DMD č. 18. pro 18. 4. 2026. Téma: Zcela zbytečné věty

"Milá paní Martho, pane Aristide, omlouvám se jménem policie za vaše neoprávněné zatčení, a tobě, Eleni, samozřejmě také. Vaše lupiče zatkneme za chvilku. Teď můžete odejít," oslnivě se usmál René Ocelot.

"Kapitáne," obrátil se na Konopáska, "výslechovou místnost a doktora Mráčka. Pojďme."

"Já to nechápu," kroutil hlavou kapitán Konopásek.

"Nemusíte chápat všechno," utěšoval ho strážmistr Vajzhaupt.

"Ale když já nechápu nic!"

"To jsou zbytečná slova," okřikl je René Ocelot.

"Chtěl bych vyjádřit výhrady jak ke svému předchozímu zatčení, tak k tomuto výslechu civilní osobou," vychrlil doktor Mráček a osušil si čelo kapesníkem.

"To už nejsou zbytečná slova, ale celé věty!"

Když byla poprvé těhotná, slýchávala naprosto zbytečný věty. Od kamarádů i lékařů, od starších paní na náměstí. Některé jí to přišly říct přímo do pekařství.

"Neměla byste nad tím tolik přemýšlet."
"Musíte být v klidu."
"Měla by ses vyspat do zásoby, po porodu nebudeš mít čas."
"Máte velký břicho, nečekáte náhodou dvojčata?"

Bohužel to nepřestalo ani po porodu. 

"Spěte tehdy, když spí dítě."
"Nemůžete ho pořád nosit."
"Nemějte ho tak dlouho u prsu, dělá si z vás dudlík."
"Nech to taky někdy vybrečet, nesmíš za ním pokaždé hned letět."

Ocenila kastrůlek horké slepičí polévky, kterou jí donesla Meredith. Beze slov.

Cítil jsem se osaměle. Málokdy za mnou někdo přišel. Herbář i Kniha zaklínadel byli plné praktických informací. Ale já byl Slovník a moje slova nikoho nezajímala. Nápomocně se řadila do vět, ale když je nikdo nevyslovil, schoulila se do sebe a pomalu chřadla. Nevěděl jsem jak dlouho ještě vydržím. A pak se to stalo. Dostal jsem na vychování sotva opeřené papouščí mládě.

Staral jsem se o něj. Vyprávěl mu. Nechal ho, aby mnou listoval. A slova byla náhle šťastná.

A tak se můj Papouš stal Vrchním správcem slov. Miluje všechna stejně, lásku jim prokazuje používáním a ano, záleží na tom!

Některé věci mu nikdy nedokážeš... nemůžeš říct.

Ráda tě vídám ve svých snech.

Místo toho ho přivítáš s rozechvělým úsměvem.

Tvoje oči jsou jako noční nebe. Překrásné.

Místo toho se do nich zadíváš na tak dlouho, až zapomeneš, co jsi chtěla udělat.

Ráda bych tě držela za ruku.

Místo toho se spokojíš s tím, že mu hodíš na hlavu sněhovou kouli a utečeš.

Mrzí mě, že nemůžu žít navždy.

Protože on je nekonečný... a ty jsi jenom člověk.

Ale ta nejdůležitější věta, kterou by bylo zbytečné vyslovit nahlas:

Miluji tě. I když bych neměla.

Protože on to už dávno ví.

"Pánové, mám to!" zahulákal Zdeněk hned ve dveřích skrýše klubovny bunkru komnaty. Nesl smotaný papír popsaný tím podivným písmem, kterému říkali faktura. 

Zbytek černokněžného řádu vyvalil oči na papír, jehož okraje se zdály ohořelé.

"To je vono?"

"Jo! Zaklínadlo v pravý latinštině."

Černokněžnící odkryli ze stolu všechno přebytečné a na pěti místech zapálili kradené svíčky. Sirkami, neboť zapalovačů se báli.

Zdeněk, jako představený, začal číst: "Lorem ipsum dolor sit amet..."

Nestalo se nic.

"To je pěkně blbý zaklínadlo."

"Čteš to špatně!"

"Cos to řek'?"

"Čteš to blbě. Správnej satanismus se čte pozpátku."

"Murobal tse di mina..."

Země se počala třást.

Vážený pracovníku,
nedávno jste se zúčastnil školení Asociace Záchranných stanic pro záporné postavy. Pro zpětnou vazbu vás žádáme o vyplnění dotazníku.

