DMD č. 2. pro 2. 4. 2011. Téma: Klobouk ve křoví

Reflektory se zaměřily na zpěváka, orchestr začal hrát a natáčení televizní show mohlo začít. Náhle se ozval hlas:“Stop!“ Hudba ustala, ustal i zpěv a tanec. Pohledy se otočily směrem k režisérovi, který se zase obrátil k jednomu z těch, kteří tančili za zpěvákem. .„ Kurníkšopa, my to snad nedotočíme. Vy tam vzadu, no ano vy, vy s tím kloboukem, to přece nemyslíte vážně, víte jak blbě by to v tý televizi vypadalo? Vy s tím zatraceným kloboukem strašně vyčníváte a to vy nemůžete. Vy přece máte být křoví a nemůžete na sebe poutat pozornost. Sundejte si prosím vás tu příšernost“

Seděla jsem u jezírka, které bylo nádherně lemované kvetoucími rostlinami všech možných barev. Od té doby, co mě sem Damián vzal, už uplynulo pár měsíců a já se sem ráda vracela. Většinou jsem se pohybovala blízko jeskyně, ale tentokrát jsem se rozhodla prozkoumat jinou část skrytého údolí. Po pár minutách chůze mě zaujalo jedno zvláštně barevné místo. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že se jedná o oranžový klobouk, který visel na keři s trny a byl v ubohém stavu. Přemýšlela jsem, komu asi patřil a představila si Cao, která tu trávila hodně času, a šel by ji k pleti.

První jarní den oslavili gumídci ranním šálkem hopsinkové šťávy. Energii se rozhodli vybít akrobatickými skoky po Gumdolí. Bumbla náhle neodhadl sílu větru a doskočil do trnitého křoví. Více než bodláky po srsti, ho ale zajímal černý dlouhý klobouk, který se vykutálel z trniště. Gumídci se shromáždili kolem klobouku a z něho vyskočili dva králici. Obě strany se propichovali pohledy, první králík sahá velmi pomalu do klobouku. Škub! Škub! Než se tak stalo, šípy probodly jejich hrudě. Z dubového stromu seskočil Robin a prohlíží mrtvá těla. Chladným hlasem pronesl „Made in Czech.“ „Myslíš, že už to začalo, Robine?“, zeptal se Brebta.

Ztratila se. Chvíli trvalo, než tu myšlenku dokázal přijmout. Nejdřív si myslel, že si někam vyšla a zůstala déle než měla ve zvyku. Možná prostě odešla, všeho už měla dost. Bylo to pár týdnů; občas nad tím přemýšlel. I teď, když se pro jednou vydal cestou, kterou neznal. Prodírajíc se křovím, vybavoval si její tvář. Vrátí se někdy? Koutkem oka spatřil něco barevného – odpadky po turistech? Sem přece nikdo nechodil. Ne, zjistil na druhý pohled. Byl to klobouk, co uvázl v suchých větvích. Ten, ve kterém ji bylo tak často vidět. Podešel blíž. Tak našel odpověď. Ona už se nevrátí.

První slova, která Jack pronesl poté, co se před ním objevila povědomá postava, byla:
“Co to máš sakra na hlavě?“
Tento Doktor vypadal úplně jinak, než jak si Jack pamatoval. Nejenže měl o něco kulatější tvář a delší vlasy, byl i rozdílně oblečen. Motýlek, kšandy… a ten nemožný klobouk.
Jack často jednal spontánně, o tom žádná řeč. Nebylo proto divu, že v řádu vteřin se Doktorův nevzhledný doplněk ocitl brutálně odhozen v nejbližším (trnitém) křoví.
Vzduch vzápětí proťal pár výstřelů. Jen pro jistotu.
“Jacku…“ zaprotestoval Doktor chabě, čímž jen na Jackově tváři vyvolal široký úsměv.
“Rád tě znovu vidím, Doktore.“

