47. kapitola

Koba zavrávoral a pak se rozhlédl.

Oči se mu rozšířily překvapením a strachem; rychle se otočil od eskadry Daleků zahalených mnohobarevným oblakem ke skupině stříbrných postav. Jako ve snách se otočil ještě rychleji. Nicméně místo toho, aby se rozběhl, znovu zavrávoral. Oči se mu úděsem rozšířily ještě více - proti němu stály elektromagnetické katapulty jeho vlastní armády.

Koba se ocitl uprostřed bitvy.

Jakmile si to uvědomil, zavrávoral do třetice. Teď už se ale na nohou neudržel a klesl na kolena. Jak se sem dostal? Seděl ve své kanceláři a nořil se do telepatického éteru, aby kontaktoval Doktora. Pak - pak potkal něco jiného. A teď stál uprostřed bitvy. V místě nikoho; stejně vzdálený od tří bojujících oddílů tří různých armád.

Koba věděl, že byl naživu jen proto, že ostatní byli překvapeni ještě více než on. A taky věděl, že jim to nevydrží dlouho.

„Takhle teda skončím,“ zamumlal.

Koba zavrávoral a pak se rozhlédl.

Oči se mu rozšířily překvapením. Stál v jedné z mnoha prázdných odpadních hal čekajících na zaplnění hi-tech odpadem náchylným na počasí. Na zemi před ním byla deska pokrytá bílými a černými čtverci s několika figurkami. Naproti Kobovi stál jeden z těch proklatých Doktorů - mrňous s oblečením pokrytým otazníky. Pak si uvědomil, že tam nebyli sami. Kromě mrňouse se tu vyskytovali další další postavy: klaun v mnohobarevném kabátu s bílým zvířecím odznakem; mladík ve světlém obleku s kusem zeleniny v klopě saka; jiný klaun, který měl na hlavě mísu se střapcem a u krku motýlka; další. Mnoho dalších; většina z nich se držela poblíž jedné z modrých budek. Kolik těch Doktorů vůbec bylo?

Koba otevřel pusu a pak mu došlo, že celá ta scéna je ztuhlá překvapením.

Zároveň si uvědomil ještě něco. Koba se ohlédl a skrz díru ve zdi, která tam ještě před chvílí zjevně nebyla, se dovnitř hrnul zvuk bitvy. Zároveň k ní couval jeden z Daleků.

Koba zavřel pusu a zaregistroval pohyb. Holka v kožené bundě pokryté odznaky přiskočila k díře ve zdi a mezi Daleka a zbytek stěny něco hodila.

Zarachocení, když se ta věc odrazila od Daleka ke stěně, by nikdo nepřeslechl.

„Nejste Ceriliané,“ zaskřípal Dalek, jakmile se k nim otočil. „Identifikujte se.“

Koba, přimrzlý k zemi napůl strachem a napůl fascinací nad celou absurdní scénou, sledoval, jak klaun s miskou na hlavě udělal krok a spustil hlasem, který se nepříliš úspěšně snažil zakrýt pobavení: „Já jsem Sir Doktor z Tardis, taky známý jako Přicházející bouře, Ničitel Skara...“

V tu samou chvíli se ostatní Doktoři rozběhli do všech stran. Koba je napodobil a rozběhl se ke vzdálenější stěně. Jak se sem dostal? Ještě před pár vteřinami stál uprostřed bitvy. Stál a čekal, až umře. Pak byl tady. Najednou se ozvala rána.

Koba otevřel oči, nadzvedl hlavu a rozhlédl se.

Ležel v prachu na podlaze haly, která byla najednou prázdnější - jenom tu přibylo mnoho suti. Skrz oblaka prachu Koba zahlédl několik modrých budek. Díra, ve které stál Dalek, byla větší a ze zbytku Daleka se ještě kouřilo.

Koba se opatrně posadil. Položil si hlavu do dlaní a zamyslel se.

„Telepatikum!“ vykřikl najednou a pak se prudce otočil za ozvěnou vlastního hlasu.

