Mytologie

Buším na ulitu.
"Spím!" "Vstávej, šneku, musíme vyprávět Tyfónkovi ..."
"Spím!"
Hlavní postava mých pohádek je náladový až běda, musím hledat pomoc jinde.
Jsem v zahradě, hele, támhle jsou Adam s Evou, mávají, jasně, vždyť se známe, ale ne, Adam hrozí pěstí, raději mizím.
Uprostřed davu, "Ježíše či Barabáše?", volám "oba", ale to asi těžko změním.
Voda, voda, spousta vody ... Noé mi podává pádlo, ale o něm jsme povídali už včera.
Kolem pluje Odysseus, to je ale dlouhé, to bych uspávala hodinu.
Pořád uprostřed vod, přilétá pták a klade vejce ... už to mám!
"Tyfónku, chtěl bys něco slyšet o egyptské kosmogonii?"

Dlaní zkoumal tisíckrát každý její rys, než se s dlátem přesunul dál. Když se blížil ke konci své práce, celé hodiny hladil dlouhé linie jejích křivek. Byly přesně takové, jak je stvořil, nemohl se ale zbavit dojmu, že jen následoval vedení nějaké moudřejší ruky. Stála tu před ním slonovinově bledá. Podíval se jí do očí a promluvil na ni s takovou něhou, jako by šeptal slova lásky milence. Byla dokonalá. Jeho Galatea. Božská, krásná Galatea. Kdyby jí bohové darovali život, byl by tím nejšťastnějším mužem na světě. Roztřásly se mu ruce, když si to uvědomil.
Pomoz mi, Afrodité. Já miluji.

Ostrůvky vystupující z modrých vln. Čtyři hlavní hornaté útvary obklopené vodou. Japonsko. Země vycházejícího Slunce. Potomek bohů. Velká země četných ostrovů.
Izanami a Izanagi. Dva božské protějšky, jež se spojily a daly vzniknout pozemskému národu i bohům. Pár milující se až za hrob.
Zde počíná mýtus o božském původu japonského národa. Zde kořenní tvrzení, že šintoistou se může stát pouze Japonec. Rodná hrouda předurčila tento národ.
Izanagiho dcera Amaterasu poslala svého vnuka na zem vládnout. Stal se císařem a s ním vznikl rod odvozený přímo od bohů. Až do konce druhé světové, kdy se císař božství vzdává vyhlášením nové ústavy.

Khalid zemřel. Jeho ka opustilo tělo a vydalo se na pouť do podsvětí. Když konečně stanul před Anubisem, čekalo ho překvapení.
„Kde jsou váhy? Moje srdce…“
„Museli jsme se jich zbavit, ten krám jen zdržoval. Teď už vedeme jen písemné záznamy. Thote, sem s tím.“
Přejel očima po svitku papyru a hlasitě hvízdnul.
„Ammut, pojď, vem si ho!“
Khalid jen zařval, když ho nestvůra pozřela.
„Počkat, říkal jsi Khalid nebo Khaldum?“ zarazil se Thot.
Anubis se chvíli drbal za ušima ve snaze rozpomenout se.
„Já ti ani nevím. Ono to stejně bude jedno, podívej, kolik lidí dneska musíme ještě odbavit.“

V hospodě na rozcestí vedli tři starci spor o vznik jejich světů.
„Ten můj vznikl ze zpěvu. Vyzpívali jsme si ho kdysi dávno pod Ilúvatarovou taktovkou. Byl jsem u toho.“
„Moment. Můj svět, můj druhý svět, ten kde jsem byl na návštěvě, ten který jsem pomohl založit, zkomplikovat i zachránit, ten přece taky vznikl ze zpěvu. Netušil jsem tehdy, že lvi dovedou zpívat. Vůbec jsem věděl málo."
„Ale kolegové, nehádejte se. Buďte rádi, že má ta vaše hrouda slov a příběhů takový pěkný počátek. V naší pozemské mytologii si musíme často vystačit s mrtvolou nějakého obra a jeho tělními tekutinami.“

Zalovil ve sklenici a vytáhl pěkně uleželého utopence. Láhev piva otevřel o stolní desku a pak se spokojeně rozvalil do křesla. Konečně volný večer.
Derby začínalo, když začal zvonit telefon.
“Musíš přijet! Mladej převážel ňáký ožbrundy, co mu místo penízků dali každej cucnout ňákýho patoku. Je pod vobraz. V takovym stavu už ho nemůžu pustit k bidlu. V Barmě je hladomor. V Číně zemětřesení. Už se jich tu na břehu nahromadilo tolik, že mi přepadávaj do řeky. Do hodiny tě čekám, musíš to místo mladýho vzít!”
Cháron od Černého Mostu si povzdechl. Tihle mladí. Vůbec nevydrží tolik, co stará garda.

„Máte fantastickou knihovnu,“ řekl Phil.
„Oh, děkuji,“ špitla. Kráčela vedle něj tak tichounce, že si občas musel ověřit, jestli tam skutečně je.
„Klidně ji využijte. Chci, aby vám to čekání uteklo co nejpříjemněji,“ usmála se. Koutkem úst. Ale nádherně.
„Ach, Hel,“ rozesmál se agent, „existuje riziko, že se mi zpátky nebude chtít!“
„Na někoho, kdo úpí v Podsvětí, vypadáte neuvěřitelně spokojeně.“
„Na někoho, kdo mu vládne, jste neuvěřitelně milá.“
„Ale kdepak. Jen si myslím, že všechno by mému otci projít nemělo.“
Vzdáleným dveřím působivě zavrzaly monumentální panty.
„Vida. Zdá se, že tu máte svého… Orfea.“
Phil se ztěžka nadechl.
„Clinte?“

Srdce jej v hrudi kruto búšilo, pripomínajúc jej, že je nažive. Plné úzkosti, bolesti a vzrušenia sa trepotalo v kostenej klietke kvôli jej jedinému, kvôli tomu, ktorý ju uväznil. Čakala ho každý deň, trpezlivo hľadela do doliny. Ale deň prešiel a nikdy sa neukázal a vtedy ňou zalomcovala zlosť, skrývajúca žiaľ. Oči jej v žiare zapadajúceho slnka pomstychtivo zažiarili, otvorila ústa a začala spievať. Vždy sa našiel niekto, kto zablúdil k jej jazierku, kto ju v noci zahrieval v objatí. Ale nikdy to nebol on a za to nasledoval trest. A keď nymfine slzy vyschli, opäť sa zahľadela na východ.

Pán tvorstva nespokojeně pohlédl do dokonale symetrické jámy, u níž trávil celou věčnost. Uvnitř na zářivě zeleném podkladu šuměla přes zrnka písku modrá stružka a na miniaturních stromech zpívali droboučcí ptáčci. Na jedné straně jámy se spustil déšť. Na druhé straně se z hlíny zdvihaly obláčky páry.
Pán tvorstva se sklonil ke skupince čtvernožců. Měla to být nejvyšší forma života. Závěrečný majstrštyk. A zatím... Jedno ze zvířat vkročilo do vody, zakolísalo, nohy odpadly a po těle zanedlouho nebylo ani památky.
Pán tvorstva znechuceně sebral celé stádo a hodil ho přes okraj. „Dobře, jíl nefunguje. Začínáme znova, beta verze číslo dvě.“