DMD č. 18. pro 18. 4. 2026. Téma: Zcela zbytečné věty

Hagrid rozrazil dveře hospody U prasečí hlavy. „Tak tady ste!“
Třináct korbelů napěněného máslového ležáku se pozvedlo na pozdrav. „Hagride, pojď taky na jedno!“
„Ani náhodou. Dyť je teprve před vobědem. Ste jak pytel skřítčích blech. Sem vám ten dnešní program ráno řikal ouplně zbytečně, co? Měli ste dávno bejt na prohlídce našej knihovny!“
„Nuda!“
„Samá teorie a žádná praxe!“
„Jo!“
„Čekali jsme něco jiného!“
„Nějaké vzrůšo!“
„Jediné pořádné kouzlo viděla Laděnka!“
„Vy ste tady taky?“ vyjevil se Hagrid. „Já myslel, že si někde v oustraní čtete!“ 
„Mám dočteno. A mají pravdu. Chtěli bychom konečně vidět kouzelníky v pořádné akci.“

„Je ráno.“
„Sem, nahoru, žádné pištění nedosáhne a je to moc schodů na to, aby mě tu někdo rušil. Celé to tu vypadá zatraceně dobře.“
„Zuřivým máváním vytváříte větrné proudy, které odfouknou midžiny.“
„Skřítci stávkují, asi. Teda oni ani tak nestávkují, jako odmítají dále poskytovat veškeré služby Páté koleji, například prádelnu, no to teda nevím, co jim asi provedly, napadá mě několik možností. A nebudou to papírové kapesníky nechané v kapsách.“
„Nevím, co hulí, ale mohla by se podělit.“

Některé věty prostě skončí na podlaze střižny.

„I dál.“

Nejsou dost dobré, nebo je jich jednoduše příliš.
I to je život.

Bolí tě nožičky. To ten asfalt. Chceš jít po krajnici, ale uhýbá.
Naštěstí se brzy ponoříš do parku. Míjíš bitevní pole, kde Robert Bruce dostal na zadek. Pak i jezírko, kam odhodil meč.
Žádná víla ti ho nepodává.
Jdeš po stezce vinoucí se vřesem. Pod nohami krásně pruží. 
Zamávají první domečky Tyndrum. A náhle... jsi v civilizaci.
Z vyhřívané vířivky se ozývá hlasitý hlahol. Lidé volají na psy. Řidiči nadávají chodcům.
Hluk.
Jsi jen kousek od hotelu, odpočinku, od jídla. Ale do světa slov se ti nechce.
Přece nemusí každý hned říkat to, co mu proletí hlavou.
Bolí mě nožičky.

"Co prosím?"

"No, káva támhle." 

Našel prázdný sáček.

"A tvé oblečení támhle." Ukázala prstíkem na gauč v obývacím pokoji propojeném s kuchyní.

"Vanessa?"

"Valerie."

"Skoro." Co krucinál vypil, že měl úplně okno?! "Však jsem v žádném baru nebyl..."

"Uhm, byl."

"Jak se jmenoval?"

"Nu, seznámili jsme se tak, žes mě pozval na tequilu. Několik."

"Neptal-"

"Popravdě ses skoro začal líbat s nějakým blonďákem."

"Nejsem-"

"Kdybys mi nekoupil tu tequilu, tak se probudíš vedle něj."

"Ne-"

"Jo... Máš pokutu za rušení nočního klidu."

"Za co?"

Pousmála se.

"Můžeš mi doprdele říct, co se včera stalo?!"

"S tímhle pohledem? Raději mě ohni."

Lípa, bez, zeměžluč a heřmánek. Studené obklady, pro které Giulio s Anežkou neúnavně běhají k pumpě a zase zpátky. Silný vývar ze slepičích kostí, co odhodlaný František vyhandloval u Dědičů za Ernestův elegantní zánovní klobouk. Čisté lůžko, čistá přikrývka, čistý vzduch vonící ozónem a ranní rosou. Ticho a klid a modlitby. A čas, moře času. Ernesto nanosí vodu a Elena s Jankou perou a perou. Roňa pozametá dvorek, vypleje záhonky, připraví oběd. Rinka pluje po hranici vědomí, do krajiny horečnatých snů pronikají Františkovy pohádky. Mlčenlivá souhra pomalu roztáčí soukolí blízkosti.

