Mytologie

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

O válce kolovaly jen ty nejlepší historky. O hrdinech, kteří v zářivé zbroji zachraňují čest a krásné ženy...
Na nic z toho Patroklos nemyslel, když si nasazoval Achilleovu zbroj. Prožil na bojišti deset let. Tolikrát viděl, jak oči pohasnou, když z nich uniká život. Nedokázal jen sedět a přihlížet, jak tábor pohltí plameny.
Rozloučili se. Slíbil, že se vrátí.

O Hádu kolovaly jen ty nejhorší historky. O trojhlavém Kerberovi a krásné Persefoně. O duších, které se nemohou vrátit zpět.
Na nic z toho Patroklos nemyslel, když mu na hruď mířil Hektorův meč. Myslel na Achillea. Zemřel s úsměvem na rtech.

„Všichni chlapi jsou prasata,“ vysoukal ze sebe Eurychlos udýchaně.
„Proč mě to nepřekvapuje,“ odtušil Odysseus suše. „Co je to tentokrát?“
„Vždyť říkám, všichni chlapi… Počkej,“ zarazil se. „Ne takhle. Ta čarodějnice Kirké je proměnila v prasata.“
Odysseus mu konečně věnoval plnou pozornost. „Oh. To mění situaci.“
„Musíme odsud vypadnout.“
„Já to s Kirké vyřídím.“
„Myslím to vážně, Odyssee, nechoď tam. Kirké je mocná čarodějka. Proti ní nejsi nikdo!“ Eurychlos si svou chybu uvědomil příliš pozdě.
Odysseus se ušklíbl.
„Nikdo je moje druhé jméno.“ A s těmi slovy odešel. Eurychlos se za ním s povzdechem díval.
„To bude ještě tanec. Prasečí.“

Dávno padla noc, ale na Olympu to zřídkakdy znamenalo konec večírku.
„Persefona mě nikdy chtít nebude,“ stěžoval si Hádes každému, kdo byl ochoten poslouchat.
„Protože na to jdeš úplně špatně!"
„Jsem jedno ucho.“
Zeus – víc než jen lehce v náladě – se té představě zasmál. Pak se k bratrovi naklonil.
„Musíš ji unést.“
„Unést,“ zopakoval nepřesvědčeně Hádes a odtáhl se. „Proč se mi zdá, že je to blbej nápad?“
„Mně to fungovalo vždycky.“
„Démétér mě zabije.“
Zeus jim dolil sklenice. „Sme nesmrtelní,“ podotkl. „Musíš si pak Persefonu nějak to, udobřit. Pojmenuj po ní kontinent nebo tak.“
Hádes o tom začínal uvažovat.

„Se satyrama jsem skončila,“ zamumlala nymfa, ruce vzdorně založené na prsou.
„Zas na tebe nějakej kozel zkoušel ten trik se stromem?“ zeptala se druhá chápavě.
„Mhm…“
„To je prostě náš úděl, snášet je.“
„Třeba nejsou všichni stejní,“ namítla nymfa nadějně. Druhá se ušklíbla.
„Myslíš někoho konkrétního?“
„Echo říkala, že se na mě ptal Apollón,“ řekla nevinně a namotala si na prst pramínek vlasů.
Druhá nymfa se zarazila. „Počkej, Dafne, to není dobrej nápad. Apollón-“
„A proč by ne? Je to přece bůh!“
„No to sice je, ale my jsme v Řecku, drahá,“ odvětil Thetis suše. „Tady je to samej idiot.“

„Ta nymfa mě prostě nechala!“ vyprávěl překvapeně faun. „To je třetí jenom tenhle tejden!“
„Nymfy poslední dobou nemají žádnej vkus,“ přisvědčil satyr. „To je samý ‚Znáš se s Apollónem?‘, ‚Zahraješ mi na syrinx?‘, ‚Když jsi říkal, že jsi úplný zvíře, představovala jsem si to jinak…‘“
„Přesně.“
„Počkej,“ zarazil se satyr. „Nezkoušel jsi na ni zase ten starej trik s převtělením se do stromu, že ne?“
„No, je to přece klasika…“ uhnul faun pohledem.
„To je samý ‚mrk mrk‘, nenápadnost jak smrk v zahradě Hesperidek, a čekáš, že na to sbalíš nymfu?“ satyr složil hlavu do dlaní. „Ty seš ale kozel…“

"Ježíšek není skutečný, dárky vlastně nosí rodiče . . ."
Ježíšek má neviditelné sáně a soby tak tiché, že ho není možné zastihnout.
„Atlantida je jen mýtus, nikdy nemohla existovat . . .“
Náš technologický pokrok nám dosud neumožnil Atlantidu objevit.
„Julie si pak nad Romeovým tělem sama vzala život . . .“
Julie se probrala o pár vteřin dřív a společně s Romeem jednou provždy sjednotili své rody.
„Jidáš zaprodal Ježíše za pár mincí . . .“
Jidáš Ježíše přes své předurčení nikdy nezradil.
„Víš, že nic z toho není pravda, že?“ ujistil se učitel, když mi sebral ušmudlaný papírek.
„Jsou to příběhy, ne? Jejich pravdivost závisí na tom, čemu věřím.“

Artur seděl s lokty položenými na kolenou a hlavou v dlaních. Ramena se mu mírně třásla, z hrdla vycházely zlomené vzlyky. Slzy mu už došly.
Znovu a znovu přemýšlel, jak se tomu vyhnout. Vymýšlel jedno řešení nápaditější než druhé, ale všechna nakonec neuskutečnitelná.
V konečné důsledku se vždy ocitl před tím samým rozhodnutím. Království, nebo jeho osobní štěstí?
Království, nebo životy dvou lidí?
Správná odpověď byla nabíledni.
Z rozjímání ho vytrhlo tiché zaklepání na dveře.
„Můj králi? Celý soudní dvůr na vás už čeká. I obvinění.“
Arthur vstal, narovnal ramena.
Nikdy to nebylo jeho rozhodnutí.
„Řekněte jim, že už jdu.“

Jeho čest trhlali jako Lykáón a jeho synové. Lakónie, jeho domov, se proměnila ve nepřátelské vlčí doupě. Byl téměř slepý, přesto nesplnil základní z přísah - "se štítem a nebo na něm". Jeho manželka ho nazvala Zbabělcem. Měl opakovat, že plnil Leónidův rozkaz? Že se vrátil, ale už bylo pozdě? Vždyť ho stejně nikdo neposlouchá...
Ale byť byl Zbabělcem, zůstala mu čest. Před očima už vnímal pouze světlo a stíny, ale připravil si koně a zamířil k Platajím.
Nakonec se Zbabělec do svého domova vrátil. Jako hrdina bránil svou zem do posledního dechu.
Na náhrobku má vyryta dvě slova: Spartský vlk.

Neměla ráda zrcadla. Tu jejich krutou upřímnost. Když měla špatný den, rozbíjela je. Jindy se v nich zhlížela. Zkoumala jemné rysy tváře, smyslně vykrojená ústa, hluboké smutné oči.
Jenže její pohled se vždy zákonitě stočil k nim. Většinou hráli odstíny modré a hnědé, ale v příhodném světle na sebe brali celou škálu zemitých barev.
To oni byli příčinou její samoty.
Po pohledu na ni ještě nikdo nezkameněl, ale kdo se přiblížil na dosah hadům, kteří jí vyrůstali po celé hlavě, byl uštknut.
Smrt jako smrt. Tak se jí lidé vyhýbali.
Medusa neměla ráda zrcadla, ale krom nich neměla jediného přítele.