DMD č. 17. pro 17. 4. 2026. Téma: Došlo kafe

V našem pracovním kolektivu jsem už nějakou dobu byla královnou odpoledních směn. Přesně jsem věděla koho kdy poslat za jakým úkolem, aby bylo včas uklizeno, my mohli jít dřív domů, ale zároveň aby tím netrpěl servis.

Ovšem jsou občas situace, na které se připravit opravdu nedá.

Dorazila jsem o čtvrt hodinku dříve, jako obvykle. Nasát atmosféru podniku mi vždycky pomohlo s přípravou. Dneska těch patnáct minut bylo málo. Zůstala jsem koukat na prázdné místo na pultu.

„Kde je kávovar?“

„Byl tu Pavel, že ho musí odvézt na servis, prý doveze náhradní.“

„Kdy?“

Kolegyně pokrčila rameny, rozloučila se a šla domů.

Setkání v policejní cele mohlo být dojemné, kdyby detektiv René Ocelot reagoval. Nevšímal si psa na klíně ani Protopsaltisových.

"Pane Ocelote, vy jste se někde serval?" soucitně ho poplácala Martha po rameni.

Tupě zvedl oči. Spatřil průhlednou bílou postavu. Prudce vyskočil, Ťapka uraženě ňafla. 

Ocelot a průhledná bílá postava vykročili k sobě. Dotkli se a splynuli v jedno.

Ocelot se narovnal a v očích mu blýsklo. Najednou vypadal důstojně. "Děkuji vám. Už nejsem bezduchý." Šaramantně se usmál.

"Plukovníku, to jste zase vy," ohromeně řekl kapitán Konopásek.

"Jsem, mládenci. A musím vyslechnout doktora Mráčka, Kafe, prosím."

"Kafe došlo," zahučel strážmistr Vajzhaupt.

Hlas stoupal. Netrvalo dlouho, dosáhl tóniny, ve které se pohybují netopýři.

Můry zakroužily místností v touze uniknout. Přistály na Metodějovi a zajely mu do vlasů. Ztratil rovnováhu. Vypadl z rytmu snu. 

Kudrny povolily. Malvína pohnula osvobozenou hlavu a zadívala se do zrcadel. Přes skleněné plochy se protáhl stín ženské postavy. Místnost zavoněla, výrazně hořce.

Di, Vo, Ké se zavrtaly hlouběji do blonďaté kštice. Zvláčněly. Začaly podřimovat.

Metoděj začichal: „Kazíš mi můry. Jak?!”

Malvína sklopila kávově hnědé oči: „Takhle voní maminka.”

Zbrunátněl: „A takhle strach!” 

Zrcadla se proměnila v obrovská okna. Průvan je rozrazil dokořán.

Hořká vůně bezpečí vyletěla do noci.

Kuchyně voní čerstvě upraženým kořen čekanky. Alžběta k Járovi přisune hrnek bílého kafe. 

Jára jí položí dlaň na tvář, palcem ji pošimrá na skráni. Má ruce jako starý chlap, napadne ji, ne jako loňský maturant.

„Měl bys o družstvu aspoň uvažovat. Vždyť už tam stejně jsou skoro všichni.“

Jára stáhne dlaň a zvedne se ze židle. „I ty, Brute?“

Alžběta neví, kdo je Tybrute, ani proč se Jára ptá zrovna na něj. Proč mu radši nezáleží na nich dvou?

Takhle to přece nemělo být! Má pocit, jako by žili život někoho jiného.

Cikorka na stole chladne. Náhradní káva, náhradní život.

Později do kuchyně vešel Sirius. Od té doby, co se objevil Regulus, jako by zestárl o deset let.

“Je ještě kafe?” zeptal se Rema unaveně, ale ten jen zavrtěl hlavou.

Chvíli spolu seděli beze slov.

“Já… málem jsem ho nechal umřít,” zašeptal Sirius do ticha. “Nenávidím, že se přidal k těm hajzlům, nenávidím ho za to. Ale teď, když málem-” zlomil se mu hlas. Cítil, jak ho pálí oči. “Bože, Reme… je mu teprve osmnáct.”

