West Highland Way

Popíjíš čaj a kocháš se výhledem do průtrže.
Po dvaceti minutách dorazí Francouz. 
Nabízíš místo u stolu a čaj, ale rovnou pokračuje.
Po dalších deseti minutách je tu Simon.
Nabízíš místo u stolu a čaj, s díky přijme.
Po dalších deseti minutách je dopršeno a čaj dopit. Vydáváte se dál, dáš mu náskok.
Chceš se s jezerem rozloučit o samotě. 
Klesání do Inveraranu trvá věčnost, krajinou jako z oka vypadlou Rohanu. Začne les, velmi silně si připadáš jako Bilbo. Cítíš únavu, ale nechceš, aby to skončilo.
Dnes bydlíš v hotelu, který těží ze své pověsti.
Kecá, stejně v něm nestraší.

Druhá půlka končí krátce za žebříkem.
Ano, je zde žebřík, ale to tě nepřekvapí. Jen se usmíváš při myšlence na ty, kteří tudy (někdy, zřídka) táhnou kolo.
Je ještě vlhčeji, klesáš , poté stoupáš potokem, který se tváří jako stezka.
Za horizontem začínají vykukovat střechy budov, ale nikdo tu nebydlí. Kromě ruin je zde i bothy, tvůj cíl. Budou dvě hodiny, podle předpovědi počasí se z mírného deště má na čas stát slejvák a ty se tu vhodně naobědváš.
Otvíráš dveře, posouváš stůl i židli, vybaluješ oběd. Udeří druhá a brutálně se rozprší.
Přesně načas.
Norští meteorologové si spravují pověst.

Tři kilometry jdeš hodinu, a to máš dobrý čas.
Drobně prší.
Vodopád před Inversnaidem hučí, valí se jím záplavy vody. Asi je mokro.
Před hotelem, pod střechou, sedí na betonu Francouz a vaří těstoviny. Když se mu chce zastavovat...
Zamáváš a pokračuješ, jen v chůzi slupneš mandlovou tyčinku.
Teď to začne. 
Nahoru, dolů, prudké schody nebo už je to skála? Útočící komáři; v únoru? 
Můstky, kořeny, bahno, horolezení, na zádech jedenáct kilo.
Po celé věčnosti se pěšina narovná.
Pláže.
Tady často odpočívají lidé, kteří myslí, že mají nejhorší za sebou a chtějí se odměnit.
Po pravdě, teď jsi v půlce.

Ráno vyrazíš nechutně brzy. Čeká tě dlouhý den. Břehy Loch Lomond mají svou pověst.
Nejdeš tu poprvé.
Lesní cesta pomalu stoupá. Mineš rozcestí, kde se můžeš rozhodnout mezi „high“ a „low“ road. Jdeš tou snazší, horní. Peklo si užiješ později.
Asi po čtyřech kilometrech se cesty opět spojí a začne ochutnávka.
Proplétáš se mezi stromy, překračuješ kořeny, opatrně kladeš nohy na kluzké kameny.
A už zase máš společnost. Dohnal tě Francouz.
„Je to tu obtížné,“ povídá.
„To ještě nic není,“ upozorníš ho, „za Inversnaidem je to horší.“
„Doufám, že je hotel otevřený, chci se tam naobědvat.“
Není.
Nechtěl to slyšet.

Některé otázky se opakují.
„Jdu v (termín). Co mám čekat?“
Vyvoláš svůj Druhý pohled a píšeš:
„Bude nejčastěji mezi osmi a patnácti stupni. Někdy bude i mrznout, zvlášť v noci. Taky bude přes dvacet stupňů. Očekávej drobný i silnější déšť a vítr, který zvlášť na exponovaných místech bude foukat proti tobě.
Potkáš cestou lidi, s kterými vytvoříš novou rodinu. Budete se navzájem podporovat a povzbuzovat.
Čekají tě zranění, bolavé nohy a záda, puchýře. Budeš to mnohokrát chtít vzdát.
Uvidíš neskutečně úchvatné pohledy, ale taky se budeš plazit bahnem a potácet v mlze.
Celé si to hrozně užiješ.“
Vždycky máš pravdu.

