Pověsti

Učitelka v první třídě ji učila číst, psát a počítat.
Ona sama se naučila našlapovat neslyšně.
Maminka je smutná, unavená a potřebuje spát.
Naučila se smotat smutky do malé černé kuličky, na kterou se nemyslí. Ne v danou chvíli.
Maminka se už neprobudí.
Naučila se nebýt vidět.
Cizí v děcáku, cizí ve škole, cizí všude.
Natálie ví, že všechno, co se naučila, bude potřebovat právě teď, právě tady.
Zatají dech a hodí na obra vyčarovanou síť. Jeden rychlý pohyb a na dlani se zachvěje zlaté srdce.
"Vrátím ho zpátky odkleté," zašeptá prázdnému místu v měděné hrudi, "slíbila jsem to skřítkům."

Do skřítčí tajné komůrky se vejde jen Natálie a kobold. Třese se strachy, proto se Naty snaží mluvit klidně.
"Jste skřítkové místních zlatých dolů. Z rozmaru nebo troufalosti jste vytvořili obra. Dolní král po něm zatoužil. Vzbouřili jste se a byli zavrženi."
"Byli jsme silní a stateční. Nakratičko. Pak už jen sami."
"Dokud nepřišla ona. Odkud? Kdo je?"
"Divá žena. Zavržená pro zapovězená kouzla. Prokletá ke ztrátě tváře. Slabá. Prohraná?"
"Poražená. Tak mi zrovna nepřipadala."
"My ji litovali a pomohli. Ona se uzdravila a čarovala. Obra oživila. Nás ujařmila. Nutila k věcem, co jsme nechtěli.."
"A nemáte toho už dost?"

V nazlátlém světle podzemního sálu lákavě prostřený stůl, František ale nemá hlad, stejně jako v noci nepotřeboval spát.
Vpíjí se do tváře krásné paní, oči nestačí, má pocit, že ji vnímá celou bytostí.
Je nádherná, okouzlující, jedinečná, jediná.
Když však paní náhle odspěchá, pouto pohledu se přetrhne, myšlenky rozutečou.
Kostičky chleba. Jistota a bezpečí. Táta.
Tenoučký kořínek v podlaze. Náruč a něha. Macecha.
Snídaně ve dvou. Láska a blízký člověk. Natálie!
František prudce vyskočí, ona se ale vrací a je rychlejší. Lehce se dotkne jeho zápěstí, očima zaklesne do jeho a on se dívá.
Její tvář je jedinečná. Nelidská. Cizí.

„Jakub Krčín nás, sedlčanské konšely, zve v neděli odpoledne do kňovické hospody. Osobně projednat a uzavřít záležitost poddanství, kterou už dlouho řešíme,“ oznámil městské radě purkmistr Tomáš Labuť. „Všichni víme, že tady,“ ukázal na truhličku na stole, „máme potvrzen statut svobodného města. Vezmeme ji s sebou a křepenický pán musí uznat, že nejsme jeho poddaní. Hlídat ji během rokování bude tady písař.“
Jak se purkmistr mýlil. V kňovické krčmě nechal třeboňský regent vystrojit hostinu a narazit soudek malvazi. Celá sedlčanská městská rada se opila jak zákon káže. Vychytralý Krčín sebral cennou truhličku, a tak se Sedlčanští stali jeho oddanými poddanými.

Bůh moří Susanoo rozzlobil svou sestru Amaterasu, bohyni Slunce. Ta zašla do jeskyně a zasunula za sebou kamenné dveře. Svět se rázem ocitl v hluboké noci. Zlí duchové řádili neslýchaným způsobem. Ostatní bohové se snažili Amaterasu vylákat ven, ale bez úspěchu.
Až bohyně Ame-no-uzume popadla velký sud se saké, nápoj vylila a na obrácený sud začala vší silou dupat. Strhující rytmus chodidel byl natolik silný, že způsobil sesuv kamení a odkryl vchod do jeskyně.
Amaterasu, vylákána hlukem, vykoukla, bůh Tadžikarao ji chytil za vznešenou ruku a vytáhl ven.
Tak se vrátilo Slunce do Japonska.
Tanec Ame-no-uzume připomíná dodnes buben taiko.

