Pověsti

Fandom: Pověsti/alternativní historie?
Pozn.: Když se tohle téma objevilo, myslela jsem, že si z nás někdo dělá legraci.
Bitva o Děvín byla lítá a krvavá, leč udatné děvy nakonec přece zahnaly muže na útěk a dosáhly slavného vítězství. Tím byla válka rozhodnuta. Kníže Přemysl přijal požadavky vzbouřených žen a svého syna zasnoubil s mladou Vlastinou příbuznou. Tak byla v Čechách zachována vláda žen.
Vládkyně z libušinské dynastie pak sídlily na Děvíně. Následující pokolení Češek vybudovala město, jemuž Libuše prorokovala slávu. A ačkoli bylo pojmenováno Praha, časem toto jméno zůstalo jen malému hradu na jeho okraji a město bylo nazýváno podle nádherného knížecího sídla.
Když pak dosáhlo největšího rozkvětu, velké básnířky dojatě psaly verše o zlatém Děvínu, tatíčku stověžatém.

fandom: pověsti/lehce, lehounce okrajově Česká kouzelnická škola ve Vídni
„Tak jsme konečně zpátky doma z té helénské ciziny,“ pronesl s úlevou hromovládný Perun.
„Jaké to tam bylo?“ zeptal se usměvavý Svantovít.
„Podsvětí mají úžasně vymakané, hlavně ostrahu,“ připustila Morana. „Myslím, že u nás provedu nějaké změny.“
Lada se zamračila. Stále se ještě zlobila, že ji Perun nevzal s sebou místo Morany.
„Úcta smrtelníků je na vysoké úrovni,“ připustil Perun. „Organizace na Olympu je však poněkud chaotická,“ dodal kriticky.
„Aby ne, vždyť jsou věčně namol,“ uchechtla se Morana. „Nektar - takovej přeslazenej hnus.“
„A ani to nepijou na pořádnej základ - ambrosie, co to je?“ přitakal Perun. „Není nad kance a medovinu!“

Když jsem ještě žila, byla jsem krásná a říkali mi Princezna.
Jenže já začala být na tu svoji krásu pyšná. Uvěřila jsem, že k životu stačí jen být pohledná a pak že si můžu dělat co chci.
A tak jsem byla krásná, ale bezcitná. Ubližovala jsem. A nejvíc těm, kteří mě i přesto měli rádi. Byli mou šancí jak se napravit, ale já to nevnímala.
Až jednou přišel trest.
Od té doby každou noc straším na těchhle opuštěných rozvalinách a doufám, že existuje naděje a odpuštění pro duši, která si konečně uvědomila své chyby a už je nikdy nechce opakovat.

Všechny úplňkové noci probdím.
O půlnoci vyjdu na hradby, oděná do sněhobílých šatů. V záři měsíce vypadám skoro průsvitná. Vítr cuchá mé dlouhé černé vlasy a pohrává si s hedvábím, které mám na sobě.
V zimě skoro umrzám, ačkoli chlad bych jako mrtvá vlastně ani neměla cítit. To pak venku tak dlouho nevydržím.
Často tam naříkám nad svým nešťastným osudem. Kdo mě konečně vysvobodí z mého skličujícího údělu?
Všechny úplňkové noci probdím.
Čeká se to ode mě. Jako zaměstnankyně místního hradu musím hrát bílou paní, běhat po hradbách v hedvábných šatech a úpět. Přesně to si totiž turisti přejí vidět.

Všude hustá mlha a navíc mrholilo. Počasí typické pro Bretaň. A řidiči budou autobus opravovat nejméně dvě hodiny. Kdyby tak místo té rachotiny měli pořádnou káru!
Zrovna uprostřed takové pustiny. Nekonečné planiny vřesu a hlodaše. Skoro neviděla na cestu. Ještě aby zabloudila...
Vylekala ji vysoká silueta - jen osamělý strom...
Místní pověsti už jí nepřipadaly jako zábavné historky, tady by jim skoro věřila.
Mlha prořídla. Vepředu se objevila široká vyšlapaná cesta.
Nablízku zazněl klapot kopyt. Objevil se kůň táhnoucí rozviklaný vůz. Udiveně pohlédla na maličkého mužíka s dlouhým plnovousem, který ho řídil. Vypadal zlověstně.
"Neztratila ses, děvenko?" zaskřehotal. "Nechceš si nasednout?"

V noci se les změní. Černé neklidné stíny matou. Kořeny chytají za kotníky, kameny se zrádně protáčejí pod nejistou nohou. Pavučiny se otírají o tváře. Větve se podivně kroutí, sklánějí se blíž a člověk rozumí i nerozumí šepotu listí. Tehdy se do mysli vplíží strach a srdce se sevře úzkostí.
Moderní racionální člověk však nepodlehne. Divoká zvěř se tu nevyskytuje a pohádky o strašidlech jsou k smíchu.
Vždyť není sám. Probliklo modré světýlko. Pohybuje se. Někdo si tam svítí mobilem.
Zahvízdá, aby na sebe upozornil, a klopýtavě zrychlí.
Později se najde na okraji bažiny ztracený klobouk a taška s notebookem.