Imaginárium

Jmenuji se Sobi. Vlastně Sobislaaw, ale Sobi zní líp. Každý mi tak říká.
Moje matka byla lirynuská siréna a můj otec námořník. Sirény námořníky žerou. Moje matka s mým otcem nejdřív měla mě - a pak ho sežrala.
Víc toho ze své minulosti nevím.
Neznám ani svou budoucnost - ne přesně, žádné detaily. Vím, že má cesta povede k lásce a ke smrti. To je vše. Vím, kdo byli mí rodiče, že budu milovat a že zemřu. Bojím se toho, co přijde kolem, ale má vůbec smysl se bát? Zemřu.
Jmenuji se Sobi a jsem postavou v příběhu, který ještě nebyl napsán.

Ten hlavní vtip u dveří spočívá v tom, že mají dvě strany. Dokud jsou zavřené, nikdy nemáte jistotu, co je na té druhé straně. Jistě, je tu jistá pravděpodobnost, ale nikdy ne úplná jistota.
Když máte ten správný klíč, můžete ovlivnit nejen zda se dveře otevřou, ale také kam.
A tady je ten hlavní problém. Ti mladí kouzlotkalci by pořád jen chtěli otevírat nové dveře na nová a nová místa, daleká, blízká, nejraději by s klíčem v ruce a jedněmi otevřenými dveřmi prozkoumali celý svět.
Ale že by po sobě jednou taky zamkli, to ne, povzdechl si unaveně starý zámečník.

"Hele, co se dneska děje s Wendy?"
Ačkoli by mnozí řekli, že lekce kouzlotkalectví v sobě zahrnují dostatečnou dávku zajímavosti, aby zaujaly učně školní problematikou zcela nedotčené, opak byl pravdou. Kouzlotkalectví je sice super, ale sebelepší škola je pořád jen škola.
"Prý se včera chytla s Paetrickem," naklonil se Erik ke spolužákovi.
Probíraná osoba vrhla přes třídu po Paetrickovi výmluvný pohled plný jistě zcela oprávněné zloby, jejíž příčina zůstávala utajena.
"Jo, vypadá to, že mezi hlavními elementy této záležitosti došlo k nějakému tření."
"Já ti nevím; podle toho, jak se tváří Paetrick, spíš k žádnému tření nedošlo," uchechtl se Erik.

"Justýne, dneska mě něco napadlo! Obchodníci říkali, že klenotníci ve městě shánějí housenky smrtníků; co nějaké nasbírat dole u řeky? Vyděláme si prachy!"
"Justýne, dneska jsem dostal boží nápad! V lese za vesnicí mají prý černopsi noru, kdybysme chytili jedno štěně a vychovali ho, to by bylo boží, nemyslíš?"
"Justýne, co bys řekl na výlet do města?"
"Justýne, víš, jak má starej Křepelka toho vypelichanýho valacha ve stáji? Co se na něm trochu projet? Aspoň se ta herka provětrá, ne?"
Příště, sliboval si Justýn, zatímco za trest kydal stáj starého Křepelky, příště už mu na ty jeho nápady řeknu ne.

Císařská večeře se neodehrávala potichu; takové večeře se nikdy neodehrávaly potichu. A koneckonců, ani nepatřily jen císařské rodině, protože všechna šlechta, která se dnes večer u stolů sešla, rozhodně nebyla s císařem spřízněná.
Hlavním chodem byla nadívaná klepeta korýšů. Jediný, kdo se na ně s chutí vrhl, byl nejstarší syn pána Gallena z Djersku. Poněkud obtloustlý chlapec stačil spolknout přesně čtyři sousta, když se s pátým v puse skácel k zemi; u úst měl pěnu.
"Řekl bych, že nyní se nástupcem rodu stává Gallenův bratranec Setchal, nemám pravdu?" oslovil císař nevzrušeně svou ženu a odsunul od sebe talíř s klepety.

"Kargaszgho-lung; jsi v pořádku?"
"Proč myslíš, že bych nebyla?"
"Já..."
Bílá vlčice se zarazila; najednou nevěděla, co říct. Koneckonců, nikdy nemohla pochopit pocity své přítelkyně. Její děti byly stále naživu.
S povzdechem nechala Kargaszghu-lung samotnou.
Dračice se svinula do klubka v nekonečném mlčení. Ne, nikdo z ostatních neměl nejmenší tušení, jaké to je. Byla zakladatelkou svého druhu, první z draků. Ona byla největší, ona byla nesmrtelná, uctívaná; všichni ostatní byli jejími dětmi.
Pak přišli lidé, se svojí nenávistí vtisknutou do železa a ohně. Přišli a zabíjeli její děti.
A ona cítila bolest jako otisk na duši za každé z nich.

"Přátelé, kolegové. Sešli jsme se dnes kvůli problému, který sužuje naši Univerzitu několik posledních týdnů a stal se již nezvladatelným."
Arcimistr se rozhlédl po shromážděných kouzlotkalcích. Všichni věděli, o čem je řeč - o zdivočelých knihách, které ožily nepovedeným kouzlem jednoho z učňů. Zprvu krotké knihy ale byly čím dál agresivnější, až se dveře do knihovny nedaly otevřít bez rizika úrazu.
"Arcimistře," ozval se jeden z kouzlotkalců, "kolik knih je vlastně v knihovně?"
Arcimistr se odmlčel. Odpověď - stovky a stovky svazků - stejně znali všichni.
"Je třeba nehledět na množství a postavit se k nebezpečenství čelem. Takže, přátelé a kolegové - na ně!"

"Jen sem poď, ty kryso zbabělá, natrhnu ti prdel!"
"Ty mně? Ty mně že natrhneš prdel?! Ty se ani nepoškrábeš na svojí vlastní, prašivej kydači stájí!"
Slunce stálo vysoko na obloze. Frank Ujeloteč a Vlastimír Ploskonožka stáli naproti sobě na návsi a hleděli si do očí. Frank třímal v ruce vidle, Vlastimír hrdě držel pohrabáč; kolty nebyly v okolí k dostání.
"Co myslíš, pustí se do sebe?" odehnal Záviš líně kloboukem pár much.
"Řekla bych, že ne; hlavně aby tu neudělali nějaký binec, kdo by to pak uklízel?"
"Stejně je to podivná móda. Co mají všichni s tím pravým polednem?"

Tanik pohnul mříží; ozvalo se zaječení, jakého by se i banshee polekala. Kočičí mučírna hadr.
"Co? Co je? Co se děje?" probral se strážný.
"Pravidelná servisní kontrola, pane. Tyhle panty si přímo naříkají o promazání, doslova. Jestli mohu-"
"Ne! Rozhodně ne. Nechte tu mříž na pokoji a jděte kontrolovat jinam."
"Jak myslíte, pane," pokrčil Tanik rameny.
O dvě noci později se do chodeb vloupal zloděj. Lákala ho vidina kořisti - korunovačních klenotů. Jedinou překážkou byl ten chrápající starý strážný a pootevřená mříž bez zámku, z níž se loupalo zlaté pozlacení.
Zloděj se neslyšně přikradl k mříži a lehce s ní pohnul.

"Mami, jaký byl vlastně táta?" zeptal se Sobislav u večeře. Podávala se námořnická omáčka s kousky vařených lýtek, s přílohou z mořských chaluh.
"Tvůj táta?" zamyslela se Lantheila. "No, určitě to byl fešák - daleko větší než ti opilci, co tudy normálně plují. Taky bych řekla, že byl na člověka dost statečný; dokonce se vrhl za svým kamarádem, aby ho zachránil před tetou Gallandëií, jen si to představ."
"To mi připadá dost hloupé."
"Takhle bys o tátovi mluvit neměl; i když ano, bylo to hloupé. Jenže mně tenkrát připadal jako hrdina."
A taky chutnal po zralých malinách, povzdechla si siréna zasněně.