Pověsti

"Goleme, jdi na půdu synagogy a tam ulehni."

Poslechl, a oni tři se dali do rokování.

"On jenom plní příkazy. A to, že je plní doslova, je naše chyba, ne jeho."

Bylo to snad ještě těžší, než rozhodování o jeho stvoření.

"Jsme opravdu tak moudří, abychom ovládli tajemství hmoty?"

"Vykonal mnoho dobrého, pomáhal obci, ochraňoval nevinné, trestal bezpráví, ale můžeme vyloučit zlý skutek? Kdo ho bude ovládat, až my tu nebudeme?"

Nakonec se rozhodli. Vyšli na půdu, kde golem ležel. Rabín se na něj naposledy podíval, a pak smazal první písmeno na jeho čele.

A z pravdy se stal mrtvý.

I šel mladík v neděli do kostela a proti sobě uviděl starou ženu. Shrbená, s černým hávem a kosou klopýtala po prašné cestě.
"Kampak, paninko, kampak?" zeptal se. "Do kostela nejdete?"
"Inu, pracovat musím. Dříve jsem na koni jezdila, s mečem se oháněla... Ale časy se mění."
Mladík se podivil. Stařenka na koni a s mečem?
"Teď musím kosou kosit. Pole jsou zatím prázdná, ale brzy nebudou, nebudou."
Mladík pohlédl na pole, plné zlatého obilí.
"Straší vám ve věži, babičko?" odpověděl jí.
"Kdepak, panáčku. Pro tebe jsem si prvého přišla," usmála se Smrt.
A tak přišel mor do Českých zemí...

„Jen počkej, Tebe nenapadne přespávat u "kamarádky", jen co uslyšíš o hlasech z hlubin!“
„A co jsou hlasy z hlubin?“
„Nikdy jsi je neslyšela? Ozývají se po půlnoci zpoza zavřených stanic metra a děsí pejskaře kvílením z kanálů. Jsou odsouzeny k věčnému bloudění pod zemí, kde nejsou jasné hranice! Jsou to nebožáci, navěky trestaní za svůj nedostatek lokálního patriotismu, nebo dokonce otevřený unipragopolitismus! Provinili se - strávili noc na jiné části, než jim náleží - a proto byli zakleti k pobývání pod zemí a věčně marnému hledání domovské části, kterou tak bláhově opustili! Proto tak úpí a navěky skučí, rozežíráni výčitkami svědomí!“

Vdova Patrčková překvapeně hleděla na ženu v bílém, kterou potkala na cestičce v podhradí. Nějaká šlechtična, ale hrad byl pustý...
Paní s vlídným úsměvem vyzvala vesničanku, aby ji následovala. Vedla ji k jakési temné díře kousek pod hradem. Patrčková zdráhavě vstoupila do dlouhé, jasně osvětlené chodby.
Na konci byla místnost - plná zlata. Něco takového chudá chalupnice nikdy neviděla. Strach ji rázem přešel, dychtivě si nabrala plnou zástěru. Paní ji vyvedla ven a - zmizela.
Když se Patrčková vzpamatovala, napadlo ji: Tolik zlata, proč si nenabrat víc? Vysypala zástěru a šla zpátky. Jenomže chodba zmizela. A vysypané zlaťáky už také nikdy nenašla.

"Depak, Terezko, ty jsi ze všech děvčat ta nejkrásnější. A v dívčí kráse já se vyznám, to mi můžeš věřit, však jsem sloužil u dragounů. Stačilo obléknout modrý kabátec a ženský mi samy padaly do náručí. I jedna vopravdická hraběnka mezi nima byla - no nelžu, proč bych to dělal. Div, že jsem si uherskou nemoc neuhnal."

Terezka na něj hleděla smutnýma očima a mlčela.

"Jenže vono se to časem omrzí. Nakonec člověku chybí vobyčejný lidský porozumění. Depak," vzdychl starý pán a roztržitě pohladil Terezčin kamenný nárt, "depak, holka, k žádný jsem nikdy tak upřímnej nebyl, ty jediná mi dovopravdy rozumíš."

Král Kandaulos se na svou ženu nemohl vynadívat. A nestačilo mu, že ji vídá sám.
"Nikdo nemá takovou ženu jako já!" chlubíval se svým vojákům.
Až jednou slova nestačila.
"Vsadíme se? Určitě jsi lepší nikdy neviděl," šeptal strážnému.
Pak ho potají přivedl do ložnice a ukázal mu královnu, jak ji bohové stvořili.
Brzy nato byl strážný předvolán k ní.
"Viděl jsi mě tak, jak smí jenom manžel," pravila. "Vyber si. Buď se staneš mým manželem ty, nebo se postarám, abys přišel o hlavu."
Vybral si.
Kandaula smetl palácový převrat. Nový vládce Gýgés si vzal královnu a založil mocnou lýdskou říši.