„Ah,“ zaskuhral, jak ho zabolela hlava a Na čele si nahmatal velkou bouli.

„Alespoň vím, co se stalo teď,“ zamumlal, když zaostřil na několik kamenů.

Rozhlédl se, tentokrát pomalu a rozvážně. Zamračil se na napůl zasypanou krabičku, kterou považoval za flek z podbundy.

„Spíš nové zboží v hromadě odpadu,“ odplivnul si.

Neměl ale moc na výběr. Nevěděl se, co se děje. Nemohl se spolehnout na to, že jeho plány zabraly. A pokud ano, byl ještě jejich součástí? Někdo si tu s ním pohrával. Koba se natáhl a opatrně tu krabičku vyndal. Vypadala nepoškozeně a tak ji aktivoval a přiložil si ji ke spánku.

Jeho mysl se pomalu rozprostřela do telepatického éteru kolem něj. Cítil zbytky silné telepatické konference a přítomnost mocné mysli. Mysli, ze které pronikaly povědomé myšlenky a kterou důvěrně znal a zároveň nikdy nepotkal.

Koba zavrávoral a pak se rozhlédl.

Byl v nepříjemně čisté místnosti a opíral se o šestiúhelníkový panel uprostřed. Koba se od panelu odstrčil a rychle si ruce utřel do svého ceremoniálního roucha, aby si je alespoň trochu ušpinil. V kapse nahmatal něco hranatého a vytáhnul své telepatikum.

„Muehehehee“ vytanulo mu najednou na mysli.

Koba vyděšeně poskočil a vztekle zařval.

„Hu hu ha ha... Baf.“

To už bylo na Kobu moc. Daleci a Kyberlidi; mysli, co si s ním hrály jako s loutkou; Doktoři a budky objevující se znenadála ve chvílích jeho triumfu. Všechny jeho plány vešly vniveč - a Koba ani nevěděl, co se děje. Nepřicházel o rozum - jeho rozum byl rozsekán na kousičky, vyčištěn do nechutného lesku a rozsypán po Cerilii, Berilii, Aerilii, přilehlém vesmíru a po zdraví škodlivých vnitřnostech podivných modrých budek.

Teď stačila i ta nejmenší kapka.

Koba vyděšeně zařval, pustil krabičku, která sklouzla zpátky do kapsy, a bezhlavě se vyřítil ze dveří. Objevil se v příjemně špinavé uličce. Nevěděl kde přesně, ale určitě to byla Cerilie - a to mu teď stačilo. Nikde jinde si nedali takovou práci s nepořádnou estetikou. Koba ve sprintu zahnul za roh, ale ulička byla moc úzká, takže narazil do zdi, zavrávoral, narazil do druhé zdi a proti své vůli zpomalil do rychlé chůze. V tomhle známém a příjemném prostředí se Koba trochu uklidnil a se zájmem se rozhlédl. Ne poprvé Koba litoval, že v hodinách architektury nedával příliš pozor - některé odpadní kompozice na ulici i na stěnách domů mu byly nejasně povědomé. Byl si jistý, že to bylo dílo jednoho z moderních odpadních mistrů. Kdyby býval dával pozor, věděl by teď, kde byl. Koba se zhluboka nadechl, ale ani tento odpady načichlý božský vzduch mu nepomohl. V některých městech bylo odpadní ovzduší tak specifické, že i Koba by dokázal určit ulici po čuchu. Tady to mělo ten mdlý zápach náhodné směsi odpadu oblasti, která si nemohla dovolit nic lepšího.

Koba zvolnil krok a ponořil se hlouběji do odpadního vzhledu a čuchu této ulice. Možná, že když se bude pořádně soustředit, všimne si nějaké drobnosti a zjistí, kde je. Jak se nořil hlouběji do tajů místního odpadu, Koba se postupně uvolňoval. Nakonec si dal ruce za záda a začal si vykračovat, jako by neměl ani nejmenší starost. Koneckonců jeho pověst byla kompletně zničená - teď už neměl co ztratit ani co získat. Koba se ležérně nadechl a zaregistroval povědomé hnilobné vůně.

