocha.
„Dneska byly,“ odpověděl ten vzdorně.
„No, dobře,“ prohlásil muž. „Podíváme se na kamerový záznam.“

Muž se usadil před obrazovku a zadal několik příkazů. Nic se nedělo. Muž zaklel v dávno mrtvém jazyce. Paměti kamer byly úplně prázdné. Děti zachytila pouze kamera před místností s křeslem. Bude tedy muset rekonstruovat události výslechem pěti dětí. Vůbec se na to netěšil.

Nepsaný zákon lidstva pravil, že v Noci Příchodu se nevychází. Za celou dobu existence Habitatu ho nikdo neporušil. Až dnes.
Temný stín se prosmýkl mezi listy sukulentů a….
… Snad to byla jen hra. Hra světla a stínů mezi mohutnými listy. Nebo vítr. Nebo snad vada kamery, která zaznamenala pohybující se skvrny temnoty.

Nikdo vlastně nevěděl, proč nesmí opustit obydlí. Nebyla to sázka na smrt, v Habitatu se zbraně téměř nepoužívaly a policejní příslušníci byli ve svých domovech stejně tak jako všichni ostatní. Ty stíny tedy musely být jen klam. Každá kamera je proto vymazala ze svých záznamů.

Každá kromě jediné.

Čtyřletý zapálil svíčku. Třásl se přitom nedočkavostí a nervozitou. Dělal to poprvé. Doma svíčku zapaloval táta, ale v domku kamarádi pověřili jeho! Pyšně pohlédl na desetiletého, který pochvalně přikývl.
„Tak. Je to tady. Tohle je ta noc. Noc s velkým N. Noc Příchodu. První, kterou smíme strávit sami. Noc, kdy si vyslechneme příběh o příchodu lidí do Habitatu.“
Desetiletý uměl své vzrušení skrývat lépe, přesto mu oči zářily nedočkavostí. Srdce mu bušilo, když si uvědomil, že uši kamarádů splynuly v jedno, aby slyšely jeho první Vypravování.

Zatímco desetiletý vyprávěl, začínala noc, ve které obyvatelé Habitatu nikdy nevycházeli ze svých domovů.

V zahradním domku se šeřilo. Slábnoucí světlo pronikalo malým okénkem i škvírami ve stěnách.
„Mamka nás nechtěla pustit,“ stěžoval si blonďáček rozmrzele. „Může se zbláznit z bráchových můreček!“
„Já nemám můžečky!“ bránil se čtyřletý. „Jenom blouky.“
„Já vím,“ prohlásil blonďák a prohrábl bráškovi vlasy. „Však jsme tady.“
„A je to dobře,“ řekl desetiletý, který byl jedináček. „Sešli jsme se, protože naši rodiče těm příběhům nevěří. Zahajuji schůzi klubu Svět Venku.“ Dramaticky se odmlčel.
„Rodiče to neradi slyší. Myslí si, že vykládáme lži. Ale my se nedáme!“ zadeklamoval. „Svět Venku existuje!“
„A myslíš, že jsou všechny ty příběhy pravdivé?“ napadlo dívku.

Čekání na pokrm si kněz i jeho společník krátili koukáním z okna. Mlčky sledovali procházející obyvatele Habitatu.
„Kam asi jdou?“ zauvažoval muž. „Za prací, zábavou, za svými milovanými?“
Farář slyšel v jeho hlase trpkost. „Nevím. Vím, ale kam jdou támhlety děti,“ ukázal na partu dětí.
„Vaši ministranti?“ zeptal se druhý host.
„Ano,“ přikývl páter. „Ale nemyslete si, že jsou to andílci. Pošťuchují se i u oltáře.“ Usmál se.
„Všiml jsem si. Ale vypadají dobrosrdeční.“
Farář na se na spolustolovníka hloubavě zahleděl. Ten se rozesmál.
„Schovejte si svůj citový detektor!“ chechtal se. „Tyhle jsou v bezpečí.“
Kněz si nebyl tak jistý.

Kněz přimhouřil oči. „Nevím,“ prohlásil pak, „zda se dá stravování v rychlém občerstvení považovat za zdravé.“
„V některym jistě,“ odvětil návštěvník a začal se šťourat párátkem mezi zuby. „Jenomže máte-li doživotní karanténu, je vám to jedno.“ pokračoval. Kněz při jeho slovech zpozorněl.
„A kvůli čemu na vás tu karanténu uvalili?“ zeptal se.
„Vím příliš mnoho,“ odvětil muž překvapivě spisovně.
„Ano, tak s tím se nedá nic dělat,“ souhlasil otec.
„Dokud nedoroste nový přenašeč,“ ucedil muž. „Pořád vás baví věřit?“ změnil téma.
„Víra je můj život a já mám svůj život rád,“ odpověděl páter.
„Tak to vám závidím,“ řekl host trpce.