Dav zůstal u parkoviště. Ty pokračuješ dál.
Mineš značenou odbočku do kopce a zůstaneš na břehu jezera, ušetříš tak dobrou půlhodinu.
Na liduprázdné oblázkové pláži potkáš fotografa s prastarým středoformátem. Tady je minulost živá.
Zbývá čtrnáct kilometrů. 
Kus před posledním stoupáním tě dojde další Chodec. Trochu frustrace; toužíš po samotě.
Míří na stejné ubytování, jako ty.
Větší frustrace; toužíš po samotě!!!
Je rychlejší než ty, ale nechceš se ho do kopce pustit. A pak to už jde samo. Kilometry mizí.
Hledáš samotu, ale potkáváš lidi. Se Simonem se příští dny se budete vídat pravidelně.
Taky chtěl samotu.
Našli jste se.

Conic Hill je nejdostupnější kopec směrem od Glasgow, který má pěkné výhledy. Proto tu je celé Glasgow, zvlášť dnes.
Je totiž sobota, byť únor, a před chvílí přestalo pršet.
Klesáš dolů. Před nedávnou dobou opravená stezka nepřeje tvým kolenům, ani kotníkům. Velké, nerovně usazené kameny ani moc nekloužou, ale jdeš dolů, dolů, dolů...
Bahno bývalo horší.
No a celé Glasgow jde nahoru.
Parkoviště v Balmaha je narvané.
Zamíříš do hotelu Oak Tree, s uspokojením, že se ti podařilo udělat dobrý čas.
Oběd začnou podávat až za půl hodiny. Jsi tu moc brzo, musíš počkat.
Čekat?
Radši skočíš do kavárny vedle.

Tuhle křižovatku si pamatuješ. Z podzimu, z Rob Roy Way.
Pohladíš rozcestník.
Lesní cesta vede nahoru, dolů a ještě nahoru, stromy ustoupí, rozsvětlí se. Conic Hill opět vykoukne a už nezmizí.
Tady, tady jsou krávy.
Tady, tady se nesmí brát voda z potoků, ani s filtrem. Kadí do ní krávy.
Krávu nevidět, asi hrají doma prší.
Prší.
Conic Hill se tyčí, čím dál blíž, stoupání začíná schody za (pokaděným) potokem. Někdo ale opravil stezku, bahnité jámy nahradil pevný štěrk a ty stoupáš nečekaně rychle.
Výhled na Loch Lomond z vrcholu tě ohromí.
Pohled na ten krpál dolů ale naplní nejistotou.

Dny jsou, jak už bylo řečeno, krátké.
Když vstaneš brzy, tak brzy vyrazíš a brzy dorazíš. Za světla, skoro. Nepůjdeš potmě. 
Dny jsou avšak krátké! Když vyrazíš brzy, vyrazíš za tmy. Tedy jdeš za tmy, aby nebylo potřeba chodit za tmy.
Je to lehce ironické, ale tato ironie je poněkud bezpředmětná.
Nahodíš si na záda batoh, do kterého se přes noc pravděpodobně nasoukaly nějaké cihly. Krape, hůlky klapou. Musíš opustit Drymen, napojit se zpátky na Cestu.
Tma je nahrazena šerem.
Branka, asfaltovou stezku podél hlavní silnice vystřídá bahno a kamení.
Tady je les.
Šero nahradí tma.
Dneska prostě světlo nebude.

Jsi za místního průvodce, už zase. Skotsko máš pod kůží.
Tvoje nová společnice má taky své historky. Na rozdíl od tebe bude celou Cestu tábořit pod stanem, i když může mrznout. Táhne sedmnáctikilový batoh a nevypadá, že by to nezvládala.
I když je to tintítko.
Má za sebou Cape Wrath Trail, týdny divočinou bez možnosti doplnit zásoby. Výpravy mezi Vnitřní Hebridy jen na paddleboardu, s vybavením v lodním pytli.
Jo, tam mezi těmi proudy.
„Podívej, Conic Hill!“
První kopec vám kyne z dálky. Objeví se Slunce, znenadání, a dotkne se vás.
V Drymenu se rozejdete a už se nikdy nepotkáte.