„Ááá, tady jsi,“ ozvalo se mu najednou za zády.

Koba se otočil a trvalo skoro celou vteřinu, než jeho mozek zaregistroval, co jeho oči viděly. Oslovil ho mladík ve světlém nechutně čistém obleku s nehorázně čerstvou zeleninou v klopě. Kobovi se vypoulily oči.

„T-ty?“ ukázal na Doktora roztřesenou rukou.

„Ale no tak,“ Doktor se pokusil o smířlivý tón. „Kobo...“

Ten ho ale neposlouchal: „Ty? T-ty?! Ty?!?“

Kobovi oči se vypoulily děsem. Otočil se k Doktorovi zády a rozběhl se, co nejrychleji dokázal.

„Kobo, no tak počkej přece!“

***

Kobův avatar se usmál. Ten hloupý mladík, kterým býval, se zachoval přesně, jak si pamatoval. Vyděšeně se choulil u jedné stěny. Jak si tehdy mohl vůbec myslet, že celou věc zvládne? Proč se vlastně snažil ovládnout jeden planetární zapadákov? Až teď, když kontroloval živý stroj času, si uvědomil, jak absurdní býval.

Koba natáhl svou mysl ke svým kopiím a společně udělali, co bylo potřeba (nikdy by svým ostatním já nevěřil, ale dokud měli společný cíl, mohl jich využít). Jeho já z masa a kostí najednou vstalo a vešlo do Tardis ovládané jedním z jeho dalších já.

Koba se stáhl do vlastní lodě a spokojeně se roztáhl.

„Ahá,“ vykřikl vítězoslavně.

Všechno potřebné udělal. Kobova planeta byla v bezpečí. Vlastně bude v bezpečí teď, když ty kašpary dotáhnul k Dalekům a Kyberlidem. Těmhle Doktorům se nedalo moc věřit, ale nakonec si vždycky se situací poradily.

Koba se stáhnul do své humanoidní podoby. Přemýšlel, co teď, když svůj úkol splnil. Vládnout tomuhle odpadnímu zapadákovu nemělo moc cenu - navíc by musel všechny přesvědčit, že on Cerilii zachránil.

Najednou se softwarové okolí zatřáslo a Koba zavrávoral. Zničehonic se před ním zjevil ženský avatar jeho Tardis.

„Už zase?“ zeptal se avataru unaveně.

Koba se ležérně schoval do neproniknutelné softwarové kuličky. Byl to nejjednodušší způsob, jak se s ní vypořádat. Za chvíli se unaví a on jí jenom šoupne zpátky do vězení. Nicméně se to stávalo čím dál častěji. Navíc musel přiznat, že nasoukat ten otravný program zpátky do té cely bylo čím dál těžší.

Bylo neuvěřitelně potupné, že uvnitř tohoto skvělého stroje slábnul stejně, jako to viděl u svých dalších já. Že se to dělo jim, bylo přirozené, ale jak to mohlo ovlivňovat jeho?

Koba se odvrátil od těch nepříjemných myšlenek, rozbalil svou kuličku a vrhnul se na sípající a roztékající se postavu. Jakmile byla zpátky ve vězení, Koba zapnul externí kamery. Doktoři a několik Tardis už bylo pryč. Místo nich halou procházela skupina Kyberlidí. Koba se usmál. To mu vnuklo nápad.

***

Koba se usmál. Trouba, kterým býval, se přesně podle plánu vyděšeně choulil u stěny haly. Proč byl tehdy tak hloupý, že se snažil ovládnout jeden planetární zapadákov? Ještě ke všemu takovým zbytečně složitým způsobem? Koba si povzdechl - prostě se nemohl spolehnout ani sám na sebe. Natáhl se k těm několika jeho já, na které se taky nemohl spolehnout, ale které mohl využít, a s jejich pomocí své já z masa a kostí vyslal do Tardis. Koba okupující tu Tardis ho—

Ve své lodi se Koba spokojeně roztáhl. Všechno měl hotové; Doktor se nějakou hloupou náhodou a s pomocí schopnějších společníků s Daleky a Kyberlidmi na Cerilii vyrovná. Už jen zbývalo, aby se rozhodl, co dál.

