39. kapitola

Doktor se otočil k centrální konzoli, zatímco mluvil ke svému mladšímu celerovému a staršímu ušatému já: „...snížím pravděpodobnost zničení mnohovesmíru tím, že se odklidím ze scény.“

Dematerializoval Tardis a pak si hluboce oddechl.

Nejdřive byl z ničeho nic vyvržen do vesmíru, kde zachránil starší verzi sama sebe, pak se k tomu ušatci přidal ještě anglický mladík-gentleman. Tohle nebyl zrovna nejlepší den.

Dohadovat se se svými dalšími já bylo vždycky tak náročné - proč nikdy nepotkal sám sebe? Tak dobře by spolu vycházel; žádný hloupý kriket, žádné uši jako satelitní antény nad koženou bundou nějakého tuctově klišoidního soukromého očka. Doktor se na chvíli zamračil, když se mu do hlavy vloudila vzpomínka, co si o svých jiných já myslel, když ten kriket opravdu miloval a když byl pravým anglickým gentlemanem. Gentlemanem s celerem v klopě. Velmi rychle tu vzpomínku zanořil - nebylo příjémné domýšlet se, jak senilní musel být, když byla jeho hlavní zábavou procházet se po anglickém venkově se zeleninou na saku.

Doktor se usmál: „Oko Orionu, to je ideální destinace. Po Rassilonově vesmíru a téhle podivnosti si dovolenou zasloužím.“

Jakmile Tardis přistála, Doktor vyběhl ze dveří a zhluboka se nadechl božského vzduchu nejkrásnější planety v galaxii, ne-li ve vesmíru. Než jeho nos zpracoval ten vzduch, Doktor si naplánoval vycházku na několik kopců s oblíbenými zříceninami pevností. Bylo příjemné vidět ruiny vojenských zařízení, která sám nezničil.

Pak jeho mozek vyslal vhodné signály a Doktor se rozkašlal. Otevřel oči a rozhlédl se. Ještě než se příliš rozslzel, zaregistroval podezřele povědomé, stříbřitě šedé budovy s nádechem humanoidní elegance. Doktor si přitisknul kapesník k obličeji a instinktivně použil přemostění dýchacího systému.

Zastrčil kapesník zpátky do kabátu a rozhlédl se. Gallifreyská fyziologie mu sice pomohla, aby chvíli nemusel vdechovat ten jedovatý vzduch, ale skrze slzy řinoucí se mu z iritovaných očí toho moc neviděl. Doktor se otočil a zapotácel se zpátky k Tardis.

Když se po chvíli konečně dostal dovnitř, zkolaboval na parketovou podlahu. Jeho společnice za ním zavřela dveře a po pár vteřinách se Doktor mohl zhluboka nedechnout čerstvého vzduchu.

Rozvážně se postavil na nohy a přistoupil k centrálnímu panelu, aby zjistil, kam ho Tardis zavezla tentokrát. Nicméně pro jednou přistál, kde plánoval - Oko Orionu.

Doktor se zamračil, otočil se k obrazovce a pevně se chytil za klopy svého zeleného saka. Jak si prohlížel známou krajinu posetou povědomými stavbami chrlícími do ovzduší obrovské kvantity nejrůznějších jedů, zhoupnul se rázně na chodidlech.
Pak ztuhnul a zamračil se. Tohle nebyl on - on se takhle hloupě nehoupal na špičkách; on se nechňapnul saka, kdykoli se zamyslel. Jeho krátké dobrodružství se svými mladšími já ho ovlivnilo více, než si uvědomil.

Doktor přešel k centrálnímu panelu a prohlížel si informace z přístrojů. Zamyslel se a přitom odolal tomu, aby se znovu chytnul za saku. Jeho dřívější inkarnace by prostě vykopli Kyberlidi z Oka Orionu tady a teď. Ale co ta planeta? Co její pověst jako nejkrásnějšího místa galaxie? Dobrá, méně turistů by neuškodilo, ale Doktor věděl o mnoha skrytých pokladech, které ještě nebyly objeveny prospektory cestovního ruchu.

Doktor se usmál. On nebyl svými mladými, hloupými já. On nenechá svou oblíbenou destinaci Kyberlidem. Rychle zadal sérii příkazů. Tardis se přesunula na oběžnou dráhu a pak couvala časem, zatímco skenovala okolí.

„Ahá,“ vykřikl Doktor a zmaterializoval svou loď.

Jeho oblíbená planeta byla stále netknutá Kyberlidmi, ale jejich flotila právě prolétala nepříjemně blízko. Ze svého zpětného letu Doktor věděl, že teď někdy obsadí Oko Orionu. Ale proč? Tyhle Kyberlodě nemířily k planetě. Proč taky - jeden z důvodů, proč bylo Oko Orionu tak netknuté, byla jeho zcela nestrategická pozice a absence jakýchkoliv zajímavých nerostných, humanoidních či jiných zdrojů.

Doktor zkontroloval časovač - a znovu se zamračil. Byl zhruba v době, kdy potkal svá já u Cerilie. Znamenalo to něco?
Doktor se zamyslel, zatímco sledoval, jak se Kyberlodě blíží k planetě. Než se se rozmyslel, prolétly skrz hvězdný systém. Doktor rozšířil skenovací pole. Něco se jim musí stát a budou nuceni přistát na Oku Orionu. Tomu musí rozhodně zabránit.

„Ahá,“ vykřikl Doktor podruhé vítězoslavně.

