Sandman

Většina lidí se bojí mé sestry. Nechápu. Má sestra je nejférovější bytost, kterou znám. Spravedlivá. Nic neslibuje, nikoho nepokouší.
Na rozdíl ode mě.
To já ukazuju lidem, čím by mohli být. Nechávám je snít o dalekých cestách, o bohatství, kráse, o lásce. O životě, který by si beze mě neuměli ani představit.
A pak se ráno probouzejí sami ve svém starém světě. Nudní a průměrní zamíří do práce, kterou pohrdají. Dálky? Leda prstem po mapě. Krása? Mezi stěnami korporátní kanceláře sotva. Sliby chyby.
Smrt je přímočará, ale sny jsou synonymem pro podvod.
Jsem to já, koho by se měli bát.

Svět byl plný příběhů. Rozvíjely se mezi běžícími oblaky. Hrály si mezi zrnky vířícího prachu. Zurčely v kapkách vody. Byly všude. Stačilo se podívat, natáhnout ruku a uchopit některý z nich.
Pak pramen vyschl. Jeho pohled na svět se z vteřiny na vteřinu změnil.
Chvíli tápal.
Bál se.
Pak přišlo jaro.
Utrhl tulipán, zavřel oči a přivoněl k němu. Pak oči znovu otevřel. Pomyslel si - tulipán. Nic nenásledovalo. Nepřišla mu na mysl báseň, ani podobenství. Nezačala se mu před očima rozvíjet osnova třídílného románu, ani ho nenapadl námět na seriál - zaručený hit.
Inspirace ho skutečně opustila.
Richard Madoc se usmál.

je to asi na konci světa nebo možná uvnitř každého, to je úplně jedno, protože obojí je občas stejně nedosažitelné a hlavní je
ŽE VZDUCH TAM VONÍ JAKO STARÉ VZPOMÍNKY
a najednou cítíš, že se můžeš na kratičký okamžik dotknout dlaní nekonečné zdi vesmíru, ten otisk tam bude nějaký čas jiskřit a hřát tě
OBČAS SE TĚ NEPOZOROVANĚ DOTKNE A ZAŠIMRÁ
a to je přesně ta chvíle, kdy je ticho barevné a pojídá slova, je to tady a teď, kdy do sebe zuby zapadnou
Delirium umlkne.
„Vždyť to přece není potřeba říkat nahlas.“ A jeho smích je zvonivý a táhlý.

Krátká chvíle bouřlivé slávy dávno upadla v zapomenutí; byl jen mlčenlivým starcem, dožívajícím v domě své dcery.
Jenomže byl také dědečkem.
„Pověz mi pohádku!“
„Nějakou ti přečtu.“
„Chci vymyšlenou! Prosím.“
„Neumím vyprávět příběhy, zlatíčko.“
„Tak ji napiš!“
Odběhla za motýlem. Nespatřila trýzeň v dědových očích.
V noci ho probudila noční můra. Ta jeho měla podobu půvabné nahé dívky.
„Kalliopé!“ zaúpěl zděšeně. „Ne... už ne… prosím!“
Vír šílenství, krev prýštící z prstů. Jeho trest. Pamatoval si.
Usedla vedle něj, vzala třesoucí se ruce do svých.
„Svět by skončil, kdyby nebylo odpuštění, Richarde.“
Lehce ho políbila na tvář.
„Napiš té malé pohádku.“

Poslední stránku svého života četl s obtížemi. Špatně viděl na písmenka, i brýle už pomáhaly jen málo. Často se zarazil v půli věty a musel začít znovu od začátku. Spousta odstavců mu přišla přiliš složitých, některým slovům přestával rozumět. Unavovalo ho to.
Byla tam ale i silná místa. Vnouček se na něj poprvé usmál. Dcera mu přinesla buchty stejně dobré, jako kdysi pekla jeho maminka. Za oknem zazpíval kos.
Dočetl na konec stránky a zavřel oči. Když je znovu otevřel, stála před ním dívka s nejkrásnějšíma černýma očima.
“Co budu číst teď?” zeptal se.
“Co by sis přál?” usmála se.