Tiché zůstaňte visí ve vzduchu, nikdo ho nevysloví. Není potřeba.

„Jestli nám ublížíte, máma vám nedá nic!“ vykřikne Slávka v bláhové naději, že vydlaky zastaví.
„Šetři s dechem,“ ucedí jeden.
„Chci jen toho kluka,“ dodá druhý. „Má u mě vroubek.“
Těžko říct, jestli zaútočil dřív Drahoš nebo Xénie. Ledové kletby se proplétají s modrými blesky, zuřivé poryvy vichru rozmetají vydlakovy plameny, žhavé výboje prší ze všech stran, vydlaků jako by přibývalo, za jednoho padlého dva další, Slávčiny dlaně brní a kroutí se v křeči, metá drtivá kouzla jako stroj, klouže po vlhké dlažbě.
Vzduch těžkne, železitý zápach krve se mísí s magickými výboji, vybuchující oblaky mrtvého popela pálí v očích.

Jediný kdo má ve vsi kávu je starosta.

Nabízíme peníze, i docela přemršťené částky - že neprodá, sám má málo.

Půl hodiny mu vysvětlujeme situaci - zbytečně.

"Já ho snad…!"

"Zadrž," klidně mi pokládá ruku na rameno Fleuriot, "Askhatraxa mwhhahlach!"

Starostův obličej se mění na prasečí rypák.

"Jestli nám to kafe nedáš, tak tě tak nechám!"

"Za-chro-volám chro-dráby!"

"No jen se jim běž ukázat. Do smrti pro ně budeš prasečí xicht!"

"Za to-chro skončíte chro v pekle!"

"Peklo, to je náš dvorek."

Třesoucí se rukou drží pytlík.

"Ale nejdří-chro mě toho zbav!"

"Teprv až alchymista potvrdí, že to nejsou ňáký mletý bukvice."

"Že se vůbec obtěžuješ ptát ..." vyplázla na ni jazyk. "Klíče máš tady ... A když už jsem byla v tom, tak jsem ještě vyhrabala tohle ... a tohle ... a tohle ... předpokládám, že to bude součástí druhého úkolu ..."

"Slušný, z tý holky něco bude ..." pomyslela si, ale nedala na sobě nic znát.

"Třetího, ale pořadí je vlastně docela jedno. A když už je tak zbytečný, se ptát, tak je i zbytečný, abych ti k tomu zadání něco říkala, ne?" Vyplázla na ni jazyk zpátky. "Tak schválně, s čím přijdeš, než dopiju tenhle drink ..." Položila se do křesla a hodila si novy na stůl.

"Kam spěcháš, holubičko bílá," otočil se mrštně kolem trámu pod pavlačí a zastoupil jí cestu.
"K Židům," zarazila se, "po-potřebujem do kuchyně..."
"Neuteč mi, dneska ne," pohladil ji hřbetem prstů po rukávu, "viděl jsem, jak jsi po mě koukala, kuchařinko."
"Nech-nechte mě, pane. Mám práci."
"Pane? Co myslíš, že jsem? Jsem člověk jako ty," smál se a pokusil se ji chytit kolem pasu.
Odstrčila ho, ale konečně k němu zvedla oči. Krev ji pálila ve tvářích.
"Kdo jsi vlastně? Proč chodíš k Domu, ale nikdy nevstoupíš?"
"Zbytečné otázky, krásko moje, úplně zbytečné. Kdy budeš mít trochu času, to mě zajímá."

Zatáhla závěs! Vyměnila zámek! Co si to dovoluje, vztekal se. Ráno si ji najde! V parku!  Před očima mu proběhl budoucí děj. Auto mít nablízku, ohlídat si okolí…
Pustil počítač, rozklikl složky. Zatím se potěší fotkami Brigity, ať si udělá pořádnou chuť. Překvapil ho poslední soubor. Asi ho uložil špatně, zamračil se. Rozklikl ho a strnul. 
Z monitoru mu mávala Brigita. Stála před jeho panelákem a smála se. 
„Ne! To ne! Ty jsi MRTVÁ…“ ječel na počítač. Zbytečně, stroj nereagoval, video jelo dál. 
Urychleně ho zavřel.
Vyděšeně dýchal. Co to bylo? 
Po chvíli otevřel soubory znovu. Hledal marně.  
Video zmizelo.