Aldorma

Historie se opakuje. Tohle by vám řekl každý, kdo studuje dějiny různých zemí. Vzestup a pád, válka a mír, to vše v neměnné pravidelnosti určuje náš osud. Ale co je příčinou, to už vyžaduje větší zkoumání.
On sám vyrůstal v celkem poklidné době, země byla sice ve válce s barbary, ale protože vojsko bylo skvěle vycvičené, bojovalo se většinou na území barbarů a Aldorma se rozrůstala o další a další území.
Jako dědic jednoho z vévodství, byl už od mládí vychováván na královském dvoře. Vzhledem k tomu, že král měl samé dcery, tak se mu věnoval s láskou, kterou měl vyhrazenu pro syna. Zde poznal Amy, jeho nejmladší dceru. Byl o deset let starší než ona, ale když mohl, byl jejím rytířem a doprovázel ji na jejích toulkách.
Když bylo Amy osmnáct let, král umřel. Tušil, že to byla vražda. Jednal s ním o tom, že si vezme Amy a někdo se bál, že by byl ustanoven jeho dědicem. A protože měl ke králi blízko, byla to reálná hrozba.
Bál se o svůj i Amyin život, a tak utekl před válkou do Tristenolu. Život byl důležitější než trůn. Občanská válka byla krutá a hlad pronásledoval nevinné obyvatele stejně jako mor.

Umíral. O tom nebylo pochyb. Byl starý, ne moc na umírání, teprve něco málo přes šedesát let, ale cítil se na sto. Měl velké plány, jak zvětšit království Aldormy, skvělou armádu, vycvičenou v bojích s barbary, ale málo času.
Jak moc si přál následníka trůnu, syna, který by po něm tohle všechno převzal. Ale osud mu nepřál, měl samé dcery. Zatratil draky - kdyby měli božskou moc, tak by mu jeho přání splnili. Toužil vidět světlo, místo toho ho obklopovala tma a beznaděj.
Nevidomý stařec upoutaný na lůžko, král jen titulem, bez moci, kterou se tak hýčkal. Mohl jediné - předat vládu.

Vždycky jsem věřila, že mám nějaký cíl, kterého musím za svého života dosáhnout. Ano, předpokládala jsem, že to bude v mém světě a ne v Aldormě, ale když už jsem tu byla, proč se tomu bránit?
To, co po mně ale chtěli bylo nemyslitelné. Úkol, který mě čekal, mi přišel neuskutečnitelný. A přesto jsem bez váhání souhlasila. Mohl za to hlavně Creagan. Muž, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala a zapomněla jsem díky němu na svoji minulost. Muž, kvůli kterému bych obětovala všechno. Ano, dnes musím uznat, že láska dokáže člověka zaslepit a on se pak chová tak nesmyslně. I já jsem toho příkladem.
Rozhodla jsem se. I kdyby to stálo můj život, pro něj to udělám. I když mě opustil.
A teď tu sedím v jídelně Dramonského vévodství. Přes stůl se na mě usmívá Lautus a já mu úsměv nuceně opětuji. Přemýšlím, jestli je ještě čas couvnout, ale v hloubi duše vím, že už není cesty zpět. Dějiny jsou již určeny. Mé vlastní srdce je určilo. Ale teď se tím nebudu trápit. Je čas zahnat hlad.
Ach ano. No jistě! Jídlo bude spojencem, kterého jsem potřebovala. S malou pomocí nového přítele, jedu. Proč mě to jen nenapadlo trochu dřív.
AN: Je zajímavé, že poslední rok nedokážu napsat z Aldormy jediný řádek, ale začalo DMD a jde to samo. Kéž by nikdy neskončilo

Pozorovala jsem svatebí obřad, který se v mnohém lišil od mých představ. Předně. Nikdy bych si nenechala dát na hlavu věnec upletený z malinovníku, i kdyby to byla jediná rostlina na světě. Ale nevěsta nevypadala, že by jí to vadilo. Ani ženich si nestěžoval na korunu z ostružiní.
Oba si klekli na zem a muž, který před nimi stál, začal přednášet. Báseň byla nádherná, ale nezapamotavala jsem si jediné slovo. Ve chvíli, kdy začal vyjmenovávat neznámá jména se to stalo.
Poslední, které jsem zaslechla, bylo Frundor. Tehdy z mého těla vytryskl modrý pramen světla. A tím pro mě vše začalo.