Vím, že nejsem vzhůru. Pamatuju si, že jsem si vzala půlku stilnoxu, abych vůbec usnula. Teď stojím bosa na podlaze obludně velké stanice metra, ruce sevřené v pěst. Do dlaní se mi zarývají úlomky skořápek. Bezcenný roztříštěný dar.
Jdu hrozně pomalu, mramor studí do chodidel. Kdesi v dáli stojí jeho trůn, ztrácí se ve stínech tunelu, s každým krokem se vzdaluje. Marnost dne se vlévá do marnosti noci.
Pak ze tmy zazáří dvě hvězdy. Jde mi naproti. Z mých dlaní bere roztříštěné sny, jako by to byl ten nejcennější dar. Cosi mi říká, cosi dává zpět. Malou hvězdu. Jiskru naděje.

Úplně obyčejné ráno.
Pro snídani do marketu na rohu. Doběhnout autobus. Chytit výtah.
I když je mi jasné, že je to sen, poslušně vystojím frontu, nechám si ujet autobus a, abych nemusel čekat na další výtah, vyběhnu šest pater po schodech.
*
“Přizdispáč,” odfrkne Marvin Tykvohlav. Popcorn mu vypadává z vyřezaných úst.
Lucien, sedící v lóži vedle něj, si posune brýle blíž ke kořeni nosu.
“Naopak příteli,” poznamená, “Sny o zdánlivě obyčejných věcech jsou základními kameny Snění.”
*
Když otevřu dveře kanceláře, vzbudím se.
Další den. Další rehabilitace. Včera jsem konečně dokázal pohnout prsty na nohou. Teď už všechno půjde jenom líp.

Jeho pekelné souložnice ho milovaly pro jeho moc. Ona ho miluje pro vše ostatní. Proto mu vyzná lásku, až když se zřekne říše. Když mu Pán Snů utne křídla.
Tehdy ji poprvé políbí a odejde. Následuje ho zpovzdálí, nevtíravě, ve stínech. Jde v jeho šlépějích pouští, bouří a plamenem. Do paláců i bordelů, znetvořenou tvář zahalenou, ruku na dýce. Čeká, až ji bude potřebovat.
Přisedne k němu u fontány v Central Parku, když má oči prázdné jako papír.
“Nezůstávej se mnou,” řekne tiše. “V tomhle vesmíru nemám místo.”
“Mhůj vhesmír jhe tham, kdhe jsi thy.”
Tu noc se milují poprvé.

Z její říše se nikdy nikdo nevrátil. Neschopnost návratu byl její princip. Smrt o ní sama nikdy nemluvila. Nebyla tajnůstkář, ale žádným existujícím jazykem nešla popsat. Nebylo v ní absolutně nic a když se řekne nic, tak se nejedná o nicotu, ze které měl Aristoteles vředy. Její říše byla dokonalá absence hmoty a života, bez barvy, bez jediného zvuku. Nebyla nikde a zároveň se rozpínala celým vesmírem. Smrt se svou říší tvořila jedinou entitu. Její fyzická podoba měla být jen něco, co všem žijícím tvorům usnadňovalo přechod do nebytí, když nastal jejich čas. Je to jednodušší než najednou prostě nebýt.

Západ hořel. Nad mořskou hladinou zářila jedinečná a neopakovatelná kombinace barev.
Lucifer přes špičky propletených prstů sledoval, jak slunce zapadá za obzor.
Bůh byl opravdu umělec. Jeden každý západ slunce od stvoření do té chvíle byl jedinečným uměleckým dílem. Dokonce i v dobách, kdy ho mohly vnímat jenom améby v živném roztoku moří, plýtval Bůh svým uměním na dechberoucí podívanou končícího dne. Umělec od prvního do posledního dechu. Stvořitel.
Lucifer lehce nakrčil obočí. V hlavě se mu formovala myšlenka.
Tohle zvládnu taky, usmál se.
A když slunce zmizelo docela, vstal z pláže a vyrazil na cestu za stvořením vlastního vesmíru.