DMD č. 18. pro 18. 4. 2026. Téma: Zcela zbytečné věty

"Mám to," řekl si pro sebe.

"Nebude to lehký, ale půjde to," zvedl se ze země, kde několik hodin plánoval.

Nasedl do auta a jel si zmapovat terén.

Zaparkoval naproti od budovy, kterou si vyhlédl tak, aby nebyl vidět, a jen pozoroval okolí.

"Dneska je docela hezky," zamumlal si pro sebe.

Podíval se na hodinky.

"Mohlo by i pršet," pohlédl z okýnka na bezmračnou oblohu.

"A nebo taky ne," poklepával prsty o volant.

"Vždyť je to jedno."

Nevěděl, proč říká takové blbosti.

Byl nervózní. Proč byl takhle nervózní?

To se mu nestávalo. Sevřel volant tak, že mu zbělely konečky prstů.

„Princezno,“ spustil čaroděj. Dal si záležet, aby mu temný plášť zavlál v náhlém poryvu vichru, „přišel jsem požádat o vaši ruku. Jen vy jste jí hodna. Položím vám k nohám království... říše… samotné HVĚZDY! Stanete po mém boku korunovaná nocí a –“

„Fajn,“ řekla princezna.

„… a nocí…“ Čaroděj se nechal rozhodit narušením obvyklého scénáře. Tak dlouho si ho cpal do hlavy!

„To můžeme přeskočit. Všichni do mě ryjí, že zůstanu na ocet. Můžu za to, že ženiši hynou nebo se rozhodnou pro výhodnější spojenectví nebo se prostě sprostě vytratí?“

„Ale…“

„Žádné ale,“ řekla rozhodně.

Zhynuli ti nápadníci přirozenou smrtí? napadlo čaroděje.

„Videli ťa u brány. Vieš, že nemáš hovoriť s cudzími.“

Pracovňa je plná tmavých pohárov, v nich ryby bez očí, fialová tekutina buble v pokrútených trubkách. Oriannu nič z toho neznepokojí. Iba muž za stolom.

„Ani s dievčatami?“

„Jedno s kým,“ pokračuje chrbát. 

Keď bola maličká, pred tým dlhým spánkom, než ju mágia vyliečila, býval otec iný. Nenosil všade rúška. Pri rozhovore jej hľadel do očí.

„Piltoverčinu flákaš.“

„Ani ty nemluvíš.“

„Som veľký a mám svoje miesto. Tvoja bude budúcnosť tohto mesta.“

„Ani som ho nikdy nevidela.“

„Je nebezpečné.“

„Nikdy neposloucháš! Učíš mě jazyky. Ale není s kým si povídat!"

"To úplně není to, co jsem si představovala..." vzmohla se Němcová na první větu.

"Vážně?" koukal na ni Henrik. "Měl jsem mluvit zřetelněji?"

"Tak, to byl Henrikův komediální, trochu neseriózní úvod, a teď pojďme na prezentaci..." chopil se iniciativy Nils. "Present perfect je v angličtině čas předpřítomný prostý, ve kterém používáme sloveso have v kombinaci s třetím tvarem slovesa. Například: Dnes jsem se krásně vyspal - I have slept well tonight. V záporu třeba: Žák se pořádně nepřipravil na svou prezentaci - Student hasn't prepared  for his presentation properly. Otázka například: Učil ses na dnešní hodinu? - Have you studied for todays lesson?"

Milá drahá Marto, 

ani nevím, proč Ti píši. Snad abys věděla, že jsem naživu. Doufám, že o takovou zprávu stojíš.

Odjel jsem ve spěchu, bez rozloučení. Měl jsem strach. Nebylo to ode mě příliš laskavé. Můj odchod tě musel rozesmutnit. Cítím se směšně. 

Jednou se do Prahy vrátím i kdybych měl jít pěšky, ale prozatím ode mě přijmi tuto maličkost. Když vidím pomněnky, vzpomenu si na tebe. 