1) Jak využijete nově nabyté poznatky?
Nijak. Pořídím si velký bič a budu je (hlavně Otesánka) honit, aby je přešli roupy, pomyslel si pracovník.

2) V rámci školení byla přednáška o důležitosti relaxace jako prevence vyhoření. Která forma vás  zaujala?
Žádná, vyzunknout několik flašek vodky  je ta pravá relaxace.

3) Je něco, na co byste se chtěli zeptat?
Zajímalo by mě, čí červená tanga jsem našel v kapse.

Stejně se nic nezmění, usoudil pracovník a hodil dotazník do kamen.





 

Moudrý klobouk se zavlnil a zamračil se víc, než bývalo obvyklé.

"Kam s tebou, dítě? Vidím ambice a krev tak čistou, že by ti mnozí měli závidět. Mám tě dát do Zmijozelu, hmmm, hmmm."

"Otce by z toho trefil šlak."

"Pak tedy Nebelvír. Odvahu máš, hlavně odvahu být sama sebou."

"Červená mi nesluší."

"Hmmm, hmmm, máš otevřené a laskavé srdce. Mohl bych tě přiřadit k Mrzimoru, našla bys tam přátele a poklady starší než škola samotná. Co ty na to?"

"Ušetři si ty zbytečné věty. Víš, kam chci," usmála se Luna.

Klobouk vydechl. 

"Kolej tvé matky. Tak tedy Havraspár," vyslovil.

„Pred týmto nás varovali?“ Pauli vyliala z Hrnčekavarvtipnúkašu hnedú hmotu. Okamžite sa rozžalostil. 

„Ten svet premení štíhly hrnček na zabíjačkový kotol!“

Ratko bojoval s ľudskou fyziológiou a snažil sa jazykom očistiť pazuchu fosforeskujúceho obleku.    

„Toto je čokoládový raj!“ olizla si Paula vlasy.

Všetky ďalšie vety boli zbytočné.

Hrnček huhňal, keď Pauli podľa etikety z neho chlípala.

„Upozorňujem, toto je len odpadová čokoláda.“ Ozval sa hlas. „V kvadrante šesť práve rodia kakaovníky...“

Bolo im to ukradnuté. Všetky vety o teobromíne, flavonoidoch či fenyletylamíne. Boli šťastní. A preplnení. 

Ratkova ruka s rozbitým sklíčkom zrazu vystrelila a začala chlapca ťahať von z čokobazéna.  

Zděšení. Vytřeštěné oči nechtějí uvěřit tomu, co vidí. Rovné obočí coby závora brání úvahám o budoucnosti. Dlaně intuitivně popadly hlavu. Prsty jedné ruky se zabořily do vlasů. Táhnou. Škubou. Chtějí vytrhnout pramen vlasů. Bolí to, ale tíhu zoufalství nepřehluší. Nehty na prstech druhé ruky podobné zobanům ptáků jako by chtěly vyklovnout hrůzné myšlenky. 

Srdce se potácí. Naděje si podřezala žíly. Zoufalství uvěznilo touhu žít. Bezmoc je vězeňský dozorce, trýznitel. Vzlyky opanovaly nitro, avšak nejsou slyšet. Úzkost mu sevřela hlas. Oněměl. 

Mlčí. Za hlasité steny se stydí. A výkřiky či věty jsou zcela zbytečné. Řekne je za něj jeho výraz obličeje. 

Hladina byla temná, komáři bzučeli jako šílení.  Bažinou protékal každovečerní klid. 

„Už se odvinula?“

Z rákosí se vynořily dvě zelené hlavy.

„Vysyčely, nádhery! Naštěstí obě!“

Skokani se vydrápali na romantický balvan. Nastalo trapné ticho.

„Políbil jsem tě!“ odvážil se Alberto.

„Jop.“

„Je ze mě žába!“ 

„Vzžab se! Zelená ti jde ke stehnům!“

Princ přejel smutnýma očima nekonečně dlouhé zadní nohy. Přemíra zelené kůže ho iritovala. 

„Ale proč?!“

„Cos čekal po jedné odfláknuté puse?”

„Kouzlo!“

„Bez lásky? To by byl zázrak!“

„Cos to kvákal?!"

„Nemiluju tě!“

Alberto protáhl jazyk: „Půjdu a skočím pod hladovou užovku.“

Na hladinu vyšel půlměsíc. Už podruhé.