Mytologie

„Zdravím tě, můj otče.“
„Vítám tě, můj bratře.“
„Otče, dovol mi podávat zde pokrm, který jídáváme na zemi.“
„Můj nejdražší bratře, dlouho jsme se svářili. Pojď, pojíme u společného stolu, budeme přáteli.“
„Kdepak je tvůj syn Pelops?“
„On? Je dole na zemi.“
„Vzal jej k sobě můj bratr, že?“
„A kdepak jsou tvoji synové, drahý bratře?“
„Doma, hrají si.“
„Ten pokrm, synu, ochutná jej tvůj syn?“
„Ten pokrm, bratře, z jakého je masa?“
„Můj synu, nemusím se ptát, co je na těch mísách. Vím to.“
„Můj bratře, co je na těch nosítkách, jež přinesli?“
„Tvůj syn, Tantale.“
„Tvoji synové, Thyeste.“

Hřmot bitvy utichal, třeskot mečů se vzdaloval, když se nad bojištěm rozlila podmanivá melodie. Byl to zpěv tak sladký, že i nepřátelé zapomínali bojovat, zbraně pokládali na zem a obnažené krky natahovali vzhůru k nebesům, hledajíce, odkud jen zní ten hlas.
Helgi Haddingjaskati dostal příležitost. Zhluboka se nadechl, píseň mu dodávala odvahu. Vší silou zvedl meč až nad hlavu, připraven sklátit omámené nepřátele. Zpěv však ustal, jako z veliké dálky ozval se bolestný vzdych. Bílé pírko sneslo se k zemi, druhé, další, labutí sníh. Helgiho zamrazilo, když z nebe kapala čerstvá krev.
Kára, dcera Halfdanova, znovuzrozená valkýra Sigrún, byla smrtelná.
Poznámka: Více informací můžete najít například zde (Valkýra Kára), nebo tady (jak chránila svého milence Helgiho, o jejím labutím peří, zpěvu atd.).

Byl podobný jejímu zmizelému manželovi. Tak podobný. Nikdy mu to neřekla.
Kreontovi se nelíbil a měl k němu výhrady. Prohlásil, že je pro ni spíš synem. Náhradníkem za toho, kterého nikdy nemohla vychovat.
Hlupák, co on ví?
Teiresiás věštil blízkou zkázu města od toho přivandrovalce.
Mýlil se. Určitě.
Přivandrovalec se stal králem v Thébách. Zasloužil si to, stejně jako ona trochu rodinného štěstí. Thébané ho měli rádi.
Teiresia nechala vyhnat.
Řekl, že by měla nosit smutek za svého zemřelého chotě a ne se znovu vdávat.
Ale Oidipus byl dobrým králem.
Jednou bude pro svou vládu slavný, řekl Kreón chmurně.
Závistník!

Varování: smrt, můj zatím nejdepresivnější příspěvek
Moje malá prvorozená. Ne malá. Během dneška dospěla, jinak než jsme čekaly.
Moje nevěsta. Ale už ne moje. A ani jeho ne.
Moje dcerka. Útlounká a překrásná mezi muži v plné zbroji, ubohými, stejnými, bez tváře.
Holčička moje. Skoro chlapecká s úzkými boky a nejistým nádechem látky na hrudi.
Moje laňka. To ty oči. Dívejte se na ně. Neoplatí vám pohled, ale budete si je pamatovat. Všichni.
Ten rychlý záblesk čepele. Skoro bezbolestné překvapení, zatímco se budete kroutit v prachu s polámanými údy, s vlastními střevy v rukách, nebo s nákazou pomalu postupující krví a budete jí závidět.
Mojí Ifigenii.