Omlouvám se za vzhled listu. Jsem si jistý, že ho kurýr nejdřív dal předžvýkat svému koni, než Ti ho donesl. A také ho polil inkoustem.

Žij blaze. 

V.S. H.B.

Post scriptum: Miluji tě. 

Líbali se. 

Slova byla zbytečná.

Co na tom, že ona byla rohatá žena v mužském těle a on robot. Dva lidé, které se takto tady nikdy neměli potkat. Ona vojačka z měsíce Girlandu a on sluha létajících z pevniny, princ, samotný syn robotického krále. Cesta je svedla dohromady a lásce poručit nedokázali. 

Co na tom, že si ještě před chvíli vyměnili množství urážlivých nadávek. Nic to neměnilo na tom co cítili teď. Každý si prožil příliš bolesti sám, na to, aby dál chtěli pokračovat jen spolu.  Aspoň chvíli, malinkou chvíli, než je nekončící válka mezi křídlatci a rohatci opět dožene. 

Yaqut decided to take Miranda on a date to the cinema.

They sat together in the darkened theatre, watching a romantic movie. A well-dressed man was standing under a balcony, declaring love to a young girl:
 

      O, speak again, bright angel, for thou art

      As glorious to this night, being o'er my head,

      As is a wingèd messenger of heaven

      Unto the white upturnèd wond'ring eyes

      Of mortals that fall back to gaze on him...

“That’s silly,” commented Miranda. “Why doesn’t he simply tell her that he wants to mate with her?”

Yaqut tried to sink deeper into the couch.

Pokáceli starý strom, domov, kde dryáda měla. Tanec ladný zlomen vprostřed pohybu.

Pokáceli statný dub, který život do žil vléval. Nyní sličná žena leží na koberci zeleném.

Netančí už, nezpívá si společně s jarními zvonky. Nohy už krok neudělají, ruce jemné bezvládně klesly.

Dřevorubci neumí pomoct, neumí, jak srdce chřadnoucí opět v tlukot přimět. Úsměv věčný na rtech ztrácí se, věta zmrzla v němém vánku, slova modré oblohy vpíjí se do lístků chvějících.

Na poslední cestu květ spadnuv jí do vlasů ji doprovází. Mizí divoženka v paprscích slunečních, rozplynuly se oči krásné, rozplynuly se sny nedosněné. Na místě konvalinka zůstala.

Měl to být celkem jednoduchý úkol. Zmocnit se Kamene mudrců. Můj pán by získal tělo a svoji dřívější sílu. Já bych se stal jeho nejvěrnějším a nejdůvěryhodnějším přívržencem. Budu mít moc. Moc moci!

Kdo by podezíral vystrašeného mladého koktajícího profesůrka? 

Jenže Potter si prostě nedá pokoj. On a ta vševědka Grangerová. Odporná mudlovská šmejdka. A pak samozřejmě věrný ocásek Weasley, z rodiny krvezrádců. Do všeho se musí plést.

„Sssselhal jsi. Opět jssssi zklamal moji důvěru.“

„Pane… já… ne, prosím, netrestejte mě.“

Nevyslyšel mé prosby. Marně jsem argumentoval. Měl vysoká očekávání a já je doposud nedokázal splnit.

Ale to se změní. 

Když stojíš tváří v tvář vycházejícímu slunci, které tě svými paprsky hladí po tváři
Když po dlouhé noci vylezeš ze spacáku a široko daleko jsi jen ty a hory
Když uslyšíš zpívat ptáky a cosi hluboko v tobě se samou nádherou zlomí
Když se podíváš do očí druhého a radostí budeš plakat
Když se tvá duše ztiší a najednou uslyšíš, co šeptá moře a zpívají nebesa
Když tvé srdce naplní láska
Když si poprvé po letech znovu pomyslíš, že život za to stojí

Pak už nebude existovat nic, co bys mohl říct

Tváří v tvář nekonečnu jsou všechna slova zbytečná