Pověsti

Byla milované dítě. I když by té lásky nemuselo být tolik, říkala si někdy, ale hned se zarazila, protože to přece otec dělal pro ni.
Když se narodila, vědma předpověděla, že královu novorozenou dcerku zahubí had. Proto princezna trávila léta na ostrůvku, kde byly jen malé štíhlé ještěrky a ptáci.
Každý den jí loďka přivážela voňavý chléb, sýr, ovoce a víno. Když hračky vystřídalo hedvábí a perly, chodila po břehu a zpívala, aby jí Bůh dal sokolí oči a labutí peří.
Jednoho dne v košíku s jablky, co otec poslal, nahmatala zvláštní hladkou věc. Ucítila pohyb a bodnutí.
Potom letěla.

„Vím, že mě čeká trest,“ řekl uhlíř. „Ale nepytlačil jsem svévolně, Výsosti, mám rodinu a doma není co jíst. A Vaše Jasnost o dva chycené králíky určitě nezchudne.“
Knížeti se cosi na uhlíři zalíbilo. Pokývl hlavou a řekl: „Chci ti dát možnost zachránit si život. Prý jsi dobrý v pití vína. O mě říkají totéž. Navrhuji ti tedy toto. Potvrdíš-li skutkem svoji pověst a udržíš-li se mnou v pití krok, udělím ti milost. Nevydržíš-li, stihne tě trest.“
Po desátém vypitém poháru byl kníže udiven: „Obstál jsi své pověsti, uhlíři. Udílím ti milost. A abys nemusel pytlačit, jmenuji tě knížecím uhlířem.“

Přidal se téměř nezpozorován, málo mluvil a vrhal mnoho výmluvných a výmluvnějších pohledů. Nic nedělal, ale z hrnce si vždycky nabral nejvíc. Na schůze nechodil - aspoň nemohl nic zkazit. Zkoušky horou nebral vážně a poškleboval se. Zkrátka otrava. Nikdo už se s ním nebavil a to mu neustále zvedalo náladu. Výprava ale pokračovala a velký šéf stále tvrdil, že čím víc rukou, tím víc... rukou.
Dav se chvěl očekáváním, když vystupoval na další potenciální horu.
"To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!"
Jásot a slzy upřímné radosti neměly konce.
Vetřelec zoufale zavyl. "To chcete říct, že pivo nebude?!"

Vládla temná noc. Vesnice byla ponořená do ticha, měsíc jasně zářil.
Na dveře domku dopadla rána.
Nablízku se rozštěkal pes, další se přidali.
Domek ale zůstal tichý.
Další prudké klepání.
Ale stále nikdo neotvíral.
Do třetice zaznělo klepání.
Tu zaplála jiskřička světla, zazněly kroky. Snědá žena s tmavými vlasy zabalenými v šátku otevřela dveře.
Muž vešel dovnitř. Nepromluvil, žena na něj mlčky hleděla. Na rameni měl krvavý šrám.
Tak tomu bylo vždycky.
Protože když se vlkodlak vrací domů, je za dveřmi nejprve lítá šelma, která by roztrhala i vlastní ženu.
Až po třetím zaklepání je zase člověkem. A může vstoupit.

Pacovskému panství vládla krutá paní, služebnictvo týrala, pro poddané byla ztělesněné zlo. Jednou o senoseči jela na hrad Kámen a zkrátila si cestu přes louku, kde lidé kosili trávu. Jakmile kočár vjel na čerstvě posekanou louku, začala se pod ním propadat zem, jakoby se na tom místě znenadání objevila bažina. Poddaní zachránili kočího, a pak se mlčky odvrátili, hluší k nářkům a slepí k zoufalství zlé paní. Volala, plakala, prosila, kámen by se ustrnul – marně. Nakonec slibovala – peníze, úlevy, žádnou robotu. Naslibovala hory doly, než se poddaní smilovali a vytáhli ji.
Vrátila se na zámek a okamžitě nařídila zvýšit daně.

Měl manželku, čekali dítě. Oral, sel, sklízel, lopotil se na kamenitých políčkách, pro ně, pro rodinu. Měl malou chaloupku, strakatou kravku, slepice a kozu a cítil se jako boháč.
Už nemá ženu. Ani dítě nemá. Je vdovec, a přece si tak vůbec nepřipadá.
Jedna žena z Litohoště utopila svoje dítě. Když si svůj čin uvědomila, sama se zabila. Od té doby je na břehu litohošťského rybníka slyšet dětský pláč. Bílá postava na druhé straně se snaží přejít hladinu a dostat se k svému dítěti, aby jej utišila. Nikdy se jí to nepodaří.
Někdy se na ně v noci chodí dívat.

Kdysi dávno se pacovský občan Michal Čeřen vydal na pouť do Jeruzaléma. Když se do roka nevrátil, byl jeho majetek prodán a z výtěžku byl, podle Čeřenova přání, ulit kostelní zvon. Po létech vešel do pacovských bran sešlý stařík a zvon se sám rozezněl. S posledním úderem stařec, sám Čeřen, zemřel a zvon pukl.
Takhle se to vypráví dětem.
Nenechte se vysmát.
Čeřen byl mág, černý jako dehet. Vytvořil mocný artefakt, zvon, který proráží hranice, boří bariéry světů a podsvětí. Nikdo neví, kde je ukryt.
Pokud ho najdete, nenechte ho zaznít. Nevíte, jaké dveře otevřete. Ani to, kdo jimi vejde.

Žijeme v nádherném kraji, kde se Vysočina lehce dotýká jižních Čech, v kraji bílých bříz, hlubokých lesů, remízků v kamenitých polích. Žijeme mezi třemi vrchy, strážci zadumaných údolí, zpívajících potůčků, zeleného mechu, tichých lesních tajemství. Básníkův kraj, kraj perleťových mlh, zlatého listí, ševelícího rákosí. Přijeďte nás navštívit, kochejte se zjevnou i skrytou krásou. Ale dávejte dobrý pozor. Kdo se nechá vplést do sítí veršů, kdo se zapomene, už se nemusí nikdy vrátit zpět.
Ty české rybníky jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky!
My místní dobře víme, že básník měl vodníky v přízni. A jeho stezka vede kolem divoženek.