Sandman

Každé zrnko písku má svou váhu. Kamínek do mozaiky. Jeden sen.
Znám je všechny, už jen z jejich šumění poznám, který kontinent se právě uložil ke spánku. Každé má jinou barvu, červené, zlaté, modré, každý sen hraje jiným odstínem, zamilovaným, hrůzostrašným, šťastným.
Přehazuji zrnka, aby se dostaly na to správné místo.
A pak, konečně, mrknu. A okamžik v čase, zmražený navždy, se stává mým novým domovem.
Sem se můžu vždy vracet, když při potulkách myriádami lidských sny zatoužím po chvilce klidu. Odsud vždy odcházím, když mé rozhárané nitro chce ven.
Jsem Sen a můj palác je ze zrnek lidských snů.

„Apartmá s okny na východ,“ žádala dáma s šátkem od Hermese.
„Eustác miluje ranní sluníčko,“ doplnila dáma s diamantovými náušnicemi.
„Jistě, madam,“ řekl recepční.
„Eustác nesnáší hlučné lidi,“ pokračoval Šátek.
„Chceme prostě klid,“ pravily Diamanty.
Eustác bude nejspíš nesnášenlivý prďola, pomyslil si.
„V hotelu bydlí pouze ta nejúctyhodnější klientela, dámy!“
„Pokud se tu Eustácovi nebude líbit…,“ začaly Diamanty, “budeme si okamžitě stěžovat řediteli,“ dokončil Šátek.
„Uděláme cokoliv, aby byl pan Eustác spokojen.“ Hlas recepčního se táhl jako med. „Kdy ráčí přicestovat?“
„Je tady.“ Diamanty pozdvihly přepravku.
Recepční se střetl pohledem s omšelou lasičkou.
V očích obou se zračila nekonečná únava.

Obří loď v podobě oživlého topinkovače.
První prst.
Plechový král potkává Svíčku, která nezhasla.
A druhý.
Jablko, ve kterém zůstávají zuby a mění se v záplavu perel.
Třetí. Ječíš bolestí, ale teď nemůžeš přestat.
Křičící hejna racků nad krajinou z čokolády!
Čtvrtý. Krvavých šmouh už je plná zeď.
Vzpomínky na dětství, co přišly na návštěvu.
Pátý. Chytáš se za hlavu tím, co zbývá z tvých rukou. Múza se v zamčené místnosti šíleně směje.
Pozastavené kyvadlo. Včerejší oběd utekl s pěknou servírkou. A další nápad. A další. A tobě už nezbývají prsty.
Smlouvy se mají dodržovat, Madocu. Teď už to víš.

Má ji v sobě, tak jako všechno stvořené. Malou jiskru, kterou eóny mučí, dusí a popírá. Čas od času se mu připomene v tu nejnevhodnější chvíli. Na trůnu říše zatracených ucítí trýznivý závan soucitu. Pod prsty na klaviatuře se vetřou dva takty chorálu, který kdysi složil na Jeho počest. Pohlédne na západ slunce a zahlédne ostrou dokonalost krásy.
Trvá to vždy jen okamžik. Jeho sebeovládání je jako ocel tříštící všechno, co jí stojí v cestě. Prodlevy mezi relapsy jsou čím dál delší. Přesto se neobelhává. Vzepřel se nebi a byl z nebe svržen. Ale kousek nebe v sobě zabít nedokáže.

Přišel znova.
Duben.
Stejný, a přece jiný.
Kvetoucí stromy na Petříně opadaly všechny naráz.
„Země se otřásla,“ zašeptal mladík dívce a pod vonící závějí ji vděčně políbil.
Jinde následky nebyly tak neškodné.
Vládce galaxie Perisel si opařil nasávací chapadla horkým nápojem.
Hvězdy v souhvězdí Vzteklého psa se přeskupily do tvaru roztomilého voříška; následovalo desetiletí náboženských válek, než uctívači Psího kultu přivykli nové podobě božstva.
Galaxie Mu narazila do víčka a explodovala.
Modrá budka se řítila proti proudu času. Její pasažér mládl.
Stařík zastrčil zavařovačku s vesmírem za sklenice kdoulové marmelády a odšoural se do kuchyně.
Byl čas na šálek čaje.

Když byly ještě kočky nejmocnějšími tvory a vládly zvířatům i lidem, zapomněla jejich královna, že vládcům sluší pokora a milosrdenství. Zmámena svou krásou, mocí, chytrostí a silou začala pokládat svůj rozmar za zákon a krutost za spravedlnost. Až jednoho dne řekla: “Jsem bohyně. Kdo mi může co udělat?”
Toho dne prošel kolem jejího paláce velký černý kocour, pohlédl jí do tváře očima jako hvězdy a ona ztratila schopnost snít. Její spánek se začal podobat temné jámě a ona do roka zešílela a zemřela. Její nástupkyně pak dlouho vládly laskavou tlapkou. Pochopily, že budou-li potrestány podruhé, bude to trest nevýslovně přísnější.

Odpočíval v posteli, když přišla. Byl unavený, dýchalo se mu ztěžka, ale spát nemohl. Luštil křížovku a popíjel víno. Ani si jí nevšiml.
Mladá dívka v černém oblečení, ozdobená jen přívěškem. Odkašlala si. Zvedl oči.
„Přejete si?“ Jako by ho ani nepřekvapila.
„Pomalu půjdeme.“
Změřil ji očima.
„Čekal jsem něco jinýho.“
„Lebku, kápi, kosu?“ odtušila.
„To víte, slečno, jsem ze starý školy.“
„Takhle mi to sedí víc.“
„Je to divný. Nechcete s tím do příště něco udělat?“
„Do příště?“ zasmála se. „Ale víte co? Třeba jo.“
Egyptský hieroglyf znamenající život na čtyři.
Ankh, vepsal do křížovky. Ona tam už nebyla.