Sandman

Po dvou, třech krocích pozná, že je to sen, sen jen pro ni. Písek pod tlapkami je měkký, podvečerní paprsky jí prohřívájí srst. Ve vzduchu jsou cítit pomeranče, mořská sůl a závan čerstvé krve. Na pahorku, ke kterému kráčí, se proti slunci zvedá strom. Je obsypaný jejími dětmi, dosud jsou slepé a holé, bezpečně sevřené v poupatech.
Když usedne k teplému kmeni, sedí vedle ní i on, nádherný černý kocour s hvězdami v očích. Beze slova se o sebe opírají a čekají, až děti s tichým lupnutím dozrají a začnou se pomalu snášet k zemi. Chytají je do měkkých tlapek.

Když první živý tvor otevřel oči a nadechl se, Sen učinil to samé.

"Zdravím, bratře," prohodila bledá mladá žena.

"Co se to děje?" Sen svraštil obočí. "Kdo jsi ty?"

"Jsem Smrt, tvá starší sestra," představila se mu.

Sen to zvážil. "Nerozumím," přiznal se. "Kdo jsem já?"

"Ty jsi Sen. Když bytosti usnou, budeš jim přinášet fantastické a děsivé vize a představy. Vydají se na cestu do prázdna a ty jim navždy budeš neviditelným průvodcem."

Sen se zamračil. "To zní... osaměle."

Smrt ho vzala za ruku. "Ano... ale já tu budu pro tebe."

Sen přikývl. Zahleděli se na první východ slunce.

"Bratře?"

"Hmm?" Sen neodtrhl pohled od řady rozpracovaných nočních můr.

Smrt k němu přistoupila blíž. "Co to děláš?"

"Přemýšlím."

"Nad čím?"

"Nedokážu se rozhodnout, na které noční můře mám začít pracovat dřív," zamračil se Sen. "Jsem... zcela paralyzovaný výběrem."

Zalapal po dechu, když ho Smrt popadla za ruku a začala táhnout pryč. "Co to děláš, sestro?" ohradil se Sen.

"Mám dost tvého fňukání. Jdeme do hostince."

***

Později nad korbelem piva si Smrt zahrála na dohazovačku a seznámila bratra s Hobem Gadlingem.

"To byl tvůj plán celou tu dobu, že?" obvinil ji Sen o šest století později.

Smrt se jen usmála.

"Tři slepičí pařáty."

"Hmm."

"Sedm očí mloka."

"Rozumím."

"Vejce baziliška. Hoď ho do hrnce."

"To si vymýšlíš."

"Ne, takhle ten recept vážně je! Podívej!" John Morfeovi ukázal knihu zaklínadel.

"Fascinující. Co to má dělat?"

"Je to elixír lásky."

"Dobrá, nechám se poddat. Na co potřebuješ elixír lásky?"

John si odkašlal.

Morfeus zúžil oči. "Constantine..."

"Fajn," John si povzdechl. "Je pro tebe, dobře? Viděl jsem, že jsi osamělý... a chtěl jsem pomoct."

"Constantine..." Morfeus uchopil jeho ruku. "Cením si toho, ale nepotřebuji elixír lásky. Mám své sny a..."

"A?" vybídl ho John.

Morfeus se pousmál. "Vážně to musím dodávat?"

Ne. Nemusel.

Staletí žil Hob v rovnováze. Bez stresu. Myslel, že světské pocity se mu už vyhýbaly. Pletl se.
Sevřel prsty vařečku a zamíchal v hrnci. Předpokládal, že záhy přibude jako přísada jeho rozdivočelé srdce a proskáče mu hrtanem do omáčky.
Pozval Cizince na večeři. Tentokrát domů. Pitomec.
Věděl, čím je. Vůbec se Morfea nezeptal, zda potřebuje jíst. Co konzumují antropomorfní vtělení?
Hobova nesmrtelnost byla velkým zázrakem. V minulosti byl vědec, taky věřící. A neměl odpovědi. Věda byla jako diferenciální rovnice, víra její omezující podmínka. Nevysvětlovaly nic.
Ani proč se bytosti starší, než je Bůh, rozhodl nabídnout něco tak přízemního jako večeři.

"Ach jo."

"Co se zase děje, Constantine?"

