Kapitola 10 - Role zrnka prachu
…nevím, co se stalo… přestala jsem se ovládat…
Po horské cestě scházely dvě osoby v naprosté tichosti. Minuly mě, aniž by si povšimly mé přítomnosti. Nedivím se, vždyť jsou jen pradávnou vzpomínkou. Rychle jsem je následoval. Vesnice byla propojená nesčetnými mosty od jedné skalky k druhé, na nichž byly postaveny chatrče s elegantním využitím kamene a dřeva. Děti si hrály s míčem a připletly se pod nohy učenci, který zrovna spolu s ostatními trénoval lukostřelbu. Nedostaly pokárání, místo toho se všichni začali smát, někteří dokonce odložili luky, aby se k nim přidaly.
„Nejsme připraveni,“ řekla osoba, když se dvojice náhle zastavila.
„Už nám nezbývá příliš času,“ povzdechl si druhý hlas. „Ovšem, musím ti dát za pravdu… nejsme připraveni.“
Vypadalo to na rozhovor učedníka s jeho učitelem. Oba se zadívali východním směrem ke svobodnému moři.
„Podívej se a řekni, co vidíš?“ otázal se mistr.
„Nekonečnou pláň a svobodné moře,“ odpověděl žák.
„Pak se tedy zeptám jinak, můj milý učedníku… pověz mi, co cítíš?“
„Hmm,“ zapřemýšlel. „Krásu a pomíjivost.“
„Výborně!“ odvětil mistr. „Máš velké nadání. Bude z tebe skvělý vůdce.“
„Mám dobrého učitele,“ pousmál se a znepokojila ho otázka, na kterou se právě chystal zeptat. „Co vidíte vy, mistře?“
„Naději.“
„Naději?“
„Ano. Tvá odpověď byla krása a pomíjivost, jenže ještě nevíš, co vím já,“ ukázal prstem do dálky. „Duše tohoto světa je krásná, dlouholetá, někdo by mohl tvrdit i trvalá, ale to není úplně pravda. Všechno, co pochází ze srdce planety je pomíjivé. Tráva, keře, stromy, skály, ptáci, a dokonce i my. Nic netrvá věčně, třebaže dlouho. Krása vychází z pomíjivosti, ale já vidím naději, i když všechno jednou skončí.“
„Proč by tedy měl náš boj smysl? Když nepovstaneme, stejně zemřeme a výsledek bude stejný.“
„Nerozumíš, můj učedníku,“ prohlásil mistr. „Naše role má podobu prachu k nekonečnosti vesmíru a brzy pochopíš, že musíme svou roli sehrát nanejvýš unikátně, neboť může mít vliv na konec hry.“
Vzpomínka se posunula. Z vesnice nezbylo nic než vypálené trosky ze všudypřítomného boje. Učedník, nyní náčelník kmene, klečel zahalený v mnišské róbě u umírajícího mistra.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Je to krásna, fascinujúca
Je to krásna, fascinujúca poviedka. Priznám sa, musela som si ju prečítať znovu od začiatku, aby som sa lepšie zorientovala. Mnohé kapitoly sú ako útržky snov a možno preto je také náročné (aspoň pre mňa) si ich zapamätať. Pri súvislom čítaní to ide lepšie. Začína sa z nich pomaly vynárať ucelený príbeh.
Přiznávám, že je to poněkud
Přiznávám, že je to poněkud chaotické, ale doufám, že konec bude o to lepší. Snad se mi ji podaří dopsat, i když nesoutěžně.