Cestopisný fandom, který nemá nic společného s fikcí, ale dal by se taky zahrnout do fandomu Ze života. Vychází z reálných zážitků na West Highland Way, první a nejznámější dálkové trase ve Skotsku.
Série 2026: Zimní West Highland Way
Cestopisná série vycházející ze skutečných zážitků na zimní West Highland Way. Psáno v druhé osobě.
Soukromá challenge: genderově neutrální
Odkaz na první drabble (dál provázáno odkazy)
Odkazy na bonusy mimo sérii:
Vánoční drabble - To není lenost
Proroctví - West Highland Way Tips & Tricks
Ponožka profesora Snapea aneb Cesta tam a zase zpátky - Čím blíže k domovu, tím dál
Klišé aneb Hoď si kostkou! (Byla tam jen jedna postel) - Objednávejte opatrně!
Může přivodit nemoc toulavých bot.
Ušní červ.
I saw the light fade from the sky
On the wind I heard a sigh
As the snowflakes cover my fallen brothers
I will say this last goodbye
Zní ti v hlavě poslední dny.
A teď je to tady. Střechy Fort Williamu. Cílová linie. Proč to nemůže pokračovat navěky? Konec...
Zážitky se skládají do úhledného balíčku.
Loučíš se v duchu se Sarah, Simonem i Francouzem.
And though where the road then takes me
I cannot tell
Za koncem ale tušíš nový začátek.
We came all this way
But now comes the day
To bid you farewell
Tak zase příště, Skotsko!
Všem, které žene ta touha za obzor.
Těm, kdo se vracej k svýmu nádraží, aby šli zas dál; po kolejích táhnou bosí a na špagátě nosí celej svůj dům.
Příliš mnoho vět skončilo na podlaze střižny. Ale ve mně zůstanou napořád.
<<< Začátek | < Předchozí | Konec
Bez nároku na bodík.
Může přivodit nemoc toulavých bot.
Poloviční bod je hrozně daleko. Poloviční bod je taky hrozně blízko. Následuje táhlý kopec. Náhle vepředu vykoukne Ben Nevis.
Tam už nepůjdeš.
Je to zvláštní, po té dlouhé cestě, vědět, že nebudeš pokračovat.
Prudký kopec dolů, kratší nahoru.
Široká lesní cesta na vrcholu stoupání, ale za lesíkem ještě odbočíš k tajnému bodu.
Dun Deardail.
Doufáš, že ho budeš mít jen pro sebe.
Ale je tam nějaká ženská. Místní, jen na denní výlet.
Poslední zajímavý člověk potkaný na Cestě.
Před sebou máš bezkonkurenčně nejlepší výhled na nejvyšší horu Británie.
Povídáš: „Ne abys tohle dávala na Instagram.“
„Neboj,“ odpoví.
Tohle je tajemství.
Bez nároku na bodík.
Může přivodit nemoc toulavých bot.
Počítáš, po kolikáté už tenhle úsek jdeš. Kdy to bylo poprvé? Snad v roce 2012.
Mění se.
Rozpadající se budova uprostřed ničeho, tenkrát jste seděli na hromadě haraburdí ve staré ovčí ohradě. Dnes je v ní lavička.
Mapa vám tvrdila, že dál bude les, těšili jste se na něj celý pustý úsek, abyste přišli k čerstvě poraženým stromům.
Poušť v kopcích. Dnes...
Copak se to děje?
Vykukují, naprosto podloudně. Skotské borovice.
Skotské borovice!
Musely se schovávat, dávné šišky, semínka. Nebo je sem přenesla nějaká zákeřná veverka. Nepravidelně vykukující stromečky, tohle asi nevysadila lidská ruka.
Tady už nikdy nebude průmyslový les.
Průmyslový les je ve Skotsku většina lesů, které vidíte. Jedná se o kalifornský smrk a je to z velké části neprostupné území. Tak jednou za třicet let ho položií a vysadí nový. Je to blbý, ale holt dřevo je potřeba.
Naproti tomu se zachovalo pár míst, de ještě roste skotská borovice (která byla v sedmdesátých letech často nahrazována americkou, ale s tím se naštěstí někdy v devadesátých přestalo). Skotská botovice je dnes chráněný strom a když kácíte les, kde nějaká roste, tak ji musíte obkácet.
V údolí o kus dál museli vobkácet malý háječek.
Tady ještě před třemi lety byla pustina jako všude okolo. Když se sází nové stromky, tak jim dávají umělohmotný kabátek, aby je neožraly vofce.
Tyhle záhadně přežívaji vofce i bez kabátku.
Bez nároku na bodík.
Může přivodit nemoc toulavých bot.
Poslední den, poslední velké stoupání.
Moc se o něm nemluví, ale je snad horší než proslulé Devil's Staircase.
Naštěstí je úplně na začátku dne.
Někteří vyjdou nahoru a pohlédnou na cestu vinoucí se dál, do vzdáleného údolí, načež ztratí odvahu, protože čtyřiadvacet kilometrů je čtyřiadvacet kilometrů a nedá se z toho utéct, vrátí se dolů a do Fort Williamu jedou autobusem.
Vyjdeš nahoru. Mrzne a svítí Slunce, kopec není tak strašný, jak ho pamatuješ. Další takový.
Cesta míří do údolí, na druhé straně zátoky ti kyne Pap of Glencoe, za tebou, hrozně hluboko, odpočívá Kinlochleven.
Autobusem?
Tak tu hru nehraješ.
