Dědictví hrdiny - Originální

Vznášel se v temnotě. Měl pocit, že slyší ozvěnu tlukotu vlastního srdce, ale možná to byly něčí kroky? Na obzoru se rýsovala obrovská silueta někoho mnohokrát většího, než byl on sám.

„Zjistili jste aspoň něco?“ zněl jeho hrubý a značně netrpělivý hlas připomínající bouřkové hřmění.
„Záleží mu na té holce, pane,“ odpověděl jeden mužský hlas, slyšitelně vyklepaný, snad strachy.
„A jí na něm taky!“ přisadil si druhý, nejspíš o něco mladší, ale úplně stejně vyděšený.
„To by šlo. Využijeme ji jako návnadu.“
„Máme se pro ni vrátit, pane?“
„Ne,“ zamítl jejich zoufalé snahy. „Odměnu jste si už nakradli, teď zmizte.“

Tou dobou v klášteře.

„Sestro Heleno, jste vzhůru,“ vydechl s úlevou Bratr Mikael, který měl právě službu na ošetřovně.

Raněných z osudné noci bylo víc, ale nejhůře na tom byla právě Helena. Pokusila se posadit, ale bolest ještě ne zcela zhojené rány ji v tom zabránila.

„Nenamáhejte se, musíte odpočívat,“ mluvil k ní konejšivě, zatímco popošel blíž a na noční stolek položil svícen, aby na sebe lépe viděli. „Měla jste štěstí, že šipka neprotrhla plíci. Ted hlavně buďte v klidu, ať si nepotrháte stehy.“

Zamračila se. Všechny myšlenky měla jako v mlze. „Kde je Thomas?“

„Tím si teď nelamte hlavu.“

Lišák ho vedl tmou a jen občas se zastavil, aby počkal na klopýtajícího Thomase za sebou. Lidi jsou po tmě prostě nemehla. Omezte jim zrak a jako kdyby zapomněli na všechno ostatní. A ještě u toho mrmlaj!

„Já vážně chápu, že se musíme dostat co nejdál do bezpečí, ale jsem unavený, hladový a potřebuju aspoň chvilku,“ protestoval kluk, když se jak dlouhý tak široký natáhl po zakopnutí o kořen.

Lišák k němu tedy přišel, chlácholivě mu olízl tvář a pokojně se usadil stranou. Thomas vděčně přikývl, vyškrábal se do sedu a vydoloval z ranečku sušené maso, co nevlastním sourozencům ukradl.

A potom se za Thomasem ozvalo tichoučké našlapávání. Ve tmě nic moc neviděl, ale poznal, když se mu o nohu otřel liščí kožíšek.

Ostré zoubky si snadno poradily s lany a chlapec byl volný. Po špičkách prošel kolem šesti spících loupežníků a posbíral co se dalo. Kde se tam vzala osamocená ponožka? Kdo ví, ale sbalil ji taky.

A pak už honem pryč. Za liškou. Nebo, jak už někteří vědí, za lišákem.

Thomas si toho nabral trochu víc, než jeho raneček dokázal unést. Ona zatoulaná ponožka mu z něj v půli cesty vypadla a pokračovala ve svém vlastním dobrodružství jinde.

Mezitím v nedaleké vesnici.

Šero večera už volně přešlo v tmu noci. Ideální čas na svačinku, řekl si mladý pán a dírou v plotě vnikl na cizí dvorek, kde si to namířil rovnou ke kurníku, jehož obyvatelé už spokojeně kvokali ze sna.

Hlavičky schované pod křídly, tu a tam nějaké to načechrání peříček ze spánku, žádné obavy z předčasného konce je netrápily.

Přikrčil se. Připlížil se k jedné hezky naducané slípce, když v tom zaslechl slabé volání odněkud z dáli. Jen na moment zaváhal, jestli se přece prve nenají, ale nakonec s mrsknutím ocasu zmizel stejnou cestou, jako sem vlezl.

