Kapitola 7 - V nebesích

Plula jsem temnotou a následovalo stvoření...

Padal jsem velmi dlouho, snad déle, než bylo možné, a přesto jsem necítil žádný odpor. Bílé mraky se zdály být vzdálenější a vzdálenější, ale ve skutečnosti se přibližovaly s lehkou podmanivostí a otevřenou náručí, dokud mě nepohltily bez jakýchkoliv výčitek svědomí. Ocitl jsem se v mlze. Nebylo vidět nic než bílá hmota všude okolo. Nadechl jsem se a cítil, jak mlha brázdí mými plícemi a vytlačuje mě z vlastní mysli. A k tomu stačil jen jediný nádech. Tělo se bezduše vznášelo na nebi a mysl se probudila v neznámu.
Krajinu tvořila černočerná tma a jediný objekt se vznášel v popředí. Byla to květina, která měla brzy rozkvést. Natahovala se do všech směrů a vypadalo to, jako by se chystala nadechnout. V tichu se rozlehl zvuk, jenž neobsahoval slova, ale jeho podstata zněla: „Jděte, mé děti, běžte si hrát, aby byl stvořen!“ A tak se stalo. Malá semínka vyslaná napříč nicotou, za nimiž běžel čas. Byl jsem jedno z nich. Všude byla jen temnota, nic než prázdno a za mnou něco žijící vlastním životem. „Stůj! Zastav! Chci se podívat a zakusit!“ křičela celá má existence.
Jenže to nebylo možné. Semínko plulo dál do nekonečné temnoty a já spatřil pravdu. Musím ho najít, než bude pozdě! Stál jsem opřený o dřevěnou hůl a oči hleděly směrem k jezeru, na němž se odrážela noční klenba plná hvězd. Hlava mě pálila, div se nerozskočila a přemýšlel jsem, co se stalo tam na vysoké hoře.