Kapitola 9 - Plášť v zajetí

…pád nic neznamená…
Průchodem hor jsem se cítil osamělý. Jistě, i předtím jsem byl sám, ale teď byl ten pocit intenzivnější a společně s ním přicházelo i znepokojení. V horách se skrývá mnoho tajemství. Kdo ví, co se zde skrývá, zvlášť když dostanete varování.
Stezka se ztrácela a kolem skalnatého výběžku přešla v úzkou nenápadnou římsu. Existovaly jen tři možnosti, kudy se dál vydat. Vyšplhat po jasně hladkém kameni vzhůru, což nepřicházelo v úvahu. Skočit dolů do propasti, kde se mohlo nacházet cokoliv, takže nejbezpečnější volbou bylo zkusit štěstí na římse. Udělal jsem krok, přimáčkl se na stěnu a pomalu šoupal nohama vpřed. Trocha štěrku neunesla mou váhu a rozhodla se na rozdíl ode mě pro jámu. Já bezpečně stál na druhé straně. Při cestě ze svahu plášť začal radostně tancovat ve větru. Nepřitáhl jsem si ho blíž, nechtěl jsem mu kazit radost. Stejně mě překvapilo, když se o něco zadrhl a žadonil mě o vysvobození z jeho zajetí. Obmotal se okolo kříže, který trčel ze země. Vypadalo to jako rukojeť meče. A nebyl to jediný meč, byly jich tu spousty.
Prsty jsem přejel po jeho záštitě a spatřil, jak kolem mě vyrůstá malá vesnička.