Otec je přísný ale spravedlivý, Matka pečující a laskavá, i za hříšníka se u ostatních přimluví. Ale ani jeden z nich se úplně nezaměřuje na rozvazování. Modlit se k nim by teď byla jen hromada prázdných slov. Pak je tam ještě… Lovec, Stařena, Nymfa…?

Na to, že vyrostl mezi jejich vyobrazeními, byly jeho náboženské znalosti dost mizerné. Nechtěl svůj život zasvětit uctívání figur, které mu neodpoví a možná si ho ani nevšimnou. Ale jak by se mu teď hodilo nějakého toho boha na své straně mít.

„Pomozte mi někdo, prosím,“ vydechl zoufale v poslední naději, že osud přece nějak zasáhne.

Thomas měl právě spoustu prostoru na přemýšlení. Jenže i kdyby byl s to vymyslet nějaký geniální plán úniku, pořád mu v cestě bránily provazy.

Takhle to nemůže skončit, pomyslel si. Ti, o kterých vypráví proroctví, přece vždycky nějak dojdou cíle. Věštby musí dojít naplnění, osud si vždycky najde cestu. Nebo to byly jen pohádky pro děti?

„A tady v téhle knížce má hrdina na své straně celý pantheon. Stačí mu vědět, koho z bohů požádat o pomoc,“ vyprávěla mu tehdy Helena. Ta holka pro knihy kolikrát zapomněla i na jídlo.

Škoda, že si nebyl jistý, čí zázrak by zrovna potřeboval.

Tohle pro Thomase nebyl nijak příjemný večer. Kromě toho, že byl svázaný, takže se ani nemohl poškrábat na nose, který ho začal svrbět, musel poslouchat, jak se jeho nevlastní sourozenci navzájem předhánějí, kdo bude nejlepším kandidátem na jeho zabití.

„Jsem nejstarší, o tom snad ani nemusí být řeč, kruci!“ pořvával jeden.
„Bez Marie bys ale leda tak pořád kydal hnůj oslům, osle,“ utřela ho mladší z žen, Ester se jmenovala.
„Dík, ale tím si fakt nechci špinit ruce. Navrhuju Danka, aspoň to kluk bude mít rychle za sebou, když o naši společnost zjevně nestojí.“

Thomase se na názor nikdo nezeptal.

Měl. Od rána nic nejedl. Ale jí ani těm ostatním nevěřil ani nos mezi očima, takže zavrtěl hlavou.

Maria mu to sice nevěřila, ale taky neměla v povaze někomu cpát svoje jídlo. Pro ni to bylo takhle ideální. Vypadala jako dobrák a o nic nepřišla.

„Možná lepší. Ono by to na tebe bylo asi málo nóbl, určitě seš zmlsanej mešního vína a čerstvýho pečiva. No nic, tak si tu trucuj,“ poplácala ho po koleni a nechala ho zas na chvíli o samotě.

Ostatní sourozenci už mezitím rozdělali oheň a načali vlastní levné zásoby alkoholu. Zvrácení nenáviděného proroctví bylo na dosah.

Přisedla si vedle něj, jako kdyby snad byli dávní kamarádi.

„No, jak jsem ti povídala. Máš holt smůlu, ale seš sedmý děcko toho budižkničemu, co si ani nestihl pořádně říkat náš fotr. Ale hele, zase nejseš úplně osamělej sirotek, máš čtyři bráchy a dvě ségry! Sice tě nakonec budem muset fiknout, ale do osmnácti máš ještě kolik… dva roky? To půjde. Vím, první dojem neděláme zrovna nejlepší, ale dej nám šanci a vyžehlíme si to, co říkáš?“

Jen na ni zmateně a nedůvěřivě civěl.

„Jejda, promiň, takhle se ti asi blbě mluví,“ uchechtla se a sundala mu roubík. „Máš hlad?“