Mladá žena sebevědomě kráčela spoře osvícenou uličkou. Na první pohled jako žena příliš nevypadala. Její dlouhé lesklé oříškově hnědé vlasy byly schovány pod pánským kloboukem a celá postava zahalena do černého pláště. U branky živého plotu se opatrně rozhlédla. „Jamesi,“ znělo tichou nocí.
„Ano drahá?“
„Ach Jamesi!“ Žena se vrhla okolo krku Jamese. „Mám strach…“
„Zde jsme v bezpečí. Nachystal jsem martini.“
„Ach Jamesi…“ Žena odhodila klobouk a tímto gestem osvobodila své vlasy. „Velice se těším na tvé martini.“ V objetí kráčeli do apartmánu, kde ji James osvobodil z kabátu, podal martini a společně si připili před společnou dlouhou nocí.

Malý stín se proplétal kořeny stromů. Malé tlapičky dopadaly na spadané listí. Krysa se rozhlédla kolem, zdalipak není sledována. Všude bylo klidno, jen vítr houpal okolními stromy. Stín vypasené krysy se proměnil v malého člověka, kterému na ruce chyběl jeden prst. Peter Petigrew se znovu ustrašeně rozhlédl. Za ním se ozval šustot. Otočil se a spatřil temný stín, kterému byla vidět jen hlava. Zároveň za Červíčkem se ozvalo.
„Takže jsi tady!“
„Íááá!“ zařval červíček a leknutím vyskočil na nejbližší strom šplhaje se skoro do jeho koruny.
„Co blbneš! To ses lekl tohohle?“ Přešel Lucius ke křoví, na kterém byl klobouk.
Poznámka: Poměrně slabé. Bohužel dneska ke mě nápady mco nechodí... Doufám, že to alespoň pochopíte.

Seděl opřený o strom nedaleko jezera, přesně tam, kde sedával před mnoha lety jeho otec, a díval se za odcházející rudovlasou kráskou. Neměl se s ní rozcházet. Ale musel.
Připadal si pitomě. Nebo jako někdo, koho vykopli jako prašivého psa.
Vedle sebe zahlédl hnědou barvu klobouku ležícího ve křoví. Měli toho spolu hodně společného.
„To jsme to ale dopracovali, kamaráde,“ zašeptal jeho směrem a teprve teď si uvědomil, že mu je povědomý. Všude samé záplaty, někde děravý, někde plesnivý… Ale jinak vždy věrný a spolehlivý.
Popadl ho a rozešel se k hradu. Na začátku příštího roku ho zaručeně budou potřebovat.

Ležel ve křoví před jeho bytem. Pánský, plstěný a hnědý. Objevil se bez vysvětlení a zůstal celý týden jako smutná připomínka toho, že čas luštění hádanek skončil se Sherlockovou smrtí.
John by na něj zapomněl, kdyby ho po měsíci nezahlédl znovu. Na hlavě vyhublého, otrhaného žebráka, který k němu vztáhl ruku, když vystupoval z drožky.
Opět ztratil. Na 27 dní. Dokud se John nezadíval do hromady hadrů, které nesla obtloustlá vetešnice, zachumlaná až po uši ve vlněné šále.
Když potom následující týden zahlédl klobouk ležet před pouličním houslistou, pocítil náhle příjemné mrazení, které naznačovalo, že čas vyřešených záhad se vrací.

Vzpomínal na staré časy, kdy toho tolik zažil. Měl dva úžasné přátele, se kterými tvořil nerozlučnou trojici. Procestovali skoro celý svět a příležitostně vystupovali v televizi v pořadech pro děti. Pak se to ale pokazilo. Jeho kamarádi přišli o práci – popularitu starého dobrého Večerníčku přebily japonské animované seriály – a nezbylo jim nic jiného, než se dát k cirkusu. On sám neprošel konkurzem, prý že je příliš opotřebovaný.
Od té doby putoval po světě sám, ale samota ho zabila. Jednou se zřítil uprostřed Sahary a už nedokázal znovu vzlétnout.
Vítr vane pouští, po písku žene klobouk…
Zaprášený, ošuntělý klobouk kouzelníka Pokustóna.