3. kapitola - Den zániku
Jen ONA neplakala, protože věděla, že teď pro ni rozhodně přijde.
„…nezapomeň na mě…jsem tady…a…čekám…“
Modravý měsíc stojící vysoko na černé obloze pyšně a neochvějně ustupoval z nekonečných plání i tajuplných snů a dával prostor nadcházejícímu dni. Byl to prostý den… den jako každý jiný. Žádná živá duše nemohla předpovědět, že se zjeví tak náhle bez výstrah a varování. Nad horami se objevilo oslnivé světlo modravé jako led a zářivé jako krystal. Pro bytosti tohoto světa to byl anděl vznášející se nad krajinou. A pak bez jediného varování zmizel život. Nezůstalo z něj ani jediné smítko energie, ani zrnko chaosu. Z lesa se ztratil zpěv ptáků, jezera čněla prázdná, betonový oceán utichl. Světlo zmizelo a z nebe začal padat ohnivý déšť, nejprve malé kapičky, které se po chvíli měnily v obrovské žhavé koule nechávající v zemi obrovské krátery. Hory tyčící se až k samotnému vesmíru se rvaly v základech. Stromy hořely a země pukala. Křičela, sténala a naříkala. Otevřely se hranice, které měly zůstat zavřené.
Víc mi o tomto světě neprozradily. Byl jsem ponechán v mlčení. Nezbývá mi, než se potulovat od jedné krajiny ke druhé a rozhlížet se, dokud nenarazím na nějakou anomálii. Co jiného mohu učinit než čekat?
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Ajta, to je chmurná vize.
Ajta, to je chmurná vize.
Ano, och... ano! Jsem teprve
Ano, och... ano! Jsem teprve na začátku, takže všechno se může vydat nesčetnými cesty.
wau
wau
Úplně ve mně zatrnulo, jak
Úplně ve mně zatrnulo, jak jsem to četla, ten mrtvý svět je děsivá představa - ale zpracovaná tedy skvěle!
Svět tak úplně mrtvý není,
Svět tak úplně mrtvý není, stále tam rostou stromy, keře, tráva i různé rostliny... jen bez živých bytostí. Děkuji za přečtení:-)