Dědictví hrdiny - Originální

Thomas je chlapcem, o kterém mluví věštby. Vyvolený, Spasitel, ale možná taky zhouba celé společnosti.

Sirotek, který vyrostl v klášteře, ale nikdy tak docela nenašel cestu k tamním božstvům. Nejdřív nemá ponětí, kým vlastně je, a postupně objevuje svět mimo klášter a s tím i sám sebe.
Kdo je přítel a kdo ho chce akorát zneužít?

Seriál tu má vlastní fandom, kde je to všechno hezky popořadě. Jednotlivé části jsou mezi sebou prolinkované, takže přikládám odkaz na první kapitolu.
Kdo si rád listuje v knížce aspoň online může mrknout na FlipBook.
A pro milovníky nenáročného scrollování mám i verzi PDF.

„Jak ses rozhodl?“ zeptala se královna Fay Thomase pár týdnů poté, co v jejím květu našel útočiště. Erik jí poslušně ležel u nohou ve své liščí podobě.

„Madam,“ volil slova co nejpečlivěji, „nejdřív bych Vám chtěl poděkovat za Vaši štědrost, se kterou jste mne uvítala ve svém domě.“

Pozorně mu naslouchala, i když věděla, že sbaleno už dávno má.

„Rád se vydám do Dračích hor najít ztracené magické svitky. Chtěl jsem Vás nicméně požádat, zda by mne mohl Erik doprovodit?“

Co lišák zachránil život jeho kamarádce, stali se z chlapců nerozluční přátelé. A královna, ač nerada, jeho přání nakonec vyhověla.

Žena si povzdechla. „Sice už se vlastně znáte, ale prosím. Thomasi, seznam se s Erikem. Eriku, víš že do osudu té dívky nemůžu zasahovat.“

Thomas si s lehkou nedůvěrou prohlížel zrzavého dlouhána. Jako lišák mu byl sympatičtější, třebaže kousal.

„Vy ne, madam, ale ve vší úctě, mně v tom nic nebrání,“ poťouchle se ušklíbl, čímž si vysloužil varovně pichlavý pohled jejích krystalkových očí. „Prosím, Helena pro něj hodně znamená.“

Žena svolila a nechala chlapce o samotě.

Erik zvážněl. „Udělám, co budu moci. A tobě radím, abys myslel hlavně za sebe. Bezpečí je fajn, ale svobodu ti pak už nikdo nevrátí.“

„A jak mi to pomůže zachránit Helenu?“ naléhal. „Navíc, podvádět se dá v čemkoli.“
„Přesně tak. Musíme přijít s hrou, kterou nebudou znát.“

Obešla ho, zůstala mi stát za zády a hebké dlaně mu položila na ramena v podpůrném gestu. „Thomasi... Vím, je to těžké, ale té dívce teď nepomůžeš.“

„Však ještě něco vymyslíme,“ ozval se další hlas a do Thomasova zorného pole vešel mladík, ne o moc starší než on sám. Zrzavé vlasy a černé oči mu byly podivně povědomé.

„Ty? Ty seš tu taky?“
„No a kde jinde bych byl?“ uchechtl se. „Jako Spasitel nejseš zrovna z nejbystřejších.“

„Ach ano, o tom jsem vlastně taky slyšela,“ pokývala soucitně hlavou a natáhla k Thomasovi svou útlou ručku, aby mu pomohla vstát. „Jí bohužel nemůžu pomoci, chudák děvče už svoji duši zasvětilo jim.“

„Lhali jí! To přece nemůžou–“ zajíkl se.

Žena ho objala kolem ramen a vtiskla mu polibek do vlasů. „Já vím. Ale tak to nefunguje.“

Zavedla ho ke stolečku, kde byla rozehraná partie šachu. Udělala svůj tah. „Zatímco lidé se musí držet pravidel a táhnou jednou figurkou jedním směrem, bohové se tak bojí prohry, že pro sebe vlastní pravidla ohýbají. Musíš rozehrát svou vlastní hru, abys je porazil.“

A začala mu vyprávět. O jeho původu, o věštbě, o osudu.

