Výklenek

Údělem ženy je mít rodinu, porodit děti a vychovat je. Starat se o svého muže a milovat jej. Údělem muže je postarat se o svou rodinu, živit ji, pomáhat manželce a milovat ji.
Role mužů a žen jsou staré jako lidstvo samo. Jejich důležitost se během času měnila. Prastará prvobytně pospolná společnost si vážila více ženy, pro její schopnost přivádět děti na svět, jiné doby upřednostňovaly muže s jeho bojovností a silou. Existovala období, která tvrdila, že jsou si obě pohlaví rovna. Trvalo tisíce let, než lidem došlo, že to není pravda a začali to respektovat.
To bylo před Habitatem.

Noční ticho prořízl výkřik. „Nnééé!!! Mááámííííí! Mámíííí!!!“

Marka vylétla z postele a sevřela dítě v náručí dřív, než se stačila probudit. „Psst miláčku, nic se neděje. Něco se ti zdálo,“ konejšila ho.
„A-ale b-byl tam b-bdouk. C-chtěl-l tě sníst…,“ vyrazil hošík mezi vzlyky.
„Žádní brouci maminku nespapají, neboj se. Protože maminka každého zašlápne,“ uklidňovala matka synka bojovně.

„Co se mu zdálo?“ zeptal se otec, když se matka vrátila do ložnice.
„Nějaký brouk mne chtěl sežrat. To ty jejich vyprávěnky o Venku. Kluk z nich má noční můry!“ rozčilovala se matka.
„Mrk smrk. Jsou mu čtyři. Z toho vyroste,“ odvětil otec.

U stěny servisního tunelu seděla skupinka dětí. Tlumené hučení, které se za ní ozývalo, je uklidňovalo.
„Poslouchejte,“ sykl tajemně tmavovlasý chlapec v modrém tričku. „Tohle vyprávěl náš děda.“
Skupinka kamarádů se semkla úžeji. Napětím ani nedýchali.
„Bylo to Venku, kdysi dávno. Kluci byli takoví my. Běhali po loukách jako my v tunelech. Louky to byly takové tunely bez stěn se spoustou trávy a super nebezpečného hmyzu. Hmyz byl opravdu rozmanitý, strašlivý a nebezpečný. Měl velikánská kusadla, mnohem větší než naši roháči. A ty jejich sosáky…,“ ztišil hlas kluk.
„…vysávali jimi lidi!“ dokončil dramaticky.
„Vážně?!“
"Fakt?!"
„I dospělý?!“
Hlasy vyjadřovaly zděšení.

Některým lidem stačí ke štěstí málo. Muži sedícímu v křesle stačilo k libým pocitům právě ono křeslo. Houpací. Kývalo se sem tam. Dopředu dozadu. Muž měl zavřené oči a ve tváři výraz naprostého klidu.
V místnosti vládlo téměř ticho absolutní. Za zavřenými víčky jejího obyvatele pochodovali muži v bílých oblecích. Pod nohama jim umíraly květiny i menší tvorové, kterým poskytovaly útočiště. Křehký motýl ukrytý v trsu růží skončil s utrženým křídlem, přesto se pokoušel vzlétnout.
Muž se dál klidně houpal v křesle. Věděl, co obrazy znamenají. Paniku tedy zachovával jen v míře naprosto nezbytné. Míra to navíc byla značně proměnlivá.

Habitat je systém tunelů, ve kterých žijí lidé. Nejsou to žádné krtčí díry, ale rozsáhlé jasně osvětlené prostory. Habitat tvoří ulice, náměstí, ale i úzké servisní chodbičky protkané svazky kabelů, sály plné hučících přístrojů, jenom parky v nich nenajdete. Parky totiž nemohou být uvnitř.
Většina obyvatel habitatu nevěří, že existuje svět mimo tunely. Většina těch, kteří věří, si o „Venku“ vypráví děsivé historky. Většina z těch, kteří nic nevyprávějí, svět venku nikdy neviděla.
Pouze jeden jediný člověk ví, že existuje Výklenek. Jenomže právě to se má brzy změnit. Jaké důsledky to bude mít pro obyvatele Habitatu? Co je vlastně venku?