Tardis zachytila Dalečí flotilu na kurzu, který Daleky a Kyberlidi přivede do kontaktu. Do kontaktu, ke kterému by nemělo dojít. Doktor se zamračil. Daleci a Kyberlidi se touhle dobou ještě nesetkali. Pokud by se setkali už teď, mohlo by to vést k velkým problémům. Ve své vlastní době zahlédl náznaky, že Daleci se chystali napadnout Gallifrey. Jestli to udělají, nepochybně to povede k dlouhé časové válce. Pokud ale předtím analyzují technologii Kyberlidí, můžou získat navrch i nad Gallifreyí; možná by dokázali i vyhladit jeho lidi. A s tím i celý kosmos. Dobrá, možná Doktorova rasa byla hromada pompézních, načinčaných a povýšeneckých páprdů, kteří odmítli využít svou moc ke zlepšení vesmíru (a postavili Doktora před soud), ale přece jenom to byla hromada pompézních, načinǎných a povýšeneckých páprdů, kteří odmítli uvalit svůj podezřelý morální kód na zbytek vesmíru. Daleci by nebyli tak benevolentní.

Doktor se oběhnul centrální panel a hbitě zatahal za správné páky. Tardis se materializovala uprostřed Dalečí flotily. Po několika vteřinách se Doktor skoro dematerializoval. Pak mu ale došlo, že si ho Daleci ani nevšimli.

„No tak,“ zahrozil na obraz Dalečího talíře na monitoru, „jsem přece váš úhlavní nepřítel!“

Když jeho výkřik neměl žádný efekt, Doktor vztekle zaoperoval ovladači své společnice. Tardis vystřelila k nejbližšímu talíři, odrazila se od něj (se zvukem který se musel dostal i k Dalekům uvnitř) a ještě vyšší rychlostí narazila do dalšího talíře. Doktor rychle zkorigoval svůj kurs a Tardis širokým obloukem zatočila ke třetí lodi. Když se odrazila od ní, Doktor si všiml, že se od jeho Tardis odštípnul miniaturní kousek modré barvy.

„Buď zdráv,“ oslovil ho Doktor vážně a velmi ležérně zasalutoval. „Nechť je tvá cesta plná...“

Dál se nedostal, protože se jeho loď náhle otřásla pod prudkým nárazem. Daleci mu vracely úder. Bylo načase si zahrát na myš.

Doktor počkal, až Tardis zasáhne několik dalších střel. Pak se pokusil vyhnout několika dalším, aby udělal dojem, že se svých nepřátel obával. Nakonec ale musel obratně navigovat, aby alespoň nějaké střely trefily - tihle Daleci byly z poněkud primitivní doby. Po několika dalších zásazích začala Doktorova loď ztrácet atmosféru. Doktor zůstal dost dlouho na to, aby vyslal nouzový signál na Aerilii k ostatním Dalekům.

Pak se dematerializoval ke Kyberlidem. Předvedl jim podobné divadlo a vyslal nouzový signál na Berilii k ostatním Kyberlidem.

Jakmile se Daleci a Kyberlidi dozví, že mají někde soukmenovce, o kterých nemají záznamy, vydají se situaci prozkoumat. A proč by měli být Daleci nebo Kyberlidi v galaktickém zapadákově? Protože se stranili svých soukmenovců. V historii obou ras byla nejedna občanská válka - rebelské frakce si tam prostě zařídili centrum operací. Tihle Daleci a Kyberlidi na Aerilii a Berilii dorazí a rebely vyhladí. Pak ten zapadákov opustí, protože ty planety jsou příliš daleko od všech nynějších zájmů jak Daleků, tak Kyberlidí.

Doktor se natáhl a sledoval, jak se obě flotily vydaly správným směrem.

„Problém vyřešen,“ usmál se. „A nejenom problém Oka Orionu, ale i těch hlupáků, kterými jsem býval.“

Jak o tom ale přemýšlel, postupně ztrácel svou jistotu. Jakou roli tam hráli imitace Daleků a Kyberlidí? Jak bylo pravděpodobné, že imitace a skutečné jednotky těch ras se tam objeví? A bylo vůbec možné, že by se v obou rasách objevila odpadlická frakce v tu samou chvíli ve stejné části vesmíru?

Čím dál tím víc to Doktorovi připadalo jako nepříliš dobrý nápad poslat tam více jednotek - i za cenu Oka Orionu.

Doktor se zamyslel. Neměl by tam letět sám - bůh ví kolikrát už se tam vyskytoval. Jestli bylo Oko Orionu velkou cenou za dvě planety, jak velkou cenou bylo zničení mnohovesmíru z důvodu předoktorování? Jenom proto, že si nebyl tak úplně jistý tím, co právě způsobil.

Studem by nepřežil, kdyby mnohovesmír zničil jenom proto, že si zrovna nebyl úplně jistý, jestli věci spíše nezhoršil.

Chvíli stál nejistě uprostřed kontrolní místnosti. Pak se ještě nejistěji kousnul do rtu. Porovnal možné řešení s šancí na zničení mnohovesmíru. Pak si povzdechl.

Zeptat se sám sebe o pomoc bylo přece jen lepší. O trochu.

Doktor vyndal jeden z panelů na stěně kontrolní místnosti a vysunul časoprostorový telegram. Ještě na chvíli zaváhal, ale žádná spásná myšlenka nepřišla. Měl jedinou šanci - požádat své já o radu. Své já, které nemohlo situaci přímo ovlivnit, protože bylo uvězněno na Zemi s nefunkční Tardis.

Doktor položil ruce na klávesnici a pomalu napsal telegram pro své načinčané já posedlé ochranou Země před změnou klimatu a mimozemskými invazemi. Nemluvě o Bessie, jeho starém žlutém autu.