Pověsti

Velmi dlouho trvalo, než se k tomu činu odhodlali. Ale časy byly stále horší a horší, a spravedlnost a pravda spaly hlubokým spánkem. Nebylo možné je probudit. Jeho lid se začal bát. Potřebují ochránce.
Teď stáli na břehu Vltavy, vyčerpaní a zemdlení těžkou prací. Bylo po dešti, a nasáklá, mazlavá hlína s bahnem se jim lepila na šaty. Mlčky hleděli na své dílo, které jim pohled oplácelo mrtvýma očima.
Všechna potřebná zaklínadla už byla pronesena, a zbývalo jen poslední slovo. Slovo všech slov.
Roztřesenými prsty vyrýval do hlíny tři písmena slova, které probouzí.
Emet. Pravda.
V golemových očích zajiskřil život.

Pomáhat v obchodě pomáhá rovnat myšlenky a Natálie právě zuří.
Blbec. Proč zrovna já si musela vybrat Mirka Dušína? Old Shatterhanda kříženého s Aragornem? Vždycky hodný. Vždycky kladný. Vypadám vedle něj jako bezcitný cynik. Kdyby byl Karotka černovlasý, můžou ho podle něj kreslit.
Do proudu zloby se zavrtá hlas místní drbny.
"... a je prej úplně zmámenej, nejí, nespí, pořád by jen do lesa k černejm kamenům, máma ho musí doma zamykat. Doktoři i policajti jí poslali do háje a kluk je úplně jak uhranutej.."
Natálie si povzdechne.
U Kazi! Jsou chvíle, kdy je hrdinova přítomnost nevyhnutelná.
Natáhne se pro telefon.

Do ložnice vpluje Karlova matka. "Aby vaši neměli strach..."
Přeslazeným tónem vykázaná se odpotácí domů.
Odpoledne přijde parta a otázky.
Klopýtavě vypráví, jak duněla zem, jak měděně zazářil les a Karel náhle zmizel. Jak hledala, padala, hledala, až našla, jiného k uzoufání.
Nevědí, co jí říct.
"Nepodíváme se tam?" prolomí mlčení Jarda a ona k svému podivu souhlasí.
Les voní, zelený, krásný, dokud ticho nepřerve křik. Karel, strhané nehty i tvář, zatíná prsty do černé skály.
"Nemůžu ji najít!"
"Koho?"
"Královnu! Královnu podzemních cest."
"Kájo!"
"Nech mě!"
"Jsem těhotná."
Ozvěna si se slovy chvíli pohraje.
Pak spadnou do mrtvého listí.

Noční les přetvořil měsíc v labyrint, který kromě prostoru ohýbá i čas. Hodina a půl nekonečna, než najdou Věru, potlučenou, podrápanou, plačící. Téměř bezvládného Karla svírá v náručí.
Jarda a Tomáš ho, bledého a zpoceného, podepřou.
"Pojď, vole."
U křížku na kraji lesa ho náhle neudrží, rozpálenou tváří padne do trávy.
K božím mukám v polích je vystřídají Lukáš a Robin, pak z ledu do ohně, zimnice sklátí Karla do oranice.
Domů jej donese Libor sám, má sílu za dva.
Věra u něj prosedí celou noc. S myšlenkou na to společné, co přijde za devět měsíců, hlídá každý jeho dech.

Z pouti v Pošné se chasa vracívá s veselou lesem. Noc je chladná, přesto lze létu ukradnout chvilku ke krátkému milkování, k laškovnému pomuchlání. Stromy ani kameny nic nevidí, nic neřeknou.
Ráno na zlátenském statku chybí děvečka i čeledín. Rychtář dlouho nepátrá - oba mladí, oba svobodní. Rozáru, která mluví o zemi, co divně duněla, nikdo neposlouchá, všichni přece ví, že je bláznivá.
------
Z pouťovky se jezdí svozovým autobusem, jenže Lojza se vyblil na sedačky. To se nedá. Flašku rumu na cestu a vezmou to lesem.
Zem zaduní. "Techno, vole," zasměje se Jarda, ale pak zvážní.
"Kde je Karel a Věra?"

„Pane, co si zahrát poslední dvě hry,“ navrhl hraběcí protihráč. „Pokud vyhrajete, zorám dnes v noci skálu pod tímhle hradem. Když prohrajete, vaše duše propadne peklu.“ Jeho návrh hrabě Melichar hned přijal.
Kostky dvakrát zachrastily na stole. „No nevím, jak si teď poradíš, jednou jsi prohrál a jednou vyhrál,“ zasmál se hradní pán. „Takže já i ty jsme na tom stejně. Všechno i nic.“
„Já slovo plním,“ zareagoval oslovený. „Jen pojďte se mnou, Milosti.“ Před hradem vytáhl ze své brašny koně i pluh a během chvíle byla skála zoraná. „Teď vy, Jasnosti,“ zachechtal se. „Rovnou cestou k nám do pekla!“