V tu chvíli se před ním objevila ženská postava.

„Pořád tě to baví?“ povzdechnul si Koba teatrálně.

Koba se schoulil do softwarové kuličky a, když se ta ženská unavila, strčil jí zpátky do její cely. Nicméně nemohl už popírat, že to bylo čím dál těžší. Nechápal, jak mohl on podlehnout té samé degradaci, kterou viděl u svých kopií. Bylo to potupné, ale nevyhnutelné. Dříve či později nebude mít dost sil, aby tu ženskou ovládal.

Koba si povzdechl a podíval se na obrazovku. Halou právě procházelo několik Kyberlidí.

„Ha,“ vykřikl Koba vítězoslavně. Jeho ostatní já se ve svých Tardis utrápí k smrti, ale Koba je chytřejší.

***

Koba opatrně ohledával scénu. Kromě nepříjemně velké hromady Doktorů bylo kolem příliš mnoho modrých budek. Uvnitř několika Tardis vycítil jiné mysli. Jeho vlastní kopie. Koba natáhnul sondy své vlastní lodi a pozoroval svá alter ega. Některá z nich spolupracovala a Koba cítil p
řítomnost mysli, která byla splynutím několika jeho kopií.

„Tss,“ odfrknul si Koba.

On by pomoc nepotřeboval. I kdyby jí chtěl, rozhodně by se nikdy neobrátil na sebe - jak by si mohl věřit? Ale tohle byli sotva Kobové. Ve svých Tardis už byli prostě moc dlouho. On byl ten jediný pravý Koba. On přesunul svou mysl do Tardis nedávno - hned poté jak se jako bytost z masa a kostí vypotácel z Tardis do náhodné uličky, kde potkal dva z těch Doktorů.

Koba se otřásl. Musel uznat, že v tu chvíli nebyl zrovna tím silným a nepřemožitelným já, kterým byl tady a teď. Ale to je minulost - to vlastně ani nebyl on. Jen jeho chabé já čekající, aby se mohlo rozvinout v pravého Kobu.

Odvrátil se od těchto ambivalentních pocitu a s úšklebkem na tváři sledoval, jak se ta neobratná mnohocestná mysl roztahuje po celém okolí. Alespoň byla schopna znervóznět tu bandu Doktorů, co překazila plány jeho já z masa a kostí. Pobaveně sledoval, jak najednou vybuchl kus stěny a k hale couval Dalek; jak se Doktoři zmateně rozběhli do všech stran; jak jeho mladé a hloupé já z masa a kosti přiběhlo ke stěně a další výbuch ho složil do bezvědomí; jak halou projelo několik Daleků pronásledujících prchající postavy.

Bylo to zábavné, ale měl jiné starosti. Rychle zkontroloval vězení, kde držel avatar, co ovládal Tardis před ním. Zatím tu ženskou udrží pod kontrolou snadno, ale Koba měl nepříjemný pocit, že to nebude navždy. Koneckonců, jeho ostatní já vypadali trochu unaveně. Co když to bylo tím, že byli ve svých Tardis moc dlouho?

„Ne,“ zamumlal spokojeně, „to jenom dokazuje, že to jsou jenom slabé kopie mého génia.“

Jemu se to nestane. Ale chtěl zůstat uvnitř téhle lodě? Volnost prostoru a času byla sice pěkná, ale on by preferoval pohodlí vlastního paláce. Ne na Cerilii - teď už věděl, jaký to je zapadákov. Navíc, by musel politikařit, aby svým poddaným ukázal, že je zachránil on. Těžké, hlasité kroky přitáhly jeho pozornost zpátky k hale zahalené oblaky prachu. Právě jí kráčela skupina Kyberlidí.

„Hmm,“ zamyslel, „to by mohlo fungovat.“