DMD č. 17. pro 17. 4. 2026. Téma: Došlo kafe

Pokračovala dál se stále stejným výsledkem – klid. Nikdo se neobjevil. Ani člověk, ani vetřelec.

Ani dron neukazoval přítomnost někoho živého. Čas se zastavit a trochu se občerstvit. Vytáhla připravený sendvič s trochou slabé kávy. Káva jim pomalu docházela a vypěstovat novou – na to zatím moc času nezbývalo. Jiné zemědělské plodiny byly důležitější.

Priority tady byly jasné, nejdříve zabezpečit komunitu před vetřelci, zajistit dostatek jídla a solidní ubytovací podmínky. Vody naštěstí měly dostatek. A káva – ta prostě neměla příslušnou prioritu. Zvláště, když se jim příliš nedařilo pěstovat čaj. Neměli to tady jednoduché....

Je čas prozkoumávat dále, probrala se s chmurných myšlenek.

“Zločin!” prořízne poklidné ticho zděšený ženský křik.

“Shromážděte podezřelé,” vrhá se do vedení řízný hlas.

“Kdo se ho chtěl zbavit? Kdo bude profitovat?”

Podezřívavé pohledy se množí. Neklid vzrůstá každým dalším výslechem.

“Kdo ho viděl poslední? Kdo s ním mluvil?”

Podezření se vine od jednoho k druhému jako červená nitka.

“Kdo se vykrucuje? Kdo je pachatel?”

Někteří se jen třesou, jiní už se rozsypali.

A když se Černý Čaj opilý mocí vyšetřovatele zaměří na nebohé Kakao, do kterého už se dávno dali moli, nápojová skříňka se s vrznutím otevře.

“Ahoj, tak jsem zase tady,” usměje se kafe, “Zmeškalo jsem něco?”

"Nemůžeš učiteli říkat do očí, že je debil."
"To jsem nikdy neřekl."
"On tvrdí opak." 
"Lže," zamračil se Ctibor na kantorku. "Nedokážu posoudit jeho případnou mentální retardaci, ale dokážu posoudit jeho neznalost fyziky a nekompetentnost tento předmět vyučovat. Proto jsem ho nazval ignorantem."
"Dobře, neměl bys mu říkat, že je ignorant."
"Proč? Je to pravda."
Upřela oči na dózu instantní kávy. Tak nízko neklesne. 
"Pojďme do kavárny. Zvu tě."
"Ne. Nicméně... něco bych si zakoupit mohl. Za svoje."
Šli vedle sebe, ale ne spolu, do Janovy kavárny.
"Zdravím," usmál se Jan. "Jako vždycky, latté? A co si dáš ty, Ctibore?"

Ráno vstanu a nakopnu si palec u nohy. Nemůžu si ani zakřičet, ani zanadávat. Jsem otec od rodiny, který jde do práce, zatímco jeho tři zlatíčka ještě vyspávají. Ranní rituál v koupelně pak začne tím, že se mi po šesti vteřinách vypne elektrický kartáček. Při doplňování toaletního papíru mi jedna nová role spadne přímo do záchodu a když ji vylovím, všimnu si, že mi na dně mísy zůstal snubní prstýnek. Po otevření lednice zjistím, že šunka se do rána zkazila, pečivo ztvrdlo a máslo jsem si zapomněl den předtím koupit. A ještě k tomu došlo kafe! Svět se mi zhroutil.

“Svolejte všechny k centrále,” houkl Robby. Perla a Princess se vydaly obejít boxy. Dana zatím Robbymu přistrčila židli. 
“Sedni si na chvíli, prosím tě.” 
Postupně se scházeli. Někteří věděli, jiní tušili. V Díře se nic nedalo utajit. Šlo to odtušit i z Whittakerových dnes zvlášť tmavých pytlů pod očima. Nebylo ještě ani jedenáct. 
Robby tleskl, aby si zjednal pozornost.
“Už se se to k vám asi doneslo. Opravdu není. Čeká nás náročná směna. Ale zvládli jsme už masovou střelbu, pandemii, spadnutí počítačového systému-”
“Ale nic nebylo takhle hrozné!” zaznělo z davu posluchačů.
“Já vím. Ale společně se s tím popereme.” 

Žbluňk. 

Voda vystříkla a bažinou se rozeběhly obrovské kruhy.

„Sssakra!” Líba se postavila, setřásla nánosy bahna a rozhlédla se. „Omlouvám sse,” pronesla k hejnu bzučících komárů. „Blbnu. Jen obyčejné sakra!”

Hladina ji objala kolem pasu. Na ruce se nalepil žabinec. Bažina s gustem zamlaskala, když se zdrcená autorka začala brodit k rákosí. 

„Vylezte, kluci! Ta užovka se do drabblu dostala nedopatřením! Mon dieu! Úplně stejně jako francouzština!”

Komáři začali dorážet.

„Sacrebleu! Ta vaše zatracená modrá krev! Zakletí princové! Pyšní líbací žabáci a jiní skokani! Odpustíte mi? Vypiju další kafe a zachráním vás!”

V rákosí zašustilo.

„Jakože se za Líbá vydávám.”

Země je svatá. Ale ne, není svatá, to se vám jen zdá. Ta země je plná krve a utrpení nevinných.

Svatá země není jen jedna, celá Země je svatá. Každé místo je nám propůjčené Bohem, abychom ho spravovali v lásce a pokoji.

Země pláče. Uschlý fíkovník, na troud spálený kávovník, zvířata prchající před těžaři. Země pláče a my jsme ji zabili.

Země je zaslíbená. Ale komu a od koho? Všem lidem, všem národům.

Země mlčí. Mlčí, zatímco ji pomalu ničíme.
Lidé mlčí. Mlčí, zatímco bratr zabíjí bratra.
Bůh mlčí. Mlčí, zatímco Jeho zemi proměňujeme v bitevní pole.
Kde jsi, Pane?

Pohybovala se se stádem, které jí přijalo, jako by tam patřila vždycky. Každým dnem v ní sílily instinkty a sláblo vědomí, jaké to bylo být člověkem. Cítila směsici radosti ze vzájemnosti a zároveň úzkosti, když se ocitla na chvíli sama. Napínala uši a kdykoliv se ozval nějaký nečekaný zvuk, rozeběhla se. Celý den hledali, potravu, vodu, bezpečí. Když odpočívali, občas jí hlavou probleskla vzpomínka, třeba na časy, kdy jejím největším problémem bylo, když došlo kafe nebo vypadla wifina. Teď jako by cítila život v každém nadechnutí, ale také s každým výdechem cítila smrt. Vážila ty dva životy, lidský a zvířecí.

Karotka si nepamatoval, jak se dostal na povrch.

Pamatoval si hroznou ránu, zvonění v uších, vzduch plný prachu…

Pak už jen stanici Městské hlídky.

Angua mu dala deku přes ramena. Snažil se jí říct, co se stalo, ale jen zavrtěla hlavou.

“To počká.”

Měla pravdu. Teď už opravdu nebylo třeba spěchat. O minutu později nebude Noby…

Noby stál před ním.

“Hele, kafe dorazilo.” Angua si vzala kelímek. Zamračila se. “Nemusel si brát zrovna Kolíkovu výběrovou.”

Karotka ze sebe dostal jenom é?

“Jsem říkal, že je to bezpečný.” 

Poškrábal se na hlavě. “No… možná jsem ti měl říct, ať se skrčíš.”

Vojáci třiadvacátého ohijského pluku drželi pozici.

V angličtině, ve které mysleli, mluvili a momentálně i nadávali, jejich holding the ground dávalo smysl i doslova, protože zem drželi jako milenku před rozloučením, aby se uchránili před hustou palbou. 

Byli vyčerpaní, žízniví a promrzlí. 

Předchozí bitva proběhla před třemi dny. Následoval ji pochod a další bitva, přesun přes most a útok do kopce. Vše pod palbou. A brzo budou znovu útočit.

"Nedáte si kafe, pánové?" zeptal se náhle sežant držící  plechovou bandasku. Nepočkal na odpověď a začal horkou tekutinu rozlévat. Když nádobu vyprázdnil, slíbil: "Vrátím se."

Vyrazil, neohlížeje se na rebelskou palbu.