DMD č. 13 pro 13.4.2010. Téma: Kostlivec ve skříni

"Albus, človeče, si to ty?"
Oslovený mladík, stojaci v hlúčiku priateľov, sa obrátil a prekvapene zažmurkal. Stál tam jeho niekdajší sused, ktorého už dlhé roky nevidel. Usmial sa a pomyslel si, aké príjemné môže byť stretnúť kamaráta z detstva.
"Nevidel som ťa celú večnosť," pokračoval príchodzí, "vlastne, odkedy ste sa presťahovali. Čo máš nové? Ako sa má Aberforth? A malá Ariana?"
Albus zbledol, v ústach mu vyschlo. Pocítil na sebe spýtavé pohľady priateľov - nevedeli sme, že máš sestru...
"Ariana..." nedokončil. V hlave mu znel rachot kostlivca vysypávaného zo skrine a pomyslel si, aké nebezpečné môže byť stretnúť kamaráta z detstva...

fandom: Star trek: Voyager
poznámka: Děj se odehrává bezprostředně po dílu The Gift.
varování: Není v tom ani náznak nějaké nové myšlenky.
-------------------------------------------------------------------------------
Dveře od skladiště do sebe s charakteristickým zvukem zapadly. Vyjukaného praporčíka ostrahy nechala před nimi a sama vyhledala ústraní své pracovny. Vyžádala si hrnek černé kávy a zasedla k práci. Soustředit se ale pořádně nemohla.
Stále musí myslet na důsledky nedávných událostí. Zdá se, že bezprostřední nebezpečí je odvráceno. Škody by měly být opraveny během několika týdnů. A díky Kes jsou Zemi o deset let blíž. Přesto Janewayová přemýšlí, jestli nebude litovat.
Rozhodovat za ostatní se nevyplácí. Ale k její práci to patří.
Podaří se najít pod tím borgským krunýřem člověka? Nebo je Sedmá jen kostlivec schovaný hezky ve skříni?

„To víte, každý má ve skříni nějakého toho kostlivce," pravila přítelkyně paní Youngové.
„My ne," řekl jí pan Young klidně, ale neměl pravdu.
Jeden zmatený kostlivec vylezl z prádelníku paní Youngové, druhý vystoupil z šatní skříně pana Younga, třetí se dokonce vysoukal z Adamova šuplete s ponožkami. U sousedů to vypadalo stejně, takže za chvíli po celém Dolním Tadfieldu cvakaly a chřestily bezmasé postavy.
Přirozeně dochřestily přede dveře Anatémy Novotrikové, asi stejně rychle, jako si Anatéma nechala popsat situaci od zjevu ze své kredence. Už už odemykala dřevník, aby jim půjčila rýč.
Naštěstí Adam na nic nevydržel myslet moc dlouho.

Najednou ticho, čerstvý vzduch…
A vůně rozvíjejících se poupat.
To ráno se zdá ospalé: nikde nikdo, jen mokré chodníky a na trávě rosa…
Kap, kap, kap, kape ze střechy nejbližší budovy –
Co je uvnitř? Nechci vědět.
Bimmm, na kostelní věži přímo přede mnou odbije čtvrt na devět.
Lipová alej… zamrkám na ni.
Tady… je možné, všechno je pravda… Cokoliv, všechno… je tady skutečné…
Na jejím konci zvedá se mlha…
Nezavřu oči, rozhlédnu se -
Musím zas ven… z kouzelné skříně… budou si myslet… že jsem se zbláznil… mám totiž dojem… však nikde tu nejsou… ty děsivé kosti… z mých nočních můr.
****************************************************************
Poznámka: Areál Bohnic je neuvěřitelně inspirativní místo.

Mikuláš z Morimondu klečel na zmrzlé zemi a beznadějně si zakrýval tvář popálenýma rukama.
Ještě před hodinou se snažil bratrům i pacholkům radit, jak to peklo zastavit.
Ještě dnes ráno ho pacholci jakožto nového celleraria poslouchali.
Ještě včera prováděl Viléma a Adsona po kryptě a ukazoval jim poklady tam ukryté.
Ještě předevčírem žil jeho přítel Severin.
Ještě před čtyřmi dny byl šťastný, protože vyrobil své první brýle.
Ještě před týdnem brousil kameny pro nový relikviář. Chtěl mu dát tvar Budovy. Připadal mu nejpříhodnější.
Teď se všechny schrány rozpukly, stará střežená tajemství se vyřinula na povrch a tančí ohnivý tanec smrti.

"Každý máme svého kostlivce ve skříni, že, slečno," řekl snaživě zelinář. A polkl.
Nechápavě se na něj podívala a zaplatila.
V pochmurném podkrovním pokoji osvětleném pouze svíčkami a několika pochybnými neonovými dekoracemi Sunako klečela na zemi a bavila se se svými nejlepšími přáteli.
"Knižně to určitě nemyslel, díval se tak podezřívavě... Představ si to, Josephine. On si snad vážně myslí, že vás zavírám do skříně! To bych přece nikdy neudělala!"
Přistoupila ke kostře a narovnala jí pštrosí peří na klobouku.
Oba anatomičtí figuranti, Hiroshi-kun i Akira-kun, s ní vřele souhlasili.
K čemu by taková věc mohla být dobrá?

Varování: Podivínské, mírně nechutné
Poznámka: 1) Achondroplázie je geneticky podmíněná porucha růstu. Postižení jsou velmi malé postavy (průměrně 125 cm).
2) Inspiraci známým profesorem nepopírám, ale skutečný předobraz je jinde.
---
Vítejte, vážení. Jmenuji se Daniel von Drak. Jsem učitel a neobyčejnou souhrou náhod také správce školních sbírek jednoho středočeského gymnázia, kteroužto nevděčnou funkci zastávám od svého nástupu do zdejšího ústavu.
Dovolte mi, prosím, abych vás provedl po svých sbírkách.
Doufám pouze, že nejste takové stádo paviánů, jaké musím obvykle učit a budete se chovat tiše. K mým exponátům je potřeba mít úctu.
Tady je první z nich. Prosklená vitrína plná kostí. Nebojte se, tyhle jsou zvířecí. Zatím.
Podívejte se na tu nádhernou hraboší lebku. Mám vám ji vyndat k detailnějšímu náhledu?
Nebo zde. Přímo klenot sbírky. Muž s achonroplázií. Skvostné.

pozn. č. 1 Bodík je bodík...
pozn. č. 2 A takhle to dopadne, když mi nejmenované existence nepíšou Kotlík v termínech...
„Vezmem ho hnátem!“
„Já ti svůj nepučim.“
„Přetáhnem ho po palici!“
„Fakt nepučim.“
Mlada se zamyšleně podívala na skříň.
„Všiml sis, že tvůj šatník má plno řečí?“
„Jen kostlivci,“ zamumlal Tomáš.
Mlada se na něj chvíli skepticky dívala a když se k ničemu neměl otevřela dveře sama. Na dně seděly dvě zamračené krysí kostry.
„Pozor! Ať neutečou!“ když Tomáš dveře přiklapl, ozvaly se dva nárazy. „Ehm, naprosto nevhodná kombinace masožravé mlhy, křísícího cloumáku a mrkve,“ rozpačitě pokrčil rameny. „Chci z nich udělat svůj semestrální projekt na nekromantská praktika.“
Škvírou špatně doléhajících dveří vyletěl krysí zub.
„Jsou kvůli tomu trochu naštvaní.“

Fandom: v podstatě realita, lehce inspirováno fejetonem Ivana Klímy
Předseda si otřel zpocené čelo. Vystrnadit svého předchůdce ve funkci dokázal snadno, ale převzít po něm úřad se vším všudy se ukázalo jako úkol mnohem náročnější.
Zazvonil telefon. Volala vedoucí oddělení - jakmile zjistil, kterého, už tušil, že budou zase nepříjemnosti. Prosila, jestli by nemohl přijít.
Zavedla ho do jedné kanceláře a rozpačitě ukázala na mohutnou starodávnou skříň.
"Neříkejte mi, že jste našli dalšího!" zalapal předseda po dechu.
Vedoucí beze slova otevřela dveře skříně. Předseda sotva stačil uskočit. Ven se vyvalil zaprášený kostlivec a rozbil se o podlahu.
Předseda rezignovaně přikývl. "Dobrá. Zavolejte uklízečku, ať to zase zamete pod koberec."

Poznámka: U tohohle drabble musím užít Lunkvilino okřídlené "bodík je bodík".
Sotva za ním zapadly dveře, věděl, že něco nehraje. Přitom to byla geniální skrýš. Malá skříň hned v chodbě za kuchyní.
Jako nelicencovaný zloděj musíte mít na skrýše nos.
Varovaly ho instinkty, díky kterým se dožil dvanácti let. Přestože se do skříně nikdo další nevešel a přestože neslyšel ničí dech.
"Kdo je tu?"
"JÁ."
Tytéž instinkty ho ve vteřině provedly skrze popírání k pravdě.
"Kvůli mně? Vždyť jsou to jen tři stříbrný lžičky!"
"NE. ODPOČÍVÁM."
"Odpočíváte?"
"DÍKY ZVYKOVÉMU PRÁVU SMÍM VYUŽÍVAT SKŘÍNĚ KE KRÁTKÉMU ODDECHU. KUCHAŘ UŽ PŘEBĚHL."
Ztěžka polkl. "Tak já půjdu."
"HODNĚ ŠTĚŠTÍ. A NASHLEDANOU V DALŠÍ SKŘÍNI."