Natálie s Věrou se obejmou, vše bylo vyřčeno, vše nevyslovené pochopeno. Pak se Naty jemně vyvine: "Vrať se domů".
"Ani náhodou," vyhrkne Věra, "jdu s tebou. Chci zpátky svýho chlapa. Chci ti pomoct. Až budu po vsi chodit s bubnem, nechci poslouchat, že čekám dítě s cvokem. A pokud budu muset, chci vědět, že jsem udělala všechno, abych tomu zabránila. Chci, aby moje dítě mělo tátu. A už ani slovo!"
Skřítčí dveře jsou zavřené kouzlem. Sotva začne Naty rozmotávat první vlákna, ucítí Věřinu ruku a příval síly. Není magická, je ženská, dospělá, mateřská.
Lupnutím zlomí kouzlo a dveře se otevřou.

Natálie si neví rady. Budeč? Jsou prázdniny. Vyšehrad? Pelhřimovská odnož je k ničemu. Na Frantu myslet nechce a nemůže, jeho rodina je magicky slabá. Ona žádnou nemá.
Bezmyšlenkovitě se dotkne tenoučkého prstíku kořene, který vykukuje z půdy. Uvolní se, celou mysl upne k lesu a prosí. Cítí rosu na špičkách jehličí, pomalu se spouští mízou do kořenů, hlouběji a dál, do podhoubí. Do mozku se jí vypalují čáry, splétají se do vzorů, tvoří cesty. Od stromů ke skálám a kolem nich, všudypřítomné. Na jednom jediném místě se kořeny od skal výrazně odtahují. Natálie ulehčeně vydechne.
Tam mají skřítci tajný vchod.

Na pelesti Věřiny postele sedí její maminka a něžně ji hladí po vlasech.
"Včera šla do lesa ta mladá z Kámena, taková ta... divná. Ještě s nějakým klukem. Doteď nepřišli. Tak jsme si s Karlovou mámou říkaly, když jsi teď... Do Karla nic není, nemáte kde bydlet.. Jestli by nebylo lepší.."
Vyletí z postele: "Lepší? Co by bylo lepší? Nemocnice? Zákrok? Není mi pět a tohle by nebylo trhání mandlí, mami!"
Vyřítí se z domova, běží, neví kam.
U lesa zakopne o schoulenou Natálii, jedním trhnutím ji postaví na nohy: "Jestli je pravda, co se povídá, koukej začít něco dělat!"

Podzemními cestičkami následuje skřítka do prostorného sálu. V něm František popíjí čaj s ženou, jejíž tvář se mění. Mladá, vrásčitá, krásná, dravčí. Neuchopitelná.
Ukrytá ve stínech zavře Naty oči. Ženský monolog začnou narušovat spodní proudy.
"...zkusila jsem kdysi, ale nějak to nedopadlo..."
Nechtěl tu být. Navíc mi překážela ta jeho husa.
"...dlouho jsem byla osamělá..."
Koboldi nechtěli uklízet těla. Nemohla jsem riskovat.
"...další nebyl vhodný..."
Páchl těhotnou holkou.
Naty vykřikne pohoršením.
Franta se na ni podívá: "Pokud se neumíš chovat, Natálie, běž raději domů."
Žena se spokojeně usměje.
Natálie ucítí na rameni studenou ruku. Měděně září a tíží k neunesení.

Franta nepřestává zaříkávat, Natálie ale cítí, jak je už unavený. Zavře oči a dělí se o svoji sílu.
Náhle pod víčky zabolí ostrý záblesk, země vydá hluboký zvuk, pak svět ztichne. Natálie se vytřeštěně rozhlíží, zůstala sama. Připadá si nepatřičná. Nechtěná.
Zapře se a čaruje. Zaklíná a zaříkává. Prosí. Pak už jen buší pěstí do kamene.
"Otevři se!"
"Alohomora!"
"Open!"
"Zaklínám tě, nech mě projít!"
Na mellon a sezam už nedojde, vyčerpaná se zhroutí na zem.
"Jsi-li zvaná, vejdi," ozve se za ní tichý hlásek. Kobold. Chytí ho pod krkem a zasípá: "Pusť mě, nebo otevřu tu skálu tvojí hlavou!"