„Tvoje matka věřila, že tě chrání, když tě přenechala služebníkům bohů. Bohové jsou přece všemocní a dobří, ne?“ pokračovala. „Ale tys o tom vždycky trochu pochyboval, nemám pravdu?“

Nejistě přikývl.

„Protože v hloubi duše víš, že to není pravda. Bohové jsou sobečtí. Nechtějí spásu lidstva, chtějí tě mít jako zbraň. A raději tě uvidí mrtvého než v rukou jiného z nich.“

Zamyslel se nad tím. Možná ve snu vážně viděl jednoho z Pantheonu. Ale to by znamenalo, že s Helenou celé roky vyrůstali ve lži.

„Chtějí ublížit kamarádce,“ zašeptal.

Zvedl pohled k té, která ho zde tak vyčítavě přivítala. Jako kdyby se mohl během pádu zastavit a laskavě zaklepat na okvětní lístek, jestli se k ní může propadnout. Jakmile ji však spatřil, slova mu uvízla v krku. S pootevřenými ústy hleděl na dokonale éterickou bytost. Kdyby mu řekla, že je anděl, uvěřil by jí to.

Její bledá pokožka působila až průsvitným dojmem. Zlaté vlasy se jí vlnily přes odhalená záda a šaty měla lehké a rozevláté jak kdyby byly utkané z pavučin. A navíc tak omamně voněla...

Zatočila se mu hlava.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ usmála se, „jen poslouchej.“

A tak se stalo, že se Thomas opět ocitl na okraji propasti, na jejíž dno ani nedohlédl. Polkl. Pořád si tímhle plánem nebyl jistý. Otočil se, ale v cestě mu bránil lišák.

„Nejde to nějak obejít?“ přemlouval ho. Marně. Znovu se opatrně naklonil přes okraj a v tom jeho společník ztratil trpělivost. Stačilo ho jen trochu žduchnout do zadku a už padal dolů.

Křičel, ale nebylo mu to nic platné. A pak se propadl skrz korálově zbarvené okvětní lístky do voňavého srdce bájné květiny. Dopad to nebyl příjemný, natloukl si pořádně, ale přežil to.

„To tě doma nikdo nenaučil klepat?“

Lišák na něj zavrčel znovu. Proslov malého hrdiny ho nijak neohromil. A když se Thomas pokusil zvířecího společníka prostě ignorovat a projít kolem něj, jen tak tak neskončil s pokousanou nohou.

„Hej!“ ohradil se. „Já myslel že si na mojí straně.“

Lišák ale neustoupil. Ježil se, vrčel a byl připravený dát svůj názor důrazně najevo.

„Co si vůbec myslíš? Že tě budu poslouchat? Že jsem nějaký hrnečku vař, že řekneš a já skočím?“ chlapcův hlas byl čím dál hlasitější a pronikala do něj panika.

A lišák nic, neustoupil. A kdyby to bylo možné, přísahal by, že si dokonce otráveně povzdechl.

„Heleno!“ probudil se s výkřikem jejího jména. Upocený a bílý jako stěna.

Lišák sebou trhl, takové náhlé probuzení u svého lidského společníka nečekal. A Thomas ve svých prudkých reakcích pokračoval. Popadl raneček, vyskočil na nohy a najednou byl připravený vyrazit během chvilky.

„Musím se vrátit, kamarádka je v nebezpečí,“ vysvětloval zvířeti, jak kdyby čekal, že mu rozumí.

A on možná i opravdu rozuměl, jelikož se v tu ránu postavil chlapci do cesty, naježil chlupy a výhružně zavrčel.

„Já jí ale musím pomoct! Navíc, prý ve mně dřímá nějaká síla. Nejvyšší čas ji probudit a nakopat nějakým zmetkům zadek,“ prohlásil odhodlaně.