Bez nároku na bodík.
Může přivodit nemoc toulavých bot.
Brutální klesání není tak brutální, jak ti utkvělo v paměti. I když poslední úsek po štěrkové cestě stojí za to.
Celou cestu máš před očima zasněžené hory, namodralé odrazem blankytného nebe.
Mrzne a je fajn.
Na protějším svahu se rýsuje pokračování Cesty. Je daleko, ale taky tam půjdeš až zítra.
Cítíš bodnutí smutku.
Chýlí se to ke konci.
Míjíš trubky vedoucí vodu k místní elektrárně, a jsi prakticky dole.
Na Messengeru cinkne zpráva. Simon právě skončil a dává ti vědět, že ti v hostelu v ledničce nechal mléko. Na Cestě má hodnotu zlata.
Nikomu o něm neřekneš. Bude jen tvé.
Etiketa na WHW říká, že když odcházíte z hostelu a necháváte tam nějaké jídlo, přesunete ho do krabice (nebo poličky v lednici) s nápisem Free. V mimosezóně je běžně prázdná. Není-li to tam, je to "rezervované", i když se může stát, že vám věci bez popisku se jménem/datem ubytování vyhodí.
Mléko... prostě ho za večer a ráno půllitr nedáte.
Simonovo mléko sedělo uprostřed a nikdo by si na něj netroufnul. Vyfotil jeho umístění v lednici a poslal fotku.
Bylo plnotučné!
Dojela jsem ho.
Bez nároku na bodík.
Může přivodit nemoc toulavých bot.
Může vyvolat traumatické vzpomínky!
Ubytování na West Highland Way je chronický problém. Pokud vám nestačí přespat ve stanu.
(Někdy i tak; ve Skotsku sice máte právo postavit stan, kde chcete, ale těch vhodných míst zase není tolik, víme?)
V hlavní sezóně může být na stezce i tisíc lidí na den, tak si to rozpočítejte, některé hotely mají jen sedm pokojů a mnoho-li je tam právě pro vás...
Ve dvou vás ubytování vyjde řádově levněji než v jednom.
Bohužel většina dvoulůžkových pokojů je typ „double“.
To je jedna postel.
Nevadí, říkáte si?
V Británii ale jedna postel znamená i jednu peřinu.
Jednu. Peřinu.
JEDNU! PEŘINU!
Klišé číslo 4 - Byla tam jen jedna postel.
Byla! A měla jednu peřinu!!!
(Ne letos, jindy, letos jsem byla sama.)
Bez nároku na bodík.
Může přivodit nemoc toulavých bot.
Vysvitlo Slunce!
Led skřípe pod botami. Pastýř ti kyne.
Asi kilometr za hotelem se konečně nadechneš.
Asi za čtyři tě čeká Devil’s Staircase.
Čím výš, tím lepší výhled. Občas zastávka, foto... a samozřejmě, do záběru ti vleze rodinka.
Děcko jde první a má zářivě korálovou bundu. Otec nese rodinný batoh.
Pustíš je před sebe, protože hodláš fotit za sebe.
O kus dál nazouváš nesmeky, tohle není kopec, ale ledopád. Lidé před tebou se beznesmekově smýkají.
Překonáš hřeben a začneš sestupovat... rodinka pokračuje dál na hřebenovku.
Bez vybavení.
Vede je korálové dítě.
Kdyby blbost kvetla, tak by tam pochodovala celá zahrádka.
Každý rok je v oblasti Glen Coe několik ťuhýků. Tenhle hřeben je extrémně nebezpečný, protože je lehce dostupný z parkoviště a je to prostě jen taková procházka... pokud při blizardu nenasněží a místní úbočí se nepokryjí ledem. Jako dělala jsem si srandu z toho, že Skoti neumí chodit v zimních podmínkách, než jsem zjistila, že jejich zimní podmínky a naše zimní podmínky jsou úplně jiný podmínky, hlavně skrz ten led. Sněhu mívají spíš jen poprašek, ale ledu silnou vrstvu. Nesmeky to jistí.
Bez nároku na bodík.
Může přivodit nemoc toulavých bot.
Glen Coe si vaří vlastní počasí.
Zachmuřeně koukáš na Devil’s Staircase. Toužíš tam být.
Místo toho jsi tady, v nabubřelém Kingshouse hotelu, kde máš ubytování na dvě noci, kdyby se ti nepodařilo dát včerejší úsek vcelku, jenže podařilo. Sekundární plán, jít si zalyžovat do místního střediska, naráží na to, že nahoře sedí mlha a hrozba blizardu.
Nevydržíš vevnitř. Celé dopoledne koukat na absolutně prázdnou Cestu.
Jdeš se projít, aspoň kousek.
Je poledne a Simon už musí být v sedle.
Viděli jste se naposled.
Nohy máš unavené, ale lezeš na vyhlídkový bod.
Mlhu a déšť teď vážně potřebuješ.
Sem s nimi!
Pro období od dubna do začátku října se doporučuje objednávat ubytování tak devět měsíců, v exponovaných místech a dobách až rok dopředu. V únoru toto není zdaleka nutné, nicméně když si žádné ubytování nebooknete předem, riskujete, že nakonec ve vašem termínu neotevře.
Tož babo raď.
Simon si všechno objednával den předem, já to měla dva měsíce až týden dopředu. Platila jsem za noc celkově míň než on, ale nakonec jsem se zasekla "zbytečný" den nahoře v Glencoe.
Většinu jsem nakonec prospala.