Čekala mě návštěva u Lautuse a já přemýšlela, jak se tam dostanu. Hodila by se pořádná kára. Ale o tom jsem si mohla nechat jen zdát.
Naproti mi šel Trivet a vedl černého hřebce. Strachem jsem couvla. Tohle nebyl dopravní prostředek, který bych si vybrala. Hřebec se vzepjal na zadní a hlasitě zaržal. Chtěla jsem se tvářit klidně, ale strachy jsem couvla.
„Rád bych ti představil tvého koně,“ usmál se Trivet, když si všiml mého zděšení. „Můžeš si ho pojmenovat, jak chceš,“ dodal klidně a podal mi otěže.
Sice jsem nebyla originální, ale tohle se vysloveně nabízelo.
„Ferrari,“ vydechla jsem.

Věděla jsem co mi chce říct, ještě než zavřel dveře. V Samuelově tváři se dalo číst jako v otevřené knize.
„Takže si to vážně myslí?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně. Odpovědí mi bylo přikývnutí. Nečekala jsem, že to bude tak bolet. Lidé, které jsem považovala za přátele, považovali mě za kurtizánu.
„Neboj, změníš jejich názor. Jsem si tím jistý,“ pousmál se Samuel a objal mě.
„Ne!“ vymanila jsem se z jeho náručí a dupla si. „Nehodlám jim nic vysvětlovat. Jestli mě mají za kurtizánu, tak dobrá. Ale ukážu jim, že i lehká děva může mít svůj styl.“

Už měl dost toho umírání kolem. Válka trvala nechutně dlouho a za tím vším byla snaha ovládnout aldormský trůn. Poté, co starý král umřel a zanechal po sobě osm dcer s nemálo ctižádostivými manžely, připomínala země bitevní pole. Koho zajímalo, jestli mají poddaní co jíst a pít. O lidi se teď nikdo nezajímal.
Amy Elata byla nejmladší dcerou krále a v době, kdy umřel, jí bylo šestnáct let a byla svobodná. Jett Veill ji miloval celým srdcem a netoužil po trůně, jenže i on musel díky Amyině nároku čelit svým švagrům. Než uprchli, posledním výstřelem zajistil, aby je nikdo nepronásledoval.

Seděla jsem u jezírka, které bylo nádherně lemované kvetoucími rostlinami všech možných barev. Od té doby, co mě sem Damián vzal, už uplynulo pár měsíců a já se sem ráda vracela. Většinou jsem se pohybovala blízko jeskyně, ale tentokrát jsem se rozhodla prozkoumat jinou část skrytého údolí. Po pár minutách chůze mě zaujalo jedno zvláštně barevné místo. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že se jedná o oranžový klobouk, který visel na keři s trny a byl v ubohém stavu. Přemýšlela jsem, komu asi patřil a představila si Cao, která tu trávila hodně času, a šel by ji k pleti.

„Dobrá Leni, vždycky jsi tušila, že jsi blázen, ale tohle je trochu moc,“ snažím se uklidnit, ale to moc dobře nejde, když mi v hlavě zní dračí hlas.
Všechno bude v pořádku. Věř mi. Ten klidný hlas mě vytáčí.
Kde to vlastně jsem? Ptám se v duchu.
V Aldormě.
Tak tu fakt neznám. Odpovídám ironicky a doufám, že si ze mě dělá legraci mé vlastní podvědomí.
Protože se nenachází na tvé planetě. Dodává trpělivě drak.
„Skvělé. Že je vesmír nekonečný, to jsem věděla už dávno, ale tohle je i na mě dost silné kafe,“ odpovídám nahlas a ukončuji nepříjemný rozhovor.

Seděla u ohně, poslouchala písně na oslavu Dračí noci a v rukou žmoulala starý potrhaný klobouk. Přemýšlela, jak dlouho je už v Aldormě a uvědomila si, že to je více než rok.
Rok nového života, který si ale nedokázala užít, protože ji dodnes trápily vzpomínky na ten minulý.
Copak tě trápí, maličká? Ozval se drak v její mysli.
Přemýšlím nad minulostí. Odpověděla mu myšlenkou.
Stále tě trápí? Cítila, jak se jí snaží utěšit, ačkoliv to nepotřebovala.
Překvapivě už ne. Zareagovala, usmála se a zahodila klobouk do křoví. Spolu s ním odhodila i svoji minulost a rozhodla se konečně žít naplno.