DMD č. 15. pro 15. 4. 2023. Téma: Bujaré strkanice

Stein si ostro premeriaval strážcu brány.
„Takže znova. Tvrdíte, že tade neprešiel nikto podozrivý... so ženou?“
„Nie, pane.“
„Kapitán!“ Jaroš sa vrátil z krátkeho výletu za bránou.
„Seržant?“
„Napriek tme som objavil zreteľné stopy. Odtlačky nôh, polámané konáre. A toto.“ Jaroš im ukázal prameň červených vlasov.
„Zaujímavé!“ Barbarič po chvíli našiel rovnaké vlasy aj na vojenskej uniforme. „Je Margita rusovláska?“
Cechmajster zbledol. „Čo si jej urobil?!“ Zaskočeného strážcu zvalil na zem a ovinul mu ruky okolo krku. „Kam Margitu odvliekli?!“ Stein mal čo robiť, aby ho odtiahol.
„Odpovedzte, vojak!“ rozkázal. „Seržant, pripravte nástroje!“
Hausser sebou lomcoval.. „Ja tú beštiu zahluším!“

"Jsem pán snů a ty mě nemůžeš porazit."

"Možná." Vztyčila hlavu. "Ale pokud mi nezakážeš přístup sem, budu se dál o to snažit."

Rozpoznal výzvu vepsanou v jejích očích. "Budiž. Nechť náš souboj začne."

***

Ze začátku volila útočný přístup. Když pochopila, že to k ničemu nevede, změnila strategii. Jala se vytvářet veselé věci.

Zábavní parky.

Divoké tance pod svitem Měsíce.

Řeky plné alkoholu místo vody.

Morfeus ji nakonec konfrontoval. "Co mají znamenat tyto bujaré strkanice?"

Usmála se. "Ukazuji ti, že naše zápolení nemusí být jen o bolesti."

Svraštil obočí. "Proč?"

"Není to jasné?"

"Ne."

Povzdechla si. "Líbíš se mi, Sne."

Tak mládenci, doufám, že jste si užili let, teď už musíme makat sami ... netlačte se na mě tak!

Je super že je nás tu tolik, ale vyhrát může jen jeden, tak si dejte pohov.

To jseš nějakej frajer, měříš sotva 50 mikrometrů, tak nedělej ramena!

Že tě vezmu bičíkem po hlavě, ty drzoune!

Bacha chlapi, imunocyty!

Slabší kusy odpadají, nabrali málo energie. Já si udělal pořádnou zásobu, tak to ostatní klidně můžete zabalit.

Sám to vzdej, ty bys zrovna sám nenašel ani pštrosí!

Ani nápad, kdoví co by z tebe bylo, to si nevezmu na svědomí, uhni mi z cesty!

Dorazit na Bohemians jako první spoj do centra poté, co v Ďolíčku právě skončil zápas, to prostě nechcete. Běžně přijíždím do zastávky rychlostí kolem 40 km/h. Teď jsem s dostatečným předstihem zbrzdil na 15, hledě s obavami na zelenobílou masu přetékající přes hrany nástupního ostrůvku. Obraz tramvajákovy nejtemnější noční můry hned po scéně, v níž figuruje koroner. Dav fanoušků čítal stovky těl napumpovaných adrenalinem a endorfiny, křepčící a halekající v hromadné extázi. Po několikaminutové opatrné jízdě ke sloupku jsem dalších 10 minut čekal, až nalezou dovnitř.
A pak mi někdo z nich ťuká na kabinu.
„Hej! Vozejčkář chce taky nastoupit!“

Majitel hotelu přemýšlí, jak ubytovat hosty do svých 100 pokojů, aby rychle zjistil, kde je kdo.

Když si budu psát seznam všech lidí a k nim jejich číslo pokoje, budu muset vždycky projít celý seznam, abych našel daného člověka...

Už vím! Přiřadím každému písmenu ve jménu číslo, který odpovídá pořadí v abecedě, pak je sečtu a vezmu zbytek po dělení 100 a do toho pokoje ho dám.

Ale co když takhle vyjdou dva lidi do jednoho pokoje? Nebo dokonce víc?

Tak je prostě dám do dalšího a v tom původním nechám lísteček, který mi řekne v jakém ten človek je.

Možná jsme na oslavu otevření ambasády hosty zvát neměli.
Jejich doprovod se tváří podmračeně, jídla a pití se zdráhají dotknout. Jen sami Faramir a Éowyn od všeho ochutnají, vyptávají se na naše písně, zapojí se i do tance.
Někteří z našich to trochu přehnali s kořalkou a horlí ukázat, že si z lidí nic nedělají. Zpěv je čím dál hlasitější a rej divočejší.

Najednou Beregond vleče Harûth za vlasy stranou a pod bradou jí drží meč.
„Tasila na knížete zbraň!" obviňuje ji. „Propadá hrdlem."
Jugháš se chytí za hlavu. „Harûth-hlupačko! Pusť ji, Beregonde. Ukážeme vám, jak se tančí maglilt."

Lucie slyšela starší sestru s kamarádkami na druhý konec domu. Rodiče jim dovolili udělat si u nich o víkendu přespání. Děvčata zrovna žertem sváděly polštářovou bitvu.
Lucie otevřela dveře do ložnice, svůj polštář držela v ruce.
“Můžu se přidat?”
Devčata se rozesmála, naposledy když se k nim ta malá holka přidala, tak to od nich pořádně schytala, až se rozbrečela.
“Když se nebudeš bát rány?!” sestra se jízlivě usmála.
Lucie se napřáhla a udeřila. A znovu a znovu. Po chvíli stála sama, ostatní ležely kolem ní a sténaly. Ta podkova co našla v kůlně a vložila do povlaku dost pomohla.

Athéna je dnes unavená.
Být bohyně je náročné, zvlášť když máte zastávat pozici té nejmoudřejší. Zvlášť v dnešní době.
A tak si prostě pozve na návštěvu Arachné. To děvče se na to jenom třese.

Arachné hned zjišťuje, co je potřeba udělat, s čím může pomoci, jak posloužit.
Milé.
Trochu zklamaně se ujme věšení prádla, ale za chvíli je zpátky od sušáku.
„Já se bála, že se ti dnes do kalhotek nedostanu, má paní. A hele,“ zamává kusem látky, „povedlo se.“
Athéna ji za žertík šťouchne, Arachné se nedá.
Pcha, moudrost, pomyslí si Athéna a svalí se s Arachné do peřin.

Všude, kde se objevil, byl zástup.
Často se k němu nedalo přes masu těl ani dostat jinak, než velmi kreativním způsobem (třeba nechat se spustit skrze střechu).
Občas se zdálo, že od nich utíká, nebo se jim vyhýbá (jednou jim prý dokonce odešel po vodě).
Když ho viděli jet do města na oslátku, propukli v radostný jásot.
Přesto, že jeho názory byly kontroverzní, v davech kolem něj vždycky panovala smířlivá, téměř pokojná nálada.
Lidé se tísnili a strkali, ale nebyla v tom ona obvyklá sobecká dravost.

Až dokud pod palácem Piláta Pontského nezačal ten samý dav volat po jeho smrti.