Tisíc a jedna noc

Když tisíc nocí spočteno už bylo,

král štastně usnul brzy nad ránem.

Pak nebe červánky se obarvilo

a zpěv slavíků zazněl altánem.

Zbytky noci když se do dne vytratily,

Šahrazád s králem čeká probuzení

od synů, pro něž spánek dlouhý není,

co za tisíc nocí se jim narodili.

Ať život dlouhý osud jim dopřeje

to každý by si přece přál,

ať strast a smutek málokdy k nim spěje,

jen růže s jasmínem jim voní v dál.

A večer, když se slunce dolů skloní,

vyprávět zas a znovu bude Šahrazád

pohádek jiných, nových, celý řad, 

co děti pořád chtějí po ní.

"A když všechna příkoří Osudu byla překonána, žili štastně a spokojeně, král panoval moudře a spravedlivě, a princezna mu byla věrnou manželkou, moudrou rádkyní, a celému městu dobrou královnou."

Dovyprávěla to, co vyprávět měla. Lůžko ozařoval bledý měsíc, král ležel opřený o pelest, ve tváři výraz naprostého klidu. Myslela si, že přemítá o tom, co slyšel, ale po chvíli si uvědomila, že spí. Vzápětí se ozval šustot z druhé strany pokoje a zpoza závěsu vykoukly tři střapaté hlavy.

"Jak dlouho tu posloucháte?"

"Už měsíc každou noc, mami," přiznal ten nejstarší. "Ale dneska se musel stát zázrak, že táta usnul první."

„Po tisíci a jedné noci nechal král Šahrijár pro její moudrost Šahrazád naživu,“ zaklapla knihu a nahlédla do postýlek. Malý Ahmed už spal, Fátima se na ni vážně zahleděla: „A žili šťastně až do smrti?“
Nadechla se.

Jistě, Šahrazád prožila plný život, zato královy dny byly sečteny a jeho smrt byla dosti bolestivá, když začal působit pomalý jed, který mu Šahrazád během vyprávění sypala do šerbetu - neboť usoudila, že žádný národ si nezaslouží mít takového krále, který bez mrknutí oka vyvraždí panny z celého města.

Ale na některé životní lekce je ještě brzy.
„Ovšem, maličká,“ odpověděla měkce, „až do smrti.“

„Vypadají jako rubíny,“ napadlo Šeherezádu. Sáhla si na krk jakoby pro vzácný náhrdelník.
„Už z toho blázním,“ uznala. Schoulila se na lůžku. Čisté povlečení bylo divně tuhé.
„Jako já,“ usoudila. Vezír v bílém plášti odnesl odběrové zkumavky s její krví.
Pořád nemohli přijít na to, proč ji král ještě nezabil. Byli přesvědčení, že to nebude jenom těmi příběhy, co mu každou noc vypráví. Třeba za tím bude krevní skupina, genetická příbuznost, kterou král nějak vytušil, hormony…
Měla by jim naznačit, že jí odběry na čilosti nepřidávají.
Včera se probudila vedle podřimujícího krále.
Ještěže ho uspala dřív než on ji navěky.

Tohle místo je kouzelné. Pohádkové. Čarokrásná zahrada, táhnoucí se do daleka, plná stromů, keřů, i bylin. Některé jsou známé - jabloně a hrušně, obsypané plody, popínavé šlahouny vinné révy, ostnaté větve šípkových růží. Jiné jsou naprosto nepovědomé, nepodobné ničemu z jakéhokoliv kouta světa.

Ale když se podíváme blíž, něco je divné. Vůně, co je tu cítit, jako by sem nepatřila. A i ovoce a květy jsou zvláštní, divně se lesknou, na omak tvrdé. Jako by nebyly živé.

Uprostřed zahrady je malý altán, a v něm, zavěšená u stropu, hoří lampa.

Hoří a čeká, hodinu za hodinou, na svého pána.

Na Ala'ad-Dina.

Bumtarata bum, bum, bum,
námořníci pijí rum.
Sindibád se mořem vleče, po cestě rum proudem teče.
Lodivodi jsou jen lidi, znavený maj orgány,
místo velryb ostrov vidí - dílo Fata Morgány.
Rozumu daj rychle sbohem při setkání s ptákem Nohem.
Do třetice Murphy praví, aspoň obr lidožravý.
Čtvrtá plavba do Indie, autor nad vším ruce myje,
svou postavu zavrhne, v otroctví ji uvrhne.
S reklamou na nápoj Redbul pak předběhne dobu,
zemským červům dává křídla, Sindík spěje k hrobu.
Při poslední expedici netvorů svět zbaví,
v kapce šáňa utopí se pijíc na své zdraví.
Bumtarata bum, bum, bum,
námořníci pláčí rum.

„Tati, co to je etymologie?“ Ptá se malej Péťa.
„To znamená, z čeho dané slovo vzniklo. Třeba zrovna ta etymologie je ze dvou řeckých slov a význam je něco jako nauka o původu slov. Všechny logie jsou nějaký nauky.“
„Aha.“
„Nebo třeba dobromysl. Když vám z ní maminka vaří čaj, tak vám to dobře myslí a nebrbláte na sebe.“
„Jooo, a Šeherezáda měla šeredný záda“ chechtá se.
„Kdepak, to bude něco arabsky. Naopak, musela bejt moc krásná, aby toho chána ukecala celou noc“
„Třeba jí pomáhal nějakej džin“
„No, pokud je to v arabštině odvar z makovic“ Chechtají se oba.

Nie sme na to moc starí? pýtali sa v duchu podaktorí, keď trochu previnilo sedeli medzi svojimi deťmi pod zámienkou, že ich doprevádzajú. Iní nenápadne pobehovali sem a tam s občerstvením, len aby načúvali hlasu, ktorý rozprával o
ďalekých cestách, prešibaných zlodejoch a prekrásnych princeznách. Taká hlúposť. Zlaté rybky zásadne mlčali, zlodeji neboli práve féroví a princezné nosili nos tak vysoko, až ich krása prestala byť dôležitá.
Potom to dievča s tmavými očami a gaštanovými vlasmi svojimi rozprávkami očarilo samotného kráľa. V krajine pod jej jemným dotykom zavládol mier a niečo z toho, o čom vtedy všetci tak radi počúvali.

prostředí: bazar, krámek se vším, osoby: arabský obchodník, turista)
AO: „Vidím, že pán hledá něco speciálního?“
T: „Sháním, nevím jak to popsat …“
AO: „Má pán na mysli toto, …“ (vytahuje starou lampu)
T: „Nene, já bych raději …“
AO: (sundá plachtu, pod ní je meč zabodnutý do kamene)„A co třeba nádherný meč? Netuším však, zda se vám podaří vytáhnout. “
T: „Ne, spíš něco jako …“
AO: „Už vím!“ (na stůl rozhodí koberec)
T: „To je ono!!!“ (posadí se na koberec a začne poskakovat) „Co je s tím? Je to rozbité?“
AO: „To si jako myslíte, že Vám bude létat, když je úplné bezvětří?“