Dědictví hrdiny - Originální

Nenesli ho nijak daleko. Sice sebou cukal, ale svalovec ho držel pevně a pustil ho až když dorazili do tábora. Takové malé údolíčko to bylo, pár provizorních stanů a dvě ohniště. Jeho stále svázaného posadili ke stromu. Snažil se křičet, ale přes roubík sotva huhlal. A mezitím mu jeho únosci probírali věci.

„Kruci, on u sebe nemá ani hovno.“
„Važ slovník, máme tu dámy.“
„Nasrat, Maruna s Ester nejsou žádný dámy.“
„Fér, ale pořád tu máme děcko odchovaný v klášteře.“
„No tak to ho před náma nějaká ta víra určitě ochrání, ne?“

Maria se tomu uchechtla a zamířila k Thomasovi.

Maria se plácla do čela. Holt ne všichni její sourozenci patřili k nejchytřejším, co naplat. Nadechla se a spustila:

Zemřel hrdina, však falešný život měl.
Zbabělec a lhář, co jen třemu rozuměl.
První zlaté mince, plané sliby přízně.
Druhé víno, co skládalo oslavné jemu písně.
Třetí byly ženy, s nimiž v lože uléhal,
že sedm potomků v jejich lůnech zanechal.

Šest jich zvolí stejný osud jako on,
až se sedmým pak přijde zlom.
Jen ten ve svých rukou sílu třímá.
Jen v něm dávná zapovězená moc dřímá.
Až ten dovrší svých osmnácti let
zkázy nebo spasení se dočká celý svět.

„Co mi měl kdo říct?“

Znovu se zasmála, hvízdla na prsty a zpoza stromů se vyrojilo dalších pět. Chytili Thomase, svázali ho a pusu mu zacpali roubíkem.

„Být tebou bych se o nic nepokoušela, bratříčku. Nechceš si svůj život zkracovat víc, než je nezbytně nutné, že ne?“ mluvila k němu a hlas měla přímo medový. „Ještě bys totiž mohl být užitečný a já tak nerada plýtvám.“
Na její pokyn si ten nejsilnější z nich přehodil Thomase přes rameno a zamířili s ním pryč.
„Neboj se,“ poplácala ho po tváři, „povím ti pohádku, to prý děti uklidňuje.“

„Jé, můžeme taky poslouchat?“

Cukl sebou. Ten hlas jako kdyby přicházel ze všech stran, ale nikoho neviděl.

„Já? Já nic. Já jen... něco hledám.“

Najednou se jako stín objevila za ním a on na krku ucítil chladné ostří její dýky.

„To je legrační. Ty něco hledáš a já mezitím našla tebe,“ zachichotala se mu do ouška. Nebyl to pěkný smích, mrazilo z něj v zádech, ale neodvážil se pohnout. „Vlastně tě sleduju, co si opustil ty fanatický strejdy. Víš proč?“

Sotva patrně zavrtěl hlavou. Kdo by chtěl sledovat a přepadávat zrovna jeho? Od pohledu mu v ranečku zlaťáky necinkaly.

„Chudáčku, oni ti to neřekli?“

„No nekoukej na mě tak, řekl jsem ne!“ zvýšil na lišku hlas a zarputile vrtěl hlavou. „A co já se s tebou vůbec bavím, seš němá liška,“ prohlásil nakonec, otočil se na patě a vydal se na vlastní pěst mezi stromy.

Netušil, kudy přesně jít, ale všechno bylo lepší než skákat z útesu. Po nějaké době narazil na vyšlapanou stezku a vydal se po ní. Cesty přece vždycky vedou k lidskému obydlí a on by rád nějakého člověka potkal. Třeba by mu pomohl, možná i výměnou za noc v teple a něco k jídlu.
 

„Ale ale, kampak tak pospícháš, hošíčku?“

Ve stopách otce kráčet není radno, připomněl si a zaváhal. Liška na něj čekala.
„Ne, jsem si dost jistý, že můj otec není liška,“ ubezpečil sám sebe a jelikož nevěděl, kam jinam by měl jít, vydal se za ní.

Šli dlouho, většinou do kopce. „To nemyslíš vážně? To už si ze mě děláš…“ stěžoval si pokaždé, když se za jedním stoupáním ukázalo další. Nohy ho bolely, v boku ho píchalo, ale konečně se liška zastavila. Na okraji temné propasti a významně koukala dolů.

„Ne. Odmítám. Nemám křídla, padák ani žádný provaz, nebudu nikam skákat!“ ohradil se, ale liška byla neoblomná.

Liška u něj stále byla. Během noci se přesunula a hřála mu záda. Zvláštní, pomyslel si, takhle se přece divoká zvířata nechovají.
Podělil se s ní o snídani, sbalil věci a chtěl pokračovat v cestě, jenže…

Něco bylo jinak. Přísahal by, že tam, kde dnes slunce vyšlo, ještě včera zapadalo.

„Možná už blázním,“ zauvažoval nahlas, ale zbytky stop ve sněhu mu situaci potvrdily. „No ale, kam teď? Východ je na západě, je i levé vpravo?“

Liška mu čumákem šťouchla do ruky a vydala se směrem k lesu. Po pár krocích se ohlédla a jemu došlo, že chce, aby ji následoval.

Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. Že by si z něj už i jeho vlastní unavená mysl dělala dobrý den? Nejspíš. Ale co když přece… Sebral veškeré zbytky vlastní odvahy, vyzbrojil se hořícím klackem jako loučí a šel se podívat.

Za kamenem seděla liška a její upřený pohled se mu zavrtával do duše. Nebála se ho. Když k ní natáhl ruku, nosem se mu o ni otřela a olízla mu prsty.
Později se mu schoulila do klubíčka u nohou a Thomas se konečně mohl trochu vyspat.

Ráno ho probudilo něžné pohlazení ranního slunce jako polibek od matky, kterou nikdy nepoznal.

Nadešla první noc na cestě. Utábořil se v závětří velkého kamene a rozdělal oheň. Nohy po celodenním putování bolely, ale i přes únavu mu myšlenky nedaly spát. Myslel na Helenu, jestli je v pořádku, jestli se probere. A jestli se to vůbec někdy dozví.

Myslel i na věštbu. Stále mu nedávala smysl. Ve stopách jakého Otce? Boha? Ten přece žádné slabiny nemá. Ale pořád o něm věděl víc než o svém vlastním otci. Nikdo jeho původ neznal, prostě se jednou objevil na zápraží, bez ničeho.

Jak tak osaměle dumal nad svým osudem, zaslechl tiché zavrzání odněkud ze tmy za sebou.

Moc si toho s sebou na cestu nebral, i s jídlem a vodou se mu všechno vešlo do jednoho ranečku.

Když sešel dolů z Bohy posvěcené půdy, přivítal ho sníh. Nahoře v klášteře byli před počasím chráněni mocnými silami, takže často i zapomínali, co za roční období tam venku je. Blížil se Slunovrat.
Řeholníci žádné svátky neslavili a on jako jejich svěřenec by také neměl...

S Helenou si ale i tak každý rok dávali aspoň něco. Tajně. Při té vzpomínce stiskl v dlani vyřezávaný amulet se symbolem slunce.
„To abys nebyl pořád tak smutný, sluníčko tě rozveselí,“ řekla mu tehdy.