“Ale tím, že jsem ho tu nechal, jsem ohrozil tebe. Jamese, Lily, všechy.”

Remus neodpověděl. Jen pevněji stiskl jeho dlaň.

Válka trvá už příliš dlouho.

"Vypadá to, že došlo kafe," prohlásil a napil se čaje. "Škoda... mohl to být tak krásný den." Zavřel dveře od verandy, popadl kladivo, hřebíky a pustil se do zabedňování oken, dveří a všech slabších míst ve stěnách.

"Tak hotovo... A pokud budu mít štěstí," upravil si konečky kníru. "Možná se dožiji i zítřejšího rána."

Když se konečně usadil s dalším čajem, zvenčí se ozvalo chaotické bouchání, škrábání a divné mrmlání: "Kafe! Kafeee! Kafííííčko!"

"Jo, jasně, to známe. Jen tři prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme. No jo, ani prd," mumlal si spíš pro sebe. "Chjoo, to bude zase den."

„Môže ísť o dcéru jedného známeho. Totiž...Jayce?“

Nad stolom krúžili archy papiera. Medzi nimi pochrupoval Jayce. Prinútil nerealitu skondenzovať do ozajstného laboratória, roztočených glóbusov, kriedových tabulí. Keď však nedávate pozor, všetko sa tu krkve, stráca gravitáciu.

„Ránko.“

„Promiň. Vyplo mě.“

Nepotrebuješ spať. Nemáš žiaden metabolizmus. Si komplet z mágie. Viktor privrel oči. 
„Na,“ vtisol partnerovi do rúk čerstvo zhmotnený hrnček. „Došlo ti kafe.“

„Vím, že to nemusím pít.“

„Len si daj.“

Mlčky strčil nos do hrnčeka.

Viktor poslal papiere do šanónov. „Som rád, že si tu so mnou nakoniec zostal, vieš. Aj keď to úplný koniec nakoniec nie je.“

Lynerks and Trabuchet were working on a strange machine they discovered inside the dam.

“What’s it supposed to do?” asked Trabuchet, looking at the machine’s glass panel with a “McCaffee” logo.

“According to the ancient texts that I found, it was a device that produced massive amounts of energy that our ancestors were consuming,” said Lynerks. “I was hoping it might help solve our energy problems.”

Trabuchet flipped through the manual. “If I’m reading this correct, it was running on a substance called ‘coffee’ – do we have that?”

“No,” replied Lynerks, “but I could ask Chancey to grow us some.”

Gabriel zíral na dno plechovky a v hrudi ho pálilo něco, co nedovedl pojmenovat.

Přitom taková hloupost. Došla mu káva, to se lidem stávalo dnes a denně.

Celý jeho život byla káva něco, co si objednal v kavárně nebo u někoho ze služebnictva. Prostě požádal a zakrátko se před ním objevil šálek. Jenže teď…

Odešel z domova. Zřekl se svojí rodiny, odhodlaný se protloukat životem sám. Čekal, že to bude náročné, ale každý den narážel na nové problémy, byť často malicherné. Jako třeba že nemá nikoho, kdo by mu připomněl, že má dokoupit kávu...

Na dno plechovky dopadla osamělá slza.

Se mnou a kávou se to má podobně, jako se mnou a s cigaretami. Obojí jsem zkoušel, jsa přesvědčen o tom, že tyto dvě návikové látky tak nějak nutně doplňují dospělost. Sám sebe jsem si maloval, jak sedím kdesi v Itálii, kam mě vyslali na služební cestu, volám: "Pronto!" a vydechuji dým, zatímco přede mnou leží miniaturní šálek s hořkou kávou. 
Ale selhal jsem. 
Kouřit jsem se nikdy nenaučil, a že jsem to zkoušel opravdu vehementě, pokaždé to skončilo neslavně. 
Pití kávy jsem zkoušel párkrát a její projímavé účinky už zažít nepotřebuji. 
Říkáte, že došla káva?
Vůbec mi to nevadí.