"Nudím se."

"Vždycky se nudíš."

"To není pravda. Když jsme měli sex, tak jsem se nenudil."

"Pamatuji si to jinak. Řekl jsi mi, že jsem jako zvadlá kytka."

"Ne. Řekl jsem, že se tváříš jako umučená mučenka. Což byla pravda."

"Prostě hraj dál."

"Nesnáším šachy. A nesnáším tebe."

"Buď potichu."

O pět minut později

"Šach mat."

"Konečně! Můžeme teď dělat něco zábavného?"

"Tys mě... nechal vyhrát?"

"A co když ano?"

Jeho šaty znenadání zmizely. John vyjekl. "To je podvádění!"

Přestal protestovat, když ho Morfeus povalil na postel. "Tuhle hru vyhraji doopravdy."

Políbili se.

"Ahoj, lásko," pronesl John, když se Sen za ním zhmotnil, zatímco si ohříval večeři.

"Jak jsi věděl, že jsem to já, Constantine?"

John se k Morfeovi otočil. "Jednoduše. Máš hned několik poznávacích znamení."

"Opravdu?" Morfeus povytáhl obočí. "Vysvětli."

Byl to příkaz, ale John ho hned neposlechl. "Nezapomínáš na něco?"

Morfeus si povzdechl. Přitáhl Johna k sobě a políbil ho.

"To je lepší," John se zakřenil, když od sebe odstoupili.

"Ta poznávací znamení, Constantine."

"Dupeš jako slon, páchneš jako opičák a funíš jako nosorožec."

"Constantine!"

"Jenom si z tebe střílím," John políbil Morfea na nos. "Viděl jsem tvůj odraz v mikrovlnce."

"Kde se vidíš za pět let?"

"Hmm?" Morfeus k ní otočil hlavu.

"Hloupá otázka, promiň. Pro nesmrtelnou bytost je pět let beztak jenom mávnutím ruky."

"Ve skutečnosti vnímám plynutí času stejně jako lidé," překvapil ji Morfeus. V očích se mu zablýsklo. "Sedmdesát let, které jsem strávil v zajetí, mi neuteklo o nic rychleji."

"Kdyby tu Burgess byl, nakopala bych mu zadek," pronesla. Dobře věděla, že Morfeus o lítost nestojí.

Fungovalo to. Jeho bledé rty se zavlnily v úsměvu. "Opravdu chceš vědět, co bude za pět let?"

"Ano."

"Budeš stále snít a já ti tvé sny naplním."

Usmála se. "Slibuješ?"

"Vždycky."

"Musíme se přestat takto potkávat."

"Proč? Chceš snad naši hru vzdát?" hladila rukou vlnky moře, z něhož ji přesně před rokem vylovil. Tak se poprvé setkali.

Sen nepůsobil nostalgicky. "Ne. Lidské bytosti se nemohou utápět ve snech a zapomenout žít. Je to neslučitelné se životem."

Pomalu se k němu otočila. Lítost v jeho očích byla horší, než kdyby se na ni zlobil. "Já před životem neutíkám!"

Neuhnul pohledem. "Jsi si jistá?"

Nic neřekla. Ne, nebyla.

Místo toho k němu natáhla ruce. Morfeus zprvu ztuhnul, ale dovolil jí, aby ho objala.

"Proč to tak bolí?" zašeptala.

"Protože jsi stále naživu," odpověděl.

"Jsem pán snů a ty mě nemůžeš porazit."

"Možná." Vztyčila hlavu. "Ale pokud mi nezakážeš přístup sem, budu se dál o to snažit."

Rozpoznal výzvu vepsanou v jejích očích. "Budiž. Nechť náš souboj začne."

***

Ze začátku volila útočný přístup. Když pochopila, že to k ničemu nevede, změnila strategii. Jala se vytvářet veselé věci.

Zábavní parky.

Divoké tance pod svitem Měsíce.

Řeky plné alkoholu místo vody.

Morfeus ji nakonec konfrontoval. "Co mají znamenat tyto bujaré strkanice?"

Usmála se. "Ukazuji ti, že naše zápolení nemusí být jen o bolesti."

Svraštil obočí. "Proč?"

"Není to jasné?"

"Ne."

Povzdechla si. "Líbíš se mi, Sne."