Mytologie

Já nádherná jsem samosebou,
jinak to snad být nemůže.
S tolika z nich jsem uléhala
na vavříny a na růže.

Básníci šeptali mé jméno,
malíře oslnil můj jas,
pro jeden polibek tak sladký
chtěli mě vzývat zas a zas.

Jsem ztělestněná inspirace
a umím jiskru zažehnout
v každém, kdo ochoten se vydat
polibkům mým a do mých pout.

Vzýval mě každý, kdo kdy doufal,
že bude lidi řídit, vést.
A vzývali mě diktátoři,
co svedli lidstvo z dobrých cest.

I ty jsem s chutí líbávala,
propůjčila jim jiskru svou
nemohu za to, že své lidi
pak do záhuby vedli tmou.

Artuš už dobrých patnáct minut zíral do zrcadla. Zpátky se díval mladík v příliš drahém oblečení s korunou, která mu tak docela nepadla, na hlavě. Povzdechl si.
„Jak vypadám?“ zeptal se svého komorníka, člověka dvakrát tak starého, než byl on sám.
„Výtečně, můj král.“
Tu odpověděl měl Artuš nejspíš očekávat, ale stejně ho zklamala.
Do komnaty bez klepání vpadla jeho nová Rada.
„Tvař se sebevědomě!“ prskl Merlin.
„Máš mastné vlasy,“ upozornil ho Kay.
„Spal jsi?“ starala se Liliane.
„Vypadáš pořád stejně,“ pokrčila rameny Yvonne.
„Vypadáš příšerně, ale . . . to nevadí,“ uzavřel Lance.
Artuš jim věnoval první upřímný úsměv za celý týden.

"Tak, má někdo nějaké stížnosti?" rozhlíží se Odin, nepřítomně si promne oční důlek a vytáhne z něj rejska.
"Oral jsem oral, a kolečko najednou huííííííííí, a už bylo v čudu," stěžuje si Přemysl.
"Na, tumáš," hází mu benevolentně Artuš něco zabaleného v královském zlatohlavu.
"Co to je?" vraští Přemysl čelo. "Párátko pro Bivoje? Au, to píchá!"
"Nesahej na to, blbče! Na novej pluh přece!"
"Jakože tím budu vorat?"
"Bohové, to je materiál," vzdychne Quetzalcoatl. "Ssssssněz to, ne assssssi."
"Ahá," zazáří Přemysl, a než ho někdo stihne zastavit, otevře ústa dokořán a HAM!
A tak, milé děti, vymřeli Přemyslovci po meči.

Zdalo sa, že bažiny sú nekonečné plochy barín s ostrovčekmi suchej zeme. Pahýle stromov pripomínali ruky vyhladovaných žobrákov.
Stála tam sama, opustená. Cítila, ale len strach, hnev, zdesenie, nenávisť, zúfalstvo... to najviac.
Matne tušila, kým je. Bola.
Dávno, pradávno ju ponechali svojmu osudu a ona odplácala rovnakou mincou každému, kto zablúdil do jej lesa. Býval to les. Zrodila sa v jeho jazierku a ako jej moc stúpala, pohltila ho voda.
Cudzinci zriedkavejšie odvážili sa na jej územie.
Ktorýsi sa nechal zlákať jej vnadami, ktoréhosi pritisla k sebe, keď sa sklonil, aby sa osviežil jeho vodou.... náhody. Ľudia na ňu neverili.

Nad hracím stolem se rozlehl majestátní hlas: "Děkuji, že jsme se tu sešli v takto hojném počtu. Celé se to událo narychlo, ale věřím, že pokud neprodleně zareagujeme, můžeme se vyhnout přílišným obětem na životech."
Osazenstvo stolu se netvářilo zrovna ochotně.
"A musíme? Nemůžou si pomoct sami?"
"Vždyť je to pořád to samé dokola."
Paní Jeskyně se zamračila: "Takovýto přístup jsem nečekala. Od lidí možná, ale od božstev nikdy."
"Nejsme na tohle už trochu staří? Žádný osud stejně není. Ti dole si to dokáží podělat i bez naší pomoci, tak ať si hrdinu vyberou sami."
Tahle schůze se ještě protáhne.

Jednou se před ni dostaneme všichni. Lhostejno, zda se budete bránit nebo ne. Od momentu, kdy se setmí, se nebudete chtít ani bránit, ani vzdávat. Vůle už nebude vaše. Měli jste se snažit dřív.
Bude tam sedět, majestátní a krásná a bude jedno, čemu jste kdy věřili. Snědý dveřník, který zná všechny jazyky světa, vám pošeptá, že předstupujete před tu, která rozhoduje. Před tu, která posílá a povolává.
A ona se na vás podívá, trochu důvěrně a trochu arogantně, a smutně řekne:
"Ty už tam nepůjdeš. Učinila jsem tě člověkem, ale choval ses jako celá řada zvířat. Už ti nevěřím."

Objektivně vzato to bohové nemají lehké. Teď mluvím o těch, co k sobě mají další spolubohy a široké příbuzenstvo podobně postižené nesmrtelností a dneska můžou nanejvýš oslňovat hromem před bleskem. U všemocných samosestvořivších je to pochopitelně jinak, ale o tom jindy.
Jasnačka, doba se mění. Ale fakt se vám zdá porod osminohého koně prča? Opravdu si myslíte, že na Olympu se celý den jen pije nektar? Ne, být bůh je tvrdá práce.
To vám jich není líto, smrtelníci? A přitom v ně nemusíte věřit, fakt ne. Jim docela stačí, že mohou věřit ve vás. Tak se chovejte lépe, moji drazí.

Následoval jsem tě, když jsi tajně utíkal pro svátost oltářní. Skrýval jsem tvé stopy vprostřed noci, zatímco jsi zarýval kolena do kamenné podlahy budečského kostelíka. Bděl jsem u tvého lůžka, abys mohl dopřáti oddechu svému vyčerpanému tělu. Jen my dva spolu jsme sklízeli obilí, jen já jsem ti pomáhal stvořit tělo páně.
Jedinkrát jsi mi nedovolil sledovat tvé kročeje, věděl jsi, že na jejich konci tě čeká smrt. Nechtěl jsi, abych ji spatřil.
Však já pomstil tvou prolitou krev. Nelituji života, který jsem položil pro tvou mučednickou smrt. A nejmilostivější Bůh dovolil mi spočinout